The summary of Erasmus

   Moro my Erasmus friends. I was writing my blog whole semester, but only in Czech. This is my first and also last post in English. It’s something like summary and say goodbye. So where should I start. I was thinking about Erasmus the last year, but I wasn’t brave enough. But this year (or in November last school year) I sent an application and after nine months my Erasmus was born. At the end of July I got in the bus in Czech Republic and I was thinking what stupid think I did this time, but I started forgetting this thought very fast and when I arrived, it was gone. Instead of this thought came to my mind a possitive atmosphere of EILC course. I was thinking about this course, if it’s good, because it was instead of my holiday in Czech Republic, but now I can say it was the best decision. It’s hard to say if it was the best part of Erasmus, but definitely one of the best. Nice weather, no homeworks, course was more fun than work, simply perfect. We made the great group of people, which was together not just on EILC, but for the whole semester. After EILC we had feeling that we don’t need new students. Of course it was fault, because we met a lot of new great people.

   From the beginning we started with the tradition of international dinners. It was not just about eating and exploring new dishes, but it was always a great fun.

   Another important chapter of Erasmus were trips. I think I was travelling a lot during my studies in Finland. I was in Tallin, Stockholm, Turku, Oslo, St. Petersburg, Helsinki, Lapland and Jyväskylä. I can’t say which one was the best. Some of them were in a small group of people, some were big, but all of them were great. And the best thing, that we organized every trip (except Lapland) on our own, with no travel agency.

   We had a lot of parties, experiences and new friends. I met lot of people and I can say I know people not just from the whole Europe, but from the whole world. I hope I’ll meet some of you in a future in Czech Republic, in your countries or anywhere else.

   In these 5 months I felt like home in Tampere, I get know new life, new people and new languages. I would never say before Erasmus I can miss English. Now I miss it. I was studying Finnish too and I tried to learn some words from another languages.

   It was a nice period, probably the best in my life. That‘s the reason why it was so difficult to say goodbye to Finland and though I’m at home now, I’m remembering a lot. Some people said, that we’ll have a culture shock when we’ll arrive to Finland. But the truth is, that the real culture shock is when you come back. It needs some time to get used with it, but it doesn’t mean that I’ll forget. I’ll never forget.

   I want to thank all the people from Erasmus who was participating on this unforgetable dream, which we were living. I hope see you soon.

Moi Moi!

A to je konec...

   Tak a tohle je konec. Tohle bude můj poslední příspěvek, teda aspoň v češtině. Chystám se totiž podobný napsat pro mé Erasmus kamarády i v angličtině. Tak jak začít. O Erasmu jsem přemýšlel už minulý rok, ale to jsem se ještě nerozhoupal. Tento rok (respektive vloni na konci listopadu) jsem se odhodlal a podal si přihlášku do Finska. A přesně o devět měsíců později se mi narodil Erasmus. Na konci července při nástupu do autobusu v Olomouci jsem si říkal, co jsem to zas udělal za blbost, ale tahle myšlenka se začala rozplývat už během cesty a po příjezdu už zmizela úplně. Dokonale ji totiž přebila pozitivní atmosféra EILC. O tom jsem taky zpočátku přemýšlel, že se mi tam nechce jet o měsíc dřív místo prázdnin u nás, ale zpětně musím říct, že toho vůbec, ale vůbec nelituju. Těžko hodnotit, jestli to byla nejlepší část Erasmu, ale rozhodně k těm nejlepším patřila. Krásné počasí, žádné úkoly, škola byla víc zábava než učení, prostě paráda. Navíc jsme byli skvělá skupina lidí, která spolu vydržela až do konce Erasmu. Samozřejmě jsme nebyli spolu jenom my, ale základ většiny akcí tvořili právě tito lidi. Po ukončení EILC jsme měli pocit, že ani další studenty nepotřebujeme. To se ale ukázalo jako hloupost. Ne že bychom si to neužili sami, ale poznali jsme časem opravdu hodně nových super lidí.

   Zavedli jsme hned od září tradici mezinárodních večeří, které byly super. Nejen, že jsme měli možnost ochutnávat typická jídla jiných zemí, ale vždycky se sešla skupina dobrých lidí, takže byla sranda.

