První zkouška

   Jak jsem psal v minulém příspěvku, konec první části semestru se blíží a s ním také zkoušky. Protože většina mých předmětů je spojena s prací v průběhu semestru, už nevyžadují závěrečnou zkoušku. Jedna se ale přece jen našla, ale o ní až později.

   Tomáš našel minulý týden místo v Tampere, kde se dělá lukostřelba, tak jsme to šli zkusit s celou skupinou erasmáků. V pondělí odpoledne je to zadarmo, půjčí vám věci a ještě vám dají základní školení. Takže jsem poprvé v životě zkusil střílet s pořádným lukem. Po té, co jsem vyfasoval všechny věci a nasoukal se do nich, mi dal pan instruktor rychlokurz jak na to. Musím říct, že to není tak lehké, jak to vypadá. Stříleli jsme na terč ve vzdálenosti asi 5 metrů po třech šípech a trefit třikrát desítku (střed) se mi povedlo jenom párkrát. Ale bavilo mě to a při další příležitosti půjdu zase. 

   Minule jsem psal, že nám TOAS zavřel naši společenskou místnost. To jsem ale ještě nevěděl, že za pár dní najdu další a dokonce s lepším stolním tenisem než byl ve staré. Tak jsme se s Němkou Maike domluvili a šli si ve středu zahrát. Bohužel tam byli i Španělé, kteří byli trošku mimo naši úroveň. Ale aspoň vím, že musím ještě hodně trénovat. Ale neměli jsme svoje míčky, takže jsme museli hrát s nimi. Takže koupím míčky a můžeme trénovat. 

   Když už jsme u sportu, zmínil bych se o mých trablech s florbalem, aktivním i pasivním. Začněme aktivním. Když jsem šel do Finska, jedna z věcí, na kterou jsem se těšil, byla florbal. Jenže byl jsem zkusit kroužek na univerzitě a to teda za moc nestálo. Jednak je to 5 eur za hru nebo 40 za celý semestr, ale to by se dalo přežít, kdyby to bylo dobré. Ale hru nevalné úrovně na malém hřišti bez brankářů není to, co bych ve Finsku očekával. A protože jsem od známých z ostatních univerzit slyšel podobné názory, rozhodl jsem se zkusit štěstí v nějakém klubu. Tak jsem začal rozesílat maily a čekal, ale odpověď žádná. Takže zatím stále nic. Potom je tu pasivní část. Těšil jsem se, že tu budu chodit pravidelně na extraligu, protože v Tampere jsou 2 týmy, co ji hrají – Classic a Koovee. Jenže cena studentské vstupenky na zápas je 7 eur. Za to bych v Olomouci mohl jít na fotbal, hokej a ještě by mi zbylo na párek. Takže se tam párkrát ukážu, ale pravidelně asi chodit nebudu.

   Taky jsem dříve psal, že máme v předmětu Managing e-business za úkol psát blog. A tento týden jsme opravdu začali – schůzky živě i na facebooku, změna designu a první články. Musím říct, že je to docela zajímavá mezinárodní spolupráce, rozdělili jsme si role a pracujeme jako tým. Akorát se nám zatoulal jeden člen týmu, nějaký Fin nebo Finka, po které/m se slehla zem. Říct, jestli je to kluk nebo holka není tak snadné, protože jsem ho/ji nikdy neviděli a podle jména Heini taky těžko říct, protože znám holku jménem Heidi a kluka jménem Heikki. Využil bych prostor tady pro malou reklamu. Blog je myslím docela zajímavý. Témata jako hudba, umění nebo video jsou blízká hodně lidem, takže neváhejte a čtěte. Každý den se objeví nový článek, který bude z různých koutů světa, protože jak jsem psal, v naší skupině má zastoupení i Čína, Irsko nebo Irák. Dalším důvodem je, že nám to pomůže, protože jedním z hodnocení předmětu je také návštěvnost blogu. Takže pro zájemce tady je adresa: http://entertainmentnode.blogspot.com/ .

   Když jsem se zmínil o psaní školního blogu, tak přejdu k psaní celkově. Abych řekl pravdu, mám pocit, že tady nestuduju informatiku, ale žurnalistiku nebo akademické psaní. O počítač tady člověk ani nezavadí a jenom píše a píše. Ať už jsou to deníky, blogy nebo třeba eseje. Ono to tedy vypadá, že předmětů nemám moc a zkoušek taky ne, ale zase mám plno práce přes týden, abych splnil všechny deadliny.

   Tak a teď už ta slibovaná zkouška. Moje první a zároveň jediná zkouška v první části semestru byla z finštiny a byla v netradiční termín v pátek odpoledne. Kurz pro mě byl napůl opakováním z EILC kurzu a napůl učení nových věcí, moc času jsem učením nestrávil. Samotná zkouška byla pouze písemná, měla 5 stran a trvala 2 hodiny. Moc těžká mi nepřišla a byl docela dobrý pocit číst článek ve finštině a všemu rozumět. Už teď můžu prozradit, že jsem dostal pětku. Ale neděste se, ve finském systému to znamená nejlepší známku (áčko). Takže bylo potřeba to trochu oslavit. Sešli jsme se převážně česká skupinka na City a pak jsme pokračovali do klubu Miami. 

   Sobota byla celkem nabitá, protože jsem musel dohánět věci do školy a odpoledne jsem si nemohl nechat ujít derby Liverpool – Manchester. Večer opět na City pořádal Andrew americkou večeři. No schválně, co si představíte. Ano, hambergery a cola. Ale proč ne. Večer ještě sledování online přenosu z prvního domácího zápasu našeho florbalového klubu, ve kterém mě zapisovatel Jarda zdravil a já mu tímto způsobem pozdrav vracím. Tak a tady pro tento týden končím. Ano, je teprve sobota, ale protože zítra vyrážíme na druhý zahraniční výlet, ten už nechám do dalšího příspěvku.