   Další významnou kapitolou byly výlety. Myslím, že se mi povedlo cestovat docela dost. Byl jsem v Tallinu, Stockholmu, chvilku v Turku, Oslu, Petrohradu, Helsinkách, Laponsku nebo Jyväskyle. Těžko vybrat, který byl nejlepší, každý měl něco do sebe. Některé byly ve velké skupině lidí, některé v menší, ale všechny byly super a nelituju ani jednoho. Poznal jsem kus světa a co je ještě lepší, až na Laponsko jsme si všechny výlety organizovali sami, bez žádné cestovky.

   Potom samozřejmě nespočet party, zážitků a nových kamarádů. Poznal jsem ve Finsku opravdu hodně lidí a nyní mám známé nejen skoro po celé Evropě, ale po celém světě. Doufám, že se s hodně z nich v budoucnu znovu setkám. Ať už v České republice, jejich zemích nebo někde na půli cesty. Pevně věřím, že ano.

   Za těch necelých 5 měsíců jsem se v Tampere opravdu zabydlel, poznal nový život, nové lidi a nové jazyky. Nikdy před Erasmem bych neřekl, že mi může angličtina chybět. Teď to tak je. Také jsem studoval finštinu a snažil se zachytit aspoň základní fráze z dalších jazyků.

   Bylo to krásné období, asi to nejlepší v mém životě. Proto bylo tak těžké se rozloučit a i přesto, že už jsem pár dní doma, pořád na Finsko rád vzpomínám. Lidi říkali, že když přijedeme do Finska, čeká nás „culture shock“. Ten pravý ale přišel až po příjezdu domů. Bude to chvilku trvat dostat se zase do normálu, ale to neznamená, že zapomenu. Myslím, že nikdy nezapomenu.

   Protože tohle je poslední příspěvek, chtěl bych také poděkovat lidem, kteří četli tento blog. Dostával jsem od vás pozitivní reakce, které mě opravdu potěšily a motivovaly psát dál. Měl bych pro vás vzkaz: Jestli máte možnost jet na Erasmus, jeďte. Opravdu to stojí za to.

   Děkuji také všem lidem na Erasmu, se kterými jsme společně vytvořili tento nezapomenutelný sen, který jsme ale skutečně žili. Doufám, že se brzy potkáme. 

Moi Moi!

Finské postřehy

Automaty
   Finové jsou závislí na hracích automatech. Jsou všude, v obchodě, na poště, v barech, prostě všude. A hrají všichni, nezáleží na věku. Když jde babička nakoupit do Lidlu, zaplatí u pokladny a pak si jde párkrát zatočit, tak je to zvláštní. A nejhorší věc je, že tu mají dokonce automaty, které berou kreditní karty.

Finská image
   Fini a hlavně Finky vypadají prostě trochu jinak. Představte si typické festivalové lidi – tetování, piercingy, různobarevné vlasy, zvláštní sestřihy a oblečení. U nás takového lidi potkáte většinou tak akorát na festivalech, tady normálně chodí po ulici. Čím zvláštnější, tím lepší. Každá druhá Finka tady má tetování nebo piercing. Nebo nejlíp oboje. Také emo styl je tady dotáhnutý do dokonalosti.

Finsko a alkohol
   Jak jistě víte, Fini pijí rádi a hodně. Možná právě proto je tady hodně omezení, díky kterým se ještě neupili k smrti. Koupit alkohol tvrdší než 5% můžete koupit pouze ve specializovaných alkoshopech, které jsou vlastněné státem. A není zrovna levný, protože jsou na něho hodně vysoké daně. Další omezení je, že jakýkoliv alkohol v obchodě můžete koupit pouze do devíti hodin večer. Potom, i když je obchod stále otevřený, zavřou regály a neprodají vám ho. Také hospody a kluby mají nařízené otevírací doby. Hospoda musí zavřít do dvou do rána, klub do čtyř. Protože je tu alkohol drahý i pro Finy, tak nechodí často až tak často ven, ale když jdou, tak pořádně. Prostě finský styl pití.

Zálohy
   Zajímavý nápad mají s plastovými lahvemi a plechovkami. Dříve měli problém, že měli díky těmto věcem na ulicích nepořádek, ale to zmizelo se zavedením zálohy za tyto věci. Konkrétně je to 15 centů za plechovku a 40 centů za plastovou lahev. Je to sice dobrý nápad, ale je to trochu divné, když lidi přijdou na akci a pak si prázdné plechovky každý nese v batohu zpátky domů.