Týden finského bacilu

   Jak toho bylo minulé 2 týdny dost na psaní, a vznikly dlouhé příspěvky, tentokrát to bude asi trochu chudší. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, že jsem po všem tom cestování chytil nějaký malý finský, nebo možná estonský, bacil. Nic hrozného, ale protože jsem chtěl být připraven na další party, radši jsem se trochu šetřil přes týden. Ono toho stejně ani tolik nebylo. V úterý byla Ruská party ve Fat Lady (jeden z nejznámějších klubů v Tampere), ale jak jsem slyšel, tak jsem o nic nepřišel. Málo lidí a nic moc hudba. No ale aspoň jsem volno využil k dohnání některých restů ve škole, ale i mimo ni jako třeba tento blog. Sice se nepovedlo udělat všechno, co bych měl a chtěl mít, ale i tak to pomohlo. Možná by to chtělo míň párty a ... ne to je blbost! 

   Největší akce tento týden byla páteční oslava narozenin Tomáše. Konala se na jeho kolejích v Reinole, kde ještě nikdo z nás do té doby nebyl, protože se nachází v jiné části města než všechny ostatní koleje. Cesta ode mě tam trvala asi tři čtvrtě hodiny s přestupem, takže jsem si říkal, jestli jsem ještě stále v Tampere. Když jsme dorazili, čekalo nás něco podobného jako u mě v Lukonmäki – osada v lese. A to doslova, protože abychom se dostali na místo, museli jsme kusem lesa projít. Přišli jsme první a přesně na čas (pro mě docela nezvyk). Tomáš si dal s přípravou opravdu hodně práce, nachystal spoustu jídla a pití, takže už dopředu bylo jasné, že nás čeká dobrý večer. Abychom to pojistili, donesli jsme si nějaké estonské suvenýry. Popřáli jsme a začala party. Hlavní atrakcí bylo Nintendo Wii, které na Reinole mají. Je to asi jediná kolej, které TOAS (vlastník všech kolejí) dává, zatímco ostatním bere. Tím bere myslím omezování v podobě securiťáků po jedenácté hodině na kolejích City nebo úplné zavření naší společenské místnosti v Lukonmäki. Byl tam program na tančení, takže jsme měli o zábavu postaráno. To byste nevěřili, jak se na tom dokážou lidi zabavit. Bylo to o to lepší, že byly 3 přístroje, takže mohli najednou hrát 3 lidi a soutěžit spolu. No a tak jsme tam hráli, byli a pili až do rána. Stalo se tam hodně zajímavých a nevysvětlitelných věcí, ale to asi zůstane akorát za „zdmi“ Reinoly. Co dodat dál, o víkendu všichni odpočívali a pracovali do školy, protože se pomalu blíží konec první periody (půlky semestru) a to znamená zkoušky, odevzdávání projektů atd. Mě taky čeká další týden zkouška, takže se jdu učit, abych mohl příště napsat, že jsem ji zvládl.

    V některém z prvních článků jsem vám slíbil povídání o finské dopravě. No kde začít. Asi tím, že je to spíš zklamání než nadšení. Jednak je tu doprava hodně drahá, jedna standardní jízda stojí 2,50 eura. Protože autobus potřebuju denně, tak mám měsíční legitku za 30 eur. Potom je tady ale další pravidlo a to je noční přirážka. Pokud chcete jet autobusem mezi půlnocí a 4:40 ráno, připravte si přirážku 2,50 eura, takže cesta standardní jízdenky vyjde na 5 eur. A co je vůbec nejhorší, i když mám legitku, tento poplatek musím platit taky. Pak se nesmíte divit, že se často vracím domů autobusem v 5 ráno. Protože kluby zavírají o půl čtvrté (o tom se také zmíním někdy později), vymysleli jsme tea time. Takže chodíme z klubu s holkama na kolej na čaj a čekáme na první autobus bez placení. Další nevýhodou místní dopravy je, že dost často v autobuse neukazuje, kde jsme a jaká bude další zastávka. Když se k tomu připočte, že všechny zastávky jsou na znamení, tak zvlášť v noci není vůbec těžké přejet zastávku. Už se mi to ze začátku povedlo. Znamení musíte dávat, protože i když stojíte na zastávce, kde jezdí jediná linka, tak bez znamení řidič prostě nezastaví. Další podstatná nevýhoda je, že si autobusy jezdí, kdy chtějí. Když nechce nikdo vystupovat a nastupovat, tak autobus nemá problém přijet i o 5 minut dřív. A ne že by počkal, jede prostě dál. Naopak když je hodně lidí, tak přijede i o 5 nebo 7 minut později (jednou jsem zažil i 15 minut, ale to byla zřejmě nějaká závada na autobuse). A protože světelné tabule mimo centrum nejsou, člověk přijde na zastávku o 3 minuty dřív, čeká 5 minut a pak opravdu neví, jestli mu autobus už ujel nebo ještě nepřijel. Už mě autobus nachytal snad všemi možnými způsoby, takže nevím, co mě tu ještě může překvapit. Taky mají různé jízdní řády v létě a po zbytek roku. Protože je Tampere studentské město, přes léto jezdí asi jenom polovina autobusů než ve studijním období. Abych na to cestování jenom nenadával, chtěl jsem napsat i nějakou dobrou vlastnost, ale bohužel mě žádná nenapadá. Takže nezbývá než říct zlatá česká hromadná doprava.

Výlet do Tallinnu

   Minule jsem sliboval překvapení, ale prozradil jsem ho už v nadpise. Ano, tenhle týden byl ve znamení Tallinnu. Ale k tomu až později, protože už před tím se děly věci, o kterých bych se chtěl zmínit. Tomasz z Polska zorganizoval na kolejích City v úterý drinking party. Název byl prostý stejně jako program akce. Prostě každý donesl něco a pak se „koštovalo“. Také to bylo trošku seznamování s některými lidmi, o kterých jsem toho ještě moc nevěděl. Můžu říct, že už tu znám poměrně hodně lidí, ale je tu tolik zahraničních studentů, že budu celý semestr potkávat nové a nové tváře. No ale popili jsme, pokecali a já jsem jel domů. Někteří zůstávali a hráli ještě nějaké zajímavé hry, ale ty prošly cenzúrou autora. 

   Ve středu další z mezinárodních večeří, na kolejích v Paawole se konala turecká večeře. Bohužel Görkem, hlavní organizátor, zapomněl událost na facebooku označit jako soukromou, takže se tam mohl přidat každý. Výsledkem bylo asi 60 lidí, ze kterých jsem spoustu neznal, takže to bylo takové zvláštní. Těch lidí bylo až moc. Co se týká jídla, tak to špatné nebylo. Měli jsme bulgur, něco jako hrachovou kaši, a na závěr dezert, který ale nevím z čeho byl. Ale našla se tu věc, která mi opravdu nechutnala. Bylo to jejich pití – mléko s vodou a solí. Ano, chutnalo to předně tak, jak to zní.

   Přišel pátek a čas na výlet. Jak už jsem psal výše, jeli jsme do Estonska, konkrétně do Tallinnu. Naše skupinka byla nakonec docela početná, bylo náš 14 – 3 Češi, 1 Češka, 1 Slovenka, 3 Brazilky, 1 Brazilec, 1 Polák, 1 Američan, 1 Němec, 1 Rakušanka a 1 Litevec. Něco po půl šesté odpoledně jsme nasedli na vlak a vyrazili směr Helsinki. Cesta trvala zhruba 2 hodinky a byli jsme v hlavním městě Finska. Protože jsem tam ještě nebyl, překvapila mě hned před nádražím česká restaurace Vltava, a když jsem se podíval na druhou stranu, viděl jsem na budově nápis Zetor. Česká stopa je holt všude. Protože jsme neměli moc času, vydali jsme se rovnou k přístavu hledat náš trajekt. Když se řekne trajekt, představím si velkou loď. To čím jsme jeli, byl spíš takový trajektek. V odbavovací hale jsme potkali další skupinu erasmáckou skupinu z Tampere – italsko-řecko-německo-španělskou. Po chvilce čekání jsme se nalodili a v 9 hodin odrazili od břehů Finska. Na palubě mi Robin pouštěl německé písničky a já jemu zase české. Musím uznat, že i některá německá hudba je dobrá. Ale to jsou kapely u nás neznámé. Další atrakcí na palubě byla televize s českým večerníčkem Štaflík a Špagetka, originál v češtině. Proč vysílali zrovna tohle opravdu nevím. Cesta uběhla rychle, za hodinu a půl už jsme byli v Tallinnu. Potom jsme se vydali hledat náš hostel. Procházeli jsme nočním městem, které bylo plné lidí a pěkně nasvícených památek. Po chvilce bloudění jsme zapadli do jednoho dvora v centru. Vypadalo to tam jak někde na okraji Havířova, ale na jednu noc proč ne. Další překvapení nás čekalo na recepci, kde nás přivítal ne úplně střízlivý člověk v převleku žáby. Nikdo nevěřil svým očím a říkal si, kam jsme se to dostali. Kartu se mu nikdo neodvážil dát, takže chvilku trvalo, než jsme dali dohromady peníze. Pak už ale proběhlo všechno v pohodě a pokoje nebyly špatné. Zjistili jsme, že tam byla i hospoda, tak jsme ji šli navštívit. Pivo za 1,80 euro a panák za euro. Oproti Finsku zadarmo. Možná už jsem přišel ve Finsku o chuť, ale tohle pivo chutnalo opravdu jak pivo. Taky jsme tu našli typické české pivo Praha, s českými texty, akorát vyráběné v Estonsku. Pak jsme vyrazili do města do vyhlášeného baru Shooters. Název není jen tak pro nic za nic, bar byl známý kvůli panákům, které se tu prodávaly ne po jednom, ale v dřevěných podstavcích rovnou po pěti. A cena? Stejná jak za jeden panák ve Finsku. Jinak byl ale bar docela malý a lidí v něm bylo hodně, takže jsme tam moc dlouho nezůstali. Po návratu na hostel nás uvítal stejný člověk z recepce, ale místo Mr.Froga to byl Mr.Alien. Pak se ještě Tomáš & Tomáš vydali na „noční prohlídku hospody“ a pak už spát, protože další den nás čekala prohlídka města.

Chrám Alexandera Něvského

   Ráno jsme se po všech hygienických úpravách a balení vydali rovnou na oběd. Protože v Estonsku jsou známé palačinky, museli jsme je taky ochutnat. Dělali je na všemožné způsoby, na slano i na sladko, a byly tak velké, že se jich člověk opravdu najedl. Posilněni jídlem jsme se vydali na cestu. Tallinn je opravdu krásné historické město v takovém středověkém stylu. Plno hradeb a kamenných budov. Navíc jsme měli krásné počasí, takže to byla pěkná procházka. Za zmínku stojí kostel sv. Olafa, kde jsme se vydali na vyhlídku na věž. Vystoupali jsme do výšky 60ti metrů a naskytl se nám krásný rozhled na celé město. Druhou významnou budovou byl pravoslavný chrám Alexandera Něvského. Také se musím pochlubit, že jsem ochutnal losí polévku. Nějakou speciální odlišnou chuť neměla, ale byla dobrá. Hospoda, ve které jsme si ji dávali, byla taková typická kamenná středověká putyka, i obsluha oblečená do dobových kostýmů. Ale celkově se celé město stylizovalo do tohohle období. Narazili jsme na lukostřelbu, kterou si Kristýna zkusila. Nebo různě po městě nám dávali ochutnat oříšky s různými příchutěmi, opět stylově oblečení.  Potom jsme zašli na poslední jídlo před cestou, protože návrat jsme očekávali až v ranních hodinách. To se ale změnilo, protože nám přepravní společnost poslala smsku, že náš poslední trajekt se ruší a musíme jet už v 7. Bylo to pochopitelně ve finštině a než jsme to rozluštili, tak to chvilku trvalo. Protože jsme měli z poklidných třech hodin najedou hodinu pouze jednu, museli jsme začít spěchat. Jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, do Tallinnu se jezdí za krásami města, ale i za levným alkoholem, proto jsme si chtěli nějaký ten suvenýr odvézt taky. Protože jsme opravdu spěchali, zapadli jsme do nejbližšího obchodu, asi ne toho úplně nejlevnějšího. Ale i tak ceny oproti Finsku pěkné. Pak už úprk na loď. Když jsme po cestě potkávali Finy, kteří za sebou táhli vozíky s bednami alkoholu, uvědomili jsme si, že jsme teprve začátečníci. Cesta trajektem probíhala podobně jak minule, opět se Štaflíkem a Špagetkou. Dřívější trajekt měl nakonec i jednu výhodu a to tu, že jsme stihli jeden z posledních vlaků z Helsinek a nemuseli čekat na noční autobus. Před půlnocí jsme dorazili do Tampere a tam se rozprchli každý na svoje koleje. Musím říct, že výlet se maximálně povedl. Krásné město, počasí i super parta lidí.