Hokej
   Hokej pro Finy znamená opravdu hodně. Při každé prezentaci o Finsku nezapomenou zmínit, že vyhráli poslední mistrovství světa. Když vyhráli loni finále, bylo prý celé Finsko vzhůru nohama. Navíc proti Švédům, kde není rivalita pouze geografická, ale také historická, protože Finsko patřilo dlouhá pod švédskou nadvládu. Po vítězství dokonce pojmenovali jeden druh piva Karjala, kde je vítězství 5:1.

Eurovision
   Tato u nás ne zrovna populární evropská pěvecká soutěž je ve Finsku velmi oblíbená. Jak jsem zjistil, ne jenom ve Finsku, ale ve více zemích je hodně populární. Finové měli komplex, protože ji do roku 2006 nevyhráli a všechny okolní země už triumf měly. Až v roce 2006 se jim to podařilo díky kontroverzní skupině Lordi. Pěknou poznámku k tomuto vítězství měl jeden učitel, který nám o tom říkal. Měl sice radost, že soutěž konečně vyhráli, ale na druhou stranu řekl, že Finsko se dlouhá léta snažilo světu ukázat, že nejsou jenom barbaři ze severu a pak tuto soutěž vyhraje tato kapela.

Tři finská S
   Sauna-Sisu-Sibelius. Tyhle tři slova začínající na S jsou pro Finy typické a důležité. První je sauna. Myslím, že všichni ví, o co jde. Ve Finsku žije 5,5 milionu obyvatel a říká se, že je tam 2 miliony saun. Na kolejích jsme měli saunu v každé budově, navíc jsme chodili i do veřejných saun, kde byla možnost se po zahřátí v horké sauně jít vykoupat do ledového jezera.
   Druhým slovem je Sisu. Tady už bude asi málokdo vědět, o co jde. Charakterizuje to finskou vlastnost, která jde nejlíp vyjádřit asi slovem houževnatost. Finové se totiž neměli vždy dobře. V historii to byla země uprostřed, takže byla velkou část historie součástí Švédska, později zase Ruska. Podnebí tam taky není zrovna vždy příznivé, hodně tmy v zimních měsících. Ale protože mají Fini sisu, tak to vydrží. Typický obrázek byl finský medvěd, který seděl v mraveništi, nebo věta: „Já nejsem v pohodě, ty nejsi v pohodě, ale to je v pohodě.“.
   Třetím slovem je Sibelius. To už by zase mohlo být trošku známější. Jde totiž o známého hudebního skladatele, který je pro Finy symbolem národního obrození.

Lesy a jezera
   Finsko je země lesů a jezer. Lesy pokrývají 66% povrchu Finska, což je nejvíce v Evropě. Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože např. v Tampere je les skoro všude, i já jsem bydlel vlastně v osadě v lese. Ve Finsku možná nemají moc měst a lidí, ale mají tam hodně jezer. Ať už jsou to malá jezírka nebo obrovské vodní plochy. Říká se, že je ve Finsku necelých 200 tisíc jezer.

Opačné zámky a známky
   Opačné zámky, věc, na kterou jsem si dlouho zvykal. Prostě odemyká a zamyká se na opačnou stranu než u nás. A i známky jsou opačné. Místo 1 až 5 nebo A až E tady mají stupnici 5 až 1. S těmito známkovacími stupnicemi je to celkově zajímavé. Skoro každá země to má trochu jinak. Různé počty známek, různé směry hodnocení.

Second-hand
   Poměrně oblíbené jsou ve Finsku second-hand obchody. Ale nejsou jak u nás, že je tam pár obnošených kusů oblečení. Jsou fakt velké a můžete tam najít snad úplně všechno. Oblečení, knížky, hračky, šperky, CD, ale i mnohem zajímavější věci jako baseballové pálky, bowlingové koule nebo třeba ohraný florbalový míček. Prostě všechno.

Akademická čtvrthodinka
   Ta má ve Finsku trošku jiný význam než u nás. U nás to znamená, že pokud učitel nepřijde do čtvrt hodiny, studenti můžou jít domů. Ve Finsku to znamená, že předměty jsou vždy psané např. od dvanácti do dvou, ale předmět vždy začíná přesně o čtvrt na jednu a končí o tři čtvrtě na dvě.

Kola
   Kola jsou i zde velmi oblíbeným dopravním prostředkem, který využívá hodně studentů. A nejezdí jenom v létě, které tady moc dlouho není, ale i v zimě, ve sněhu i dešti.