   Tím ale moje vyprávění z tohoto týdne nekončí. Celý víkend probíhaly ve městě Dny Tampere na oslavu výročí založení města. To bylo totiž založeno 1. října 1779. Ano, není moc staré, ostatně jako většina věcí ve Finsku. Ale o tom snad někdy později. V rámci těchto oslav bylo hodně vyhlídek, muzeí a jiných věci zadarmo, takže jsme se rozhodli využít příležitosti. Prohlídku jsme ale začali až odpoledne, protože všichni byli z předchozího výletu unavení. S prořídlou skupinkou z estonského výletu jsme se první vydali do Leninova muzea. Toto muzeum leží na místě, kde se Lenin sešel v roce 1905 se Stalinem. Výstava nás provedla celým jeho životem. Celkem mě zarazilo, jak ho tam oslavovali. Jako suvenýr se tu prodával například komplet skleniček s podobiznami Lenina, Stalina a Gorbačova. No nevím, asi to pod stromeček přát nebudu. Dál jsme pokračovali na vyhlídkovou věž Pyynikki. O té jsem psal hned v prvním týdnu EILC, ale tentokrát jsme šli až nahoru. Věž je sama docela malá (nějakých 26 metrů), ale je na nejvyšším bodě Tampere, takže je z ní pěkný výhled. Potom jsme se šli odměnit do kavárny pod věží, kde jsme si dali koblih a kafe. Protože už jsme měli čas jenom na poslední věc, holky prosadily muzeum Vaprikki, kde je mimo jiné výstava bot. V něm jsem v rámci EILC kurzu sice už také byl, ale na muzeum hokeje se vždycky rád podívám. Tak a to už je opravdu všechno. Tak zase příště.

Více fotek najdete na Facebooku nebo Picase.

Česká návštěva

Mumínek

   Tak je to tu, první výprava z Česka se vydala do Tampere. I když z Česka není úplně správně, protože přiletěla z Norska, když Jarda strávil předchozí měsíc ve Švédsku. Tak jako tak, v pondělí ráno čekali na vlakovém nádraží v Tampere Jarda s Marou. Jako první jsme se vydali koupit turistické legitky na dopravu, protože bez nich by se jim pobyt tady docela prodražil. No a protože byli po pár hodinách nepříliš vydatného spánku na letišti v Oslu docela unavení, jeli jsme ke mně a šli se na chvilku prospat. Jako správná hospodyňka jsem zatím uvařil oběd a udělal pár věcí do školy, protože v místním školním systému nejde jen tak na týden vypnout a dodělat po později, protože všude jsou deadliny. Po spánku a jídle jsme vyrazili do města. Bohužel tak jako poslední 2 týdny nám počasí moc nepřálo. Po dvou hodinách chození v dešti nás to přestalo bavit a jeli jsme zpátky. Večer jsme zajeli na chvilku do posilovny a hlavně do sauny. Když jsme přijeli zpátky, všichni unavení a tak jsme po krátkém plánování dalších dnů šli spát. 

Kužel

   Plán byl vstát mezi devátou a desátou a naivně jsme si nedali budík. Když jsme vstali a podívali se na hodiny, které ukazovaly poledne, byli jsme docela překvapení. Já nejvíc, když jsem měl mít o čtvrt na jednu hodinu. No co, vyrazil jsem, protože čárka za účast se hodila. Kluci za mnou pak dorazili na univerzitu na oběd a odpoledne mohlo pokračovat poznávání města. Počasí bylo o něco lepší, i když dešti jsme se úplně nevyhli. Vyrazili jsme do muzea Mumínků. Kdo zná tuhle dětskou pohádku, možná ví, že autorkou je finská spisovatelka Tove Jansson a muzeum těchto kreslených postaviček je právě v Tampere. Výstava to byla pěkná, ale protože jsem Mumínky nikdy moc nesledoval, tak jsem to nemohl úplně ocenit. Další program měla být věž, ale protože tady mámě dvě a čas byl jenom na jednu, tak musela rozhodnout mince. Vyhrála velká vyhlídková věž v zábavním parku v Säkränniemi. Všechny ostatní části zábavního parku už byly bohužel zavřené, protože jsou otevřené jenom v letní sezóně, která ve Finsku končí na konci srpna. Vystoupání na věž nás stálo 8 eur, ale výhled byl pěkný. Večer byl plán vypít něco ze zásob, pozvat pár lidí k nám do bytu a poté vyrazit do města. Nakonec dorazili akorát 2 Češi a přidal se k nám Matti, můj finský spolubydlící. Posledním autobusem před půlnocí jsme vyrazili do města. Protože bylo úterý, šlo se tradičně do Kuuby. Bohužel tam bylo jenom pár známých a celkově tam bylo málo lidí, takže akce nic moc. Ale protože byl všední den, museli jsme zůstat do zavíračky a jít na první autobus, který jel o tři čtvrtě na čtyři. Nebyl by to Jarda, kdyby nedělal nějaké blbosti, takže jsem měl večer v pokoji dopravní kužel. 

Sauna v Rauhaniemi

   Ve středu bylo v plánu ráno sednout na vlak a jet se podívat do národního parku. No hádejte, jak to dopadlo. Návštěva nebyla schopná vstát, takže z výletu nic nebylo a musel jsem vymýšlet náhradní plán. Nakonec jsme šli večer zkusit pravou finskou saunu. A musím říct, že to byl opravdu zážitek. V sauně 110-120 stupňů a potom vyběhnout ven a skočit do jezera, které mělo stupňů 13. Parádní pocit. Kluci z toho byli taky nadšení a já už se těším na zimu, až tady budeme skákat do díry v ledu v zamrzlém jezeře. To bude teprve zážitek. Po sauně jsme šli no místní nejznámější hospody Plevna, kde jsme zkusili Tamperskou specialitu – černou klobásu. Všem chutnala. No a to bylo všechno, protože kluci ve čtvrtek ráno jeli do Helsinek, kam už jsem já nepokračoval. Doufám, že se jim Tampere líbilo a doporučí ho dalším případným cestovatelům. Ale pro mě tento týden odjezdem Čechů nekončil. A musím říct, že je škoda, že nemohli zůstat déle, protože další dny bylo opravdu co dělat. 

Mustamakkara

   Ve čtvrtek jsme měli francouzskou večeři, která byla zároveň pre-party před další exchange párty v Senssi. Sešlo se nás na večeři opravdu hodně. Měli jsme několik chodů, takže je nebudu všechny vyjmenovávat. Hlavním chodem byl Aligot. Byla to bramborová kaše smíchaná s francouzským sýrem a plátkem šunky. Proběhlo koštování slivovice a taky jsem viděl, jak se má správně pít absinth. Jak jsem psal v některém z předchozích článků, minule mě party v Senssi neuchvátila, ale protože šli skoro všichni, šel jsem taky. A musím říct, že to bylo dobře, protože mě tentokrát bavila mnohem víc. 

   Protože je tady překvapivě hodně moc Čechů, rozhodli jsme se v pátek udělat první český sraz. A protože je tady česká hospoda Praha, kde prodávají česká piva, místo bylo jasné. Bohužel tam ale nemají české ceny. Nakonec se nás nebylo tolik, kolik se na začátku předpokládalo, protože hodně lidí se nakonec omluvilo. I tak to ale bylo dobré a poznal jsem dalších pár lidí. A byla to česká hospoda se vším všudy – česká piva, české nápisy nebo dres Jardy Jágra. A výběr byl opravdu dobrý – Plzeň, Litovel, Ferdinand, Primátor, Kozel, Budvar, Samson, Regent a další.

Část nabídky v hospodě Praha

   Sobota a další párty. Tentokrát nás pozvala Rebeka z Maďarska na svoji kolej. Vyrazil jsem pěšky a musím říct, že 24. září mě teplota 7 stupňů docela překvapila. Sešlo se nás zase hodně a zase noví lidi. Během večera jsme se seznámili i s několika Finy a Finkami, protože Rebeka byla na celé koleji snad jediná zahraniční studentka a zbytek byli Fini. Rebeka nám uvařila maďarskou zeleninovou polévku. Sice stejná jako česká, ale dobrá. Potom jsme se přesunuli do sklepa a tam se nám otevřel studentský ráj. Sauna, kuchyň, 2 společenské místnosti. V nich klavír, kytara, fotbálek, televize, playstation, karaoke nebo třeba loď. Taky tu byla zahrada, na které byla velká dřevěná káď, ve které byla horká voda. V kuchyni byl automat na pivo, ze kterého se dalo koupit pivo za euro, ale ne jenom tak. Člověk musel nahý oběhnout budovu, potom získat kód a po jeho zadání si mohl koupit pivo. Tohle asi jinde než ve Finsku neuvidíte. Když už jsme u té nahoty, tak bylo nepsané pravidlo, že nejen do sauny, ale i do horké vany na zahradě se muselo bez plavek. Fini, FINKY a erasmáci neměli problém, erasmačky částečně. Doufám, že tam bude víc party, protože to je opravdu skvělé místo. Zahrát si fotbálek, na klavír, zazpívat na karaoke a jít se vykoupat do horké vany na zahradu? Proč ne.

No a aby toho nebylo málo, tak v neděli slovenská večeře a Lucka v hlavní roli. Co jiného, než brynzové halušky. A musím říct, že byly výborné. Všichni jsme se najedli a ochutnali slovenskou slivovici. Asi nikdy mě nepřestane bavit sledovat obličeje lidí, kteří vyzkouší slivovici poprvé. Nejlepší byly Brazilky, které po prvním panáku krásně kroutily obličeje, ale za chvilku chtěly druhý. Taky jsme učili Brazilce tančit českou polku nebo zkoušeli bottle dance. Prostě dobrý večer. Tak a to už je všechno. Tento týden se toho stalo opravdu hodně. A další týden první výlet. Kam? Nechte se překvapit.