Auta v zimě
   Jak jsem psal, léto tady není zrovna dlouhé a zimy umí být docela tuhé. Ale Fini jsou na to připravení. Jednak mají kola, se speciálními „hřebíky“, ale jim to na ledě neklouzalo. Ty jsou u nás zakázané, protože by ničili silnice. Je celkem paradox, když se podívám na české silnice, které jsou zničené i bez hřebíků, a finské, které jsou krásné i pod  hroty těchto speciálních pneumatik. Další zajímavost, že ve Finsku se cesty nesolí, používají se místo toho malé kamínky, aby to neklouzalo. Protože i zimě je opravdu zima, i finská auta by mohly mít problém nastartovat. K tomu ale slouží speciální krabičky na parkovišti, do kterých zapojí kabel z auta. Když potom přijdou k autu, motor je zahřátý, takže nastartovat není problém.

Oslovování učitelů
   Tohle byla taky věc, která mě zaujala a potěšila. Nejen „obyčejní“ učitelé, ale i učitelé ověnčeni všemožnými tituly po studentech chtějí, aby je neoslovovali těmito tituly, ale dokonce ani příjmeními. Takže prostě Tiina nebo Mikko. Příjemná změna oproti českým profesorům, kteří se urazí, když jim někdo nevyjmenuje všechny tituly před jménem a za jménem.

Ohlašování zavírací doby
   Protože ve Finsku ve většině hospod nefungují číšníci a musíte si objednávat na baru, vyřešili elegantně oznámení, že už budou zavírat a lidi by se měli pomalu zvedat. Zablikají na 5 sekund světly. Viděl jsem to nejen v hospodě, ale i třeba ve školní jídelně. Je to nenásilné, ale každý to pochopí.

Cesta domů

   V pondělí mě čekal poslední půlden v Tampere. Měl jsem vše naplánované, ale ne vše vychází podle plánů a někdy to ani nevadí. Každopádně jsem musel celkem spěchat, abych všechno stihl. Protože jsem měl všechno předchystané, nezabralo balení až tak moc času. Protože jsem do Tampere vezl jenom 25 kilo a zpátky jsem mohl vézt 31 kg, s celkovou váhou jsem problém neměl. Problém byl ale s místem. Neměl jsem totiž žádný velký kufr, ale jenom 2 krosny, ze kterých jedna měla splňovat podmínky příručního zavazadla. Půjčil jsem si váhu od Michaela a snažil se správně rozložit váhu mezi oba batohy. Protože čas neúprosně běžel, nějak jsem to do nich naházel s tím, že na letišti bude čas to ještě přeskládat. Potom jsem musel uklidit pokoj a rozloučit se se spolubydlícími. Ti však nebyli jediní, kteří se chtěli rozloučit. Přišel taky můj francouzsko-finský student Nicolas a Slovák Michael. Potom jsem se naposledy svezl městským autobusem do školy. Tam jsem musel vytisknout letenky a boarding passy. Neměl jsem moc času, a když jsem zjistil, že hlavní počítačová místnost je zavřená, tak jsem musel spěchat ještě víc. Potom se rozloučit s Brazilci a Brazilkami. Musím říct, že to bylo obzvlášť smutné. Potom následoval rychlý sprint s necelými třiceti kily na autobusové nádraží, kam jsem dorazil asi 3 minuty před odjezdem autobusu. Tam na mě ještě čekala Litevka Brigita s kamarádkou, takže to bylo poslední loučení. Nebylo to vůbec lehké udělat těch posledních pár kroků do autobusu a říct Tampere sbohem, ale neměl jsem na vybranou.

   Cestou jsem hodně vzpomínal a přemýšlel. Naštěstí jsem se nezamyslel tak moc, že jsem nezapomněl přestoupit. Za dvě a čtvrt hodinky jsem dorazil na letiště v Helsinkách. Tam jsem se setkal s Housim a jednou Němkou. Nastala fáze přehazování z jednoho batohu do druhého a snažit se co nejlíp vyjít s váhou. Ta nakonec prošla, když můj batoh měl pouze necelých 17 kg a Housi lehce překročil limit, ale neměl problém. Problém nebyl ani s hokejkami. To byla příjemná změna oproti Ryanairu. Potom jsme museli projít kontrolou. Housi v rámci úspory váhy a já v rámci úspory místa jsme na sebe museli navléct znovu pár vrstev. Musím říct, že tentokrát jsem se ještě překonal. Šusťáky, lyžařské kalhoty, tričko, svetr, mikina a dvě bundy. Nevypadali jsme asi zrovna jako modelové a když jsme u kontroly museli většinu věcí sundat, tak dokonce jako exoti. Ale co, prošli jsme bez jediného poplatku a to se počítá.