Hokej

   Přemýšlel jsem nejen nad názvem tohoto článku, ale také nad jeho obsahem. Bude to asi stále těžší psát týden co týden o nových věcech, protože už se to tady zajíždí do určitých kolejí a taky přibývá práce do školy, ale to určitě nejsou věci, o kterých byste chtěli číst. Začal jsem tu popisovat všechny moje předměty. K úplnému výčtu mi ale stále ještě chybí jeden předmět a ten začal právě tento týden. Jmenuje se Finnish History. Sice jsem v dějepise nikdy moc dobrý nebyl, ale jak jsem psal minule, když už jsem jednou ve Finsku, chci o něm něco vědět. Opět jsme si mohli vybrat zakončení – buď psát lecture diaries stejně jako v případě předmětu Introduction to Information Visualisation, o kterém jsem už psal, nebo napsat nějakou větší esej a připravit si prezentaci. Tady asi zůstanu jenom u deníků, protože další kredity už nepotřebuju. A to by bylo všechno, více předmětů v první části semestru nemám, další mě čekají až v druhé části.

   Dobře, školu máme za sebou a je čas přistoupit k zajímavějším věcem. Při popisování mého bydlení jsem nenapsal, jak moc daleko bydlím od centra. A teď je přesně ta chvíle, kdy to můžu napravit. Vydali jsme se totiž, jako již několikáté úterý, večer do klubu Kuuba. Na tom by nebylo až tak nic divného, ale protože ve všední dny přes noc autobusy nejezdí, řekli jsme si, že jednou zkusíme jít pěšky domů. Vydali jsme se já, Tomáš a Slovák Michael. Protože Michael měl GPSku, nešli jsme po trase autobusu, ale nejkratší možnou cestou. Ta nás vedla lesem i po dálnici, a protože byla noc a mlha, vypadala cesta i trochu strašidelně. Když jsme dorazili domů, zjistili jsme, že cesta trvala 1,5 hodiny. Takže asi chápete, že nejsem úplně v centru a příště si počkám na autobus.

Zápas Tappara - Ilves

   Tento týden začíná finská hokejová liga a hned první kolo přineslo souboj dvou tamperských týmů - Tappara proti Ilves. Na hokej jsem se tady chtěl podívat, tak proč nezajít rovnou na derby? Lístky teda nebyly úplně zadarmo, ale to tady není nic. Celková cena se s poplatky vyšplhala na 22,50 euro a to byly ještě ty levnější. Píšu s poplatky, protože ty jsou tady všude. Základní cena lístku byla 19 euro, ale pak jsem za něco musel zaplatit dalšího 3,50 eura (opravdu nevím za co to bylo, ale platili to všichni). Šlo nás erasmáků nakonec opravdu hodně a byli jsme rozmístění po celém stadionu. Byla sranda, že lidi z Francie, Itálie nebo Řecka hokej nikdy neviděli a neznali ani pravidla. Tak jsem jako zástupce hokejového národa musel vysvětlovat. Stadion mají oba týmy společný, dokonce fanshopy na stadionu hned vedle sebe, takže doma byly oba týmy. Stadion nebyl špatný, ale horší to bylo s úrovní hokeje. Bylo to první kolo a oba týmy nepatří ke špičce finské ligy, ale výkon Tappary (těm jsem se před zápasem bohužel rozhodl fandit) mi občas připomínal hru Mory Olomouc. Ilves bylo lepší a po zásluze od začátku vedlo a nakonec i vyhrálo 8:7. Zápas hodně bohatý na góly, i když pár jich bylo, hlavně ze strany Tappary, hodně šťastných. Atmosféra taky nebyla taková, jakou jsem zažil třeba v Brně. Řvalo se víceméně jenom po gólu, ale protože jich padlo hodně, tak to nebylo až tak špatné. Ale chtěl jsem vidět finskou ligu a jsem rád, že jsme si vybrali zrovna tento zápas plný gólů. Cizincům se to taky líbilo. 

Portugalská večeře

   A co by to bylo za týden, kdybychom neměli nějakou mezinárodní večeři. Tentokrát přišlo na řadu Portugalsko a Ana Patrícia. Jídlo se jmenovalo Açorda de camarão. Byla to taková chlebová polévka s krevetami. Pro mě hodně nezvyklé jídlo, ale bylo to dobré a člověk se toho opravdu nají. V Portugalsku je to označováno jako jídlo chudých. Potom jsme ještě měli dezert, Torta de laranja. Koláč s pomerančovou kůrou, to bylo opravdu dobré. V neděli jsme pak měli další dobroty. Chystala se tajná oslava narozenin pro Italku Alice. A povedlo se, protože o oslavě opravdu nevěděla a její překvapení a radost byly krásné. K této příležitosti se opět vařilo, ale česká skupinka si tentokrát vzala pauzu. Vařili Italové, Španělé, Francouzi a Řekyně. Nejvíc mi asi chutnala řecká mussaka. A protože byla neděle večer, více se do tohoto týdne nevešlo. Ale další týden jsem očekával první českou návštěvu, takže asi bude o čem psát.