   Náš let byl s přestupem, první jsme letěli společností Blue1 do Curychu. Letadlo bylo pěkné, dostali jsme i čaj a vodu. Tento let trval asi 3 hodiny. Neměli jsme žádný problém, jediné o co jsme se trochu strachovali, byly zavazadla, protože na přestup jsme neměli moc času, tak aby všechno proběhlo v pohodě. V Curychu jsme si prošli halu a pár obchodů a museli jsme znovu projít kontrolou. Není překvapení, že se na nás opět dívali podivně. Ale i tady jsme prošli s troškou hanby, ale bez poplatku. Druhý let byl se společností Austrian Airlines, které mělo ještě hezčí letadlo. Let byl krátký, trval jenom hodinu. Servis byl lepší, dostali jsme sendvič a zákusek a sklenku vína. Jaká to příjemná změna oproti už zmiňovanému Ryanairu. Let byl opět bez problémů, pár minut po deváté hodině večer jsme dorazili do Vídně. Můj původní plán byl zůstat ve Vídni do dalšího dne a podívat se po vánočním městě a trzích, ale protože Housi nakonec nechtěl a mě se nepovedlo sehnat ubytování, tak jsem to vzdal. Však Vídeň není tak daleko a můžu tam zajet někdy jindy. Pro Housiho přijel na letiště tata a protože jsme oba z Olomouce, svezl jsem se s nimi. Vzhledem k množství a váze batohů a celkové únavě to byla super pomoc. Říkal jsem si, že v autě nejspíš usnu, ale protože jsme si říkali zážitky, tak ani nebyla nálada na spaní. Před půlnocí jsme dorazili do Olomouce, kde jsme se rozloučili a pak už zpátky domů. Tak a to je vše, takhle skončil Erasmus. Moje cesta je sice u konce, ale můj blog ještě ne, takže se ještě můžete na nějaký článek těšit.

Poslední týden

Vánoční trhy v Tampere

   Tak a je tu poslední týden. Dělo se toho opravdu hodně. Poslední výlety, poslední akce a taky smutné loučení. Ale začněme od začátku. Minule jsem skončil v půlce našeho „výměnného pobytu“ s Housim, takže je potřeba to dokončit. Jak jsem psal, v neděli jsem byl u něho v Jyväskyle. V pondělí ráno jsme vstali a šli (místy běželi, protože Housi neodhadl délku cesty) na nádraží, kde jsme sedli na vlak a jeli zpátky ke mně do Tampere. Po příjezdu jsme šli koupit jednodenní lístek Housimu a trochu se projít po městě. Zabralo to trochu víc času než v Jyväskyle, ale taky ne moc. Kvůli počasí byly možnosti trochu omezené, navíc času jsme taky neměli tak moc jako při minulé české návštěvě. Takže po zběžné prohlídce města, vánočních trhů na hlavním náměstí (které byly mimochodem skoro stejné jak u nás) a hudebního obchodu, kde jsme si zahráli na různé nástroje, jsme zašli do univerzitní jídelny na oběd. Tady se ukázala dobrá věc Finska. Nezáleží, z jaké školy nebo jakého města jste, pokud máte studentskou kartu, dostanete slevu na jídlo všude. To by mělo být i u nás. Potom jsme vyrazili na druhou univerzitu vrátit Tomášovi spacák a taky se rozloučit. Potom odložit věci ke mně a hurá společně na poslední lukostřelbu. Při této příležitosti měl Housi možnost poznat dochvilnost tamperských autobusů. Čekali jsme tam společně s dalšími deseti lidmi 15 minut a autobus prostě nepřijel, takže jsme jeli dalším. Anebo přijel ten autobus o 15 minut později. To už nikdo nezjistí. Ve městě jsme se potkali s Robinem, který s námi šel taky. Myslím, že jsme si to celkem užili, já už jako Robin Hood střílel na menší terč, ale Housi na první pokus bojoval taky statečně. Potom jsme zašli do hospody Plevna ochutnat tamperskou černou klobásu a potom zpátky ke mně. Já dopsal svoji poslední esej a pak jsme se koukli na zápas Chelsea – Manchester City. Nakonec jsme si šli o půlnoci ještě zahrát ping pong, čímž jsme zakončili tento myslím povedený den. Byli jsme tak unavení, že toho víc ani stihnout nešlo.