Týden vaření

Česká zelňačka

   V tomto týdnu se naplno rozjely dvě věci - škola a naše mezinárodní večeře. Začnu školou. V minulém příspěvku jsem popsal první předmět, takže budu pokračovat dalšími. Ale začnu až od úterka, protože v pondělí školu nemám. A tam toho taky moc nemám, pouze jediné cvičení. Předmět se jmenuje Finnish Survival Course. Ale nejedná se o žádný souboj se sobem, rozdělání ohně nebo stavění iglú, jde o základní kurz finštiny pro erasmáky. Mám ho dvakrát týdně. Protože jsem měl finštinu už na EILC kurzu, je to pro mě ze začátku trochu jednodušší. Ale vyšší úroveň k dispozici první část semestru nebyla a tento kurz byl určený přímo pro exchange studenty. A protože jsem chtěl ve finštině pokračovat, zapsal jsem si ho. Byla tu ještě možnost zapsat si předmět stejné úrovně, ale 4x týdně, ale ten byl určený pro jiné studenty. Ve středu mám kurz Managing e-business. Takový napůl ekonomický, napůl informatický předmět. Chodím tam mimo jiné s Italkami, které studují ekonomii, takže máme dohodu, že já jim vysvětlím informatickou část a oni mi tu ekonomickou. Tento předmět trvá celý semestr a můžeme buď pracovat přes semestr anebo předmět zakončit v prosinci zkouškou. Protože je to předmět, který musím udělat (protože je za 8 kreditů!) a viděl jsem tu bichli, ze které by byla zkouška, zvolil jsem jako většina lidí práci přes semestr. Ta obsahuje různé individuální úkoly a pak skupinové psaní blogu. Mám ve skupině někoho z Finska, Irska, Čecha, Íráčana a 2 holky z Číny, takže to bude zajímavé. Dostali jsme naštěstí celkem dobré téma – Arts, Music and Videos. Dalším předmětem je Finnish Society and Culture. Předmět je o Finsku a různých věcech okolo této země – historie, literatura, hudba, vzdělání atd. Tento předmět je pořádaný organizací SITR, která zajišťuje společné předměty pro všechny tři univerzity v Tampere, takže se na této přednášce potkávám s lidmi z ostatních škol. Měl jsem na tento předmět dobrá doporučení a chci se o Finsku dovědět také něco víc, když už tu jsem a mám tu možnost, takže to pro mě byla jasná volba. Tento předmět má také na výběr více zakončení – buď jeden kredit za účast, nebo tři za test. Asi uvidím až podle toho, jestli budu potřebovat kredity nebo ne. To je zatím všechno, další předmět začíná až další týden, takže o tom zase příště.

České knedlíky

   Dost bylo školy, přejděme k jídlu. Minule jsem psal, že jsme začali s tradicí mezinárodních jídel a tento týden jsme v tom zdatně pokračovali. Po korejském obědě přišla na řadu česká večeře. A protože nejsme žádní troškaři, pozvali jsme tak 30 lidí. Jako české jídlo jsme vybrali zelňačku. Ale uvařit ji pro tolik lidí není žádná sranda. Nakonec jsme vařili ve čtyřech hrncích. Výsledkem byla ale výborná polívka, kterou si všichni pochvalovali. Potom lidi z centra (až na Lucku a Kristýnu) jeli domů. My jsme se ještě podívali na film Černá labuť, pár dílů Přátel a ráno jeli rozespalí domů. Ve středu početnou českou, ale i slovenskou skupinu, zasáhla tragédie o pádu letadla s hokejisty Jaroslavle. Už o tom bylo napsáno dost, takže jenom napíšu, že jsem z toho měl náladu pod psa další 2 dny. Ve čtvrtek měla být další saunaparty. Nakonec jsem na ní ale nešel, protože nebyla moc nálada a taky tam bylo hrozně moc lidí. Ale místo toho jsme měli příjemný večer na kolejích v Hervantě. Další večeře byla v pátek maďarské lescó. Nevím, jak děláte lečo doma vy, ale to maďarské bylo spíše jako polévka, byly v něm brambory a klobása. Mně to ale chutnalo. Potom jsme pokračovali na studentskou party, kde měly koncert 3 finské kapely. První jsme nestihli, druhá byla ve stylu indie-rocku. Bohužel zpěvák některé výšky tak trošku nezvládal. Třetí kapela byla oblečená do bílých hábitů a hrála reggae. To se mi pochopitelně líbilo, ale nebyl jsem sám, parket se rychle zaplnil a koncert jsme si užili. 

České bramboráky

   V sobotu se na City (hlavní koleje v centru) konala International Dinner. Každý uvaří něco a pak se bude ochutnávat. S Tomášem (resp. dalším z Tomášů, protože jsou tu 4 jenom z ČR, další 2 potom z Polska) jsme si řekli, že zkusíme taky něco připravit. Po chvilce přemýšlení jsme se rozhodli pro ovocné knedlíky. Nakoupili jsme věci a šli na to. Ale protože jsme nezkušení kuchaři, trošku jsme neodhadli čas přípravy. Výsledek byl dobrý, ale místo očekávané hodiny a půl nám to zabralo tři hodiny. Když jsme pak sedli na autobus a dojeli na City, tak už bylo všechno snězené a všichni nacpaní, takže nikdo naše knedlíky ani moc nechtěl. Ale aspoň ochutnali a vypadalo, že jim chutnalo, takže aspoň trochu odměna za naši práci. Vtipné bylo, že někteří vůbec neví, co je knedlík, a ptali se, jestli je to brambor nebo jiná zelenina. Já jsem ochutnal francouzské a zbytek španělského jídla, takže aspoň něco. Každopádně jsme to trochu prošvihli, ale aspoň se ujistili, že české jídlo opravdu potřebuje čas. Večer pokračoval sledováním boxerského zápasu Kličko – Adamek s Poláky, kteří ale moc důvodů k radosti neměli. Ale na druhou stranu už ani před zápasem na zázrak moc nevěřili. Aby toho nebylo málo, tak jsme týden zakončili v neděli převážně česko-slovenskou bramborákovou party, kde v hlavní roli byla Kristýna. Další české jídlo se jak jinak než povedlo. Takže tento týden jsme se navařili opravdu hodně, ale všechno bylo dobré, takže spokojenost.

Škola začíná

   Tak a je to tu. Po týdnu orientování začíná opravdová škola. Ale začněme první trochu obecně. V Tampere jsou 3 univerzity. Asi nejhlavnější je moje UTA (University of Tampere), potom TUT (Technical University of Tampere) a nakonec TAMK (zkratka z finského Tampereen ammattikorkeakoulu). TUT a TAMK začínaly výuku už koncem srpna, já jsem si počkal „až“ do 1. září. Celkově je tady školní rok posunutý, pro vysoké i ostatní školy. Vysokoškoláci začínají školní rok na přelomu srpna a září a zimní semestr jim začíná už na začátku ledna. Když už jsme u těch semestrů, tak ty jsou tu rozdělené na 2 části. Některé předměty trvají právě jenom půlku semestru a zkouška probíhá už v půlce října. Některé trvají celý semestr jako u nás. Tento systém není jenom ve Finsku, ale i dalších severských, ale i neseverských zemích, jako třeba Francie (nebo aspoň co mi Nicolas řekl). Výhody a nevýhody tohoto systému zatím nemůžu posoudit, počkejme si do konce semestru. Když jsem byl trochu nešťastný z toho, že všichni ostatní v ČR mají ještě prázdniny, tak jsem na tom byl pořád líp než normální školáci. Ti totiž začínají už někdy kolem 10. srpna.

   Mně začínala škola 1. září, ale většina ostatních studentů UTA si musela počkat až do pondělí, tzn. 5.září. To znamenalo skoro celý volný týden, který někteří využili na cestování. Já jsem ale bohužel stále čekal na svoji studentskou kartu, díky níž bych měl slevu na vlaky 50%, což je při místních cenách dopravy docela dost velká úspora. Bohužel jsem se celý týden nedočkal. Ano, vyplnil jsem přihlášku docela pozdě, ale stejně nechápu, co na vyřízení takové kartičky trvá 3 týdny. Hlavním důvodem, proč jsem přihlášku odevzdal pozdě, byl fakt, že jsem u sebe neměl pasovou fotku. Za tímto účelem jsem jim ale už jednu fotku poslal v červnu, takže jsem se šel zeptat, co se s ní stalo. Po chvilce telefonování mi bylo oznámeno, že pokud jsem jim poslal jenom jednu (v požadavcích bylo poslat jednu fotku na studentskou kartu), tak tu že si chtějí nechat. Jasně, chápu, že si nějaká finská úřednice chce nechat moji fotku, ale... Aby toho nebylo málo, tak jsem se zeptal, kde se teda můžu nechat vyfotit a paní mě poslala, jak jsem později zjistil, asi do nejdražšího fotolabu ve městě. Ale zase mám krásné 4 fotky za 16 eur. Teda vlastně už jenom 3.

   Ale zpátky ke škole. Já jsem tedy napochodoval 1. září na svou první přednášku. Předmět se jmenoval Introduction to Information Visualization. Je v něm celkem zajímavý způsob hodnocení. Student musí z každé hodiny psát Lecture diary. Jedná se o souhrn hodiny, doplněný o vlastní postřehy a komentáře a výtah z článku, který ke každé hodině dostaneme. Celá esej má mít nejméně 1000 slov a samozřejmě v angličtině. Práce se odevzdá do systému a ten potom každému anonymně přidělí 2 práce jiných studentů k ohodnocení a okomentování. Takže učitel vlastně nedělá nic a jenom na to celé dohlíží. Vypadá to celkem zajímavě, ale uvidím, jak mi půjde psaní. 

Výhled z terasy

   Tolik o mé první zkušenosti se školou a zpátky k zábavě. Odpoledne jsem se zúčastnil další bus tour. Měli jsme jeden svůj autobus, který s námi jezdil asi 2 hodiny po městě. Jak se ukázalo, spíš než prohlídka města to byl pojízdný bar. A složení bylo taky celkem zajímavé, já s druhým Čechem Tomášem, dva Číňani a zbytek autobusu napůl opilých Finů. Nějaký průvodce se pokoušel o výklad, ale protože jsem seděl vzadu a přes přeřvávající se Finy mu nešlo rozumět, nic jsem z toho neměl. Navíc myslím, že to bylo stejně ve finštině. Větší sranda byla poslouchat připitého Fina vysvětlovat Číňanům jaká je tu v zimě kosa. Po skončení prohlídky jsme se přesunuli do centra do klubovny studentského spolku, kde večer pokračoval saunaparty. Netroufnu si odhadnout, kolik tam bylo lidí, ale bylo plno. První kolo sauny holky, druhé kluci a třetí společné. K tomu relax, hudba a pití v klubovně nebo na terase. Protože jsme byli až na střeše budovy, byl tam pěkný výhled na město. Fini chodí do sauny zásadně naostro, takže po chvilce váhání jsem šel taky. Být v sauně plné nahých Finů zpívajících jejich písničky je celkem zážitek. Dokonce ani když potom přišli 2 holky (v plavkách), tak je to nijak nerozhodilo. Prostě to tady neřeší. Ale ten relax na střešní terase jenom v ručníku a povídání si s ostatními Finy je fakt pohoda. Vyprávěli mi, jak jezdí to Tallinnu pro alkohol, který je tam 2x levnější než tady. Taky bude potřeba vyrazit na výlet. Nebo že ve Finsku nemají s nahotou žádný problém. To jsem zjistil už za chvíli, kdy se začal organizovat úkol, za který dostanou nášivku na svůj overal (o tom někdy později). Úkol má 4 úrovně. První byla nahý (přesněji teda jenom v kravatě) oběhnout budovu, ve které jsme byli. Druhá byla běžet nahý na univerzitu, jít do počítačové místnosti a odeslat na studentskou organizaci email, že tam jsem. Třetí běžet nahý z jednoho konce Hämeenkatu (hlavní ulice v Tampere) na druhý. A bájný čtvrtý, který prý ještě nikdo neudělal, jít nahý na policejní stanici a nahlásit se. Prostě Finsko.

Kimbap

   Taky jsme tento týden začali tradici mezinárodních jídel. První začal v úterý Polák Tomek, který pro nás udělal Pierogi. Byly to takové taštičky podobné knedlíkům, které byly plněné bramborovou kaší s cibulí. Druhý v pořadí byl páteční korejský oběd. Naučili jsme se a ochutnali Kimbap. Vypadalo to stejně jak sushi, ale bylo to bez ryby. Místo ní tam byla mrkev, okurek, vajíčko a klobása. Nebylo to špatné. Je to vždycky zábava, protože se sejde hodně lidí, každý pomáhá, povídá se, naučíme se nové jídlo a ještě se najíme. Tak a to by bylo všechno. Škola a mezinárodní jídla budou pokračovat i další týden, ale o tom zase příště.