   Protože měl Housi v úterý zase další akci v Jyväskyle, nemohl zůstat déle a ráno jel domů. Já měl úterý taky docela nabité. Odpoledne jsme si zahráli poslední ping pong s mou erasmáckou „ping pong enemy“ Maike a museli jsme se rozloučit, protože ve středu jela domů do Německa. Od této chvíle jsem si uvědomil, že to loučení opravdu začíná a bude to jenom horší. Myšlenky jsem šel zahnat do veřejné sauny, kam jsme šli s naší starou známou EILC skupinkou. Bylo to opět super – horká sauna a ledové jezero, prostě paráda. Po sauně nás pár vyrazilo na akci pořádanou jednou studentskou organizací. Původně se tam mělo chodit v obleku, ale protože tam bylo tak málo lidí, tak nás ještě prosili, abychom tam šli i normálně oblečení s mokrými hlavami po sauně. Protože po sauně jsme byli hladoví a na baru bylo připravené jídlo zdarma, nechali jsme se přemluvit. Lidí tam bylo opravdu málo, ale trochu jsme pokecali, trochu zatančili a pořádně se najedli. Ale jeli jsme před půlnocí domů, protože jsem měl na středu vymyšlený taky nabitý program.

Luteránská katedrála v Helsinkách

   Tímto programem byla cesta do Helsinek. Navštívil jsem hlavní města Švédska, Norska, Estonska a již dříve Dánska, tak jsem si řekl, že by byla ostuda se nepodívat pořádně i do hlavního města země, kde jsem strávil více než 4 měsíce. Bohužel nikdo jiný se mnou jet nechtěl nebo nemohl, takže jsem se vydal sám. Vyjel jsem o půl osmé ráno, abych stihl něco vidět ještě za světla. Přijel jsem něco před desátou, zašel na kafe a koblih, udělal si plán podle mapy, kterou mi půjčil Tomáš a vydal se na cestu. Obešel jsem pár kostelů, podíval se po přístavu nebo po vánočních trzích. Z hlavních památek bych zmínil luteránskou katedrálu nebo kostel ve skále, který byl hodně pěkný a zajímavý. Také jsem se byl podívat na olympijský stadion. Nejsem si úplně jistý, jestli se tam mohlo, ale našel jsem díru v plotě a šel jsem se podívat, kde že to ten Emil Zátopek vyhrával. Pak se ještě podívat po nějakých suvenýrech a hurá zpátky na vlak. Protože jsem poměrně nestíhal, běžel jsem rovnou do vlaku, že si koupím lístek až tam. Když přisel průvodčí, řekl jsem, že chci studentský lístek do Tampere. Chtěl po mě 11,60 a já mu dal 20. Nevím, jak se ve Finsku počítá, ale vrátil mi 10 a pak nějaké drobné. Než jsem si to uvědomil, byl pryč a já si spočítal, že jsem jel z Helsinek za 6,60. No proč ne. Po příjezdu zpátky jsem se ještě jel rovnou podívat na trénink áčka Koovee. Ten se mi opravdu líbil. Až tak, že jsem opět začal přemýšlet o trénování. Více fotek z Helsinek najdete opět na Picase.

   Protože šlo o poslední týden, ani ve čtvrtek jsem se nezastavil. Blížil se odjezd, a tak bylo potřeba vyřešit nějaké dokumenty do školy. Sice to moc rád nemám, ale ty peníze, co jsme od školy dostali, za to stály. Potom jsem zašel na Lapinkaari (další koleje) vyměnit pár fotek s Marií. Večer mě čekal poslední trénink s béčkem Koovee. Dobře jsem si zahrál, dokonce jsem si pokecal s jedním hráčem, který byl fanoušek Liverpoolu, a zjistil jsem, že byl na stejném zápase jako já v dubnu tohoto roku a dokonce na stejné tribuně. Dobrá náhoda. Na konci mě vedoucí týmu zhodnotil. Řekl mi: „Jsi docela dobrý hráč, máš dobré nahrávky, dobrou kontrolu míčku, dobrý pohyb po hřišti, akorát prostě neumíš dávat góly.“ Jaké překvapení. Tak jsem se rozloučil a poděkoval za šanci si s nimi zahrát a přesunul se na vedlejší hřiště, kde opět trénovalo áčko před pátečním zápasem s Pori. Tomáš Sladký mi půjčil svoji členskou kartu, takže jsem mohl jít na páteční zápas zdarma. To se nedalo odmítnout. Po tréninku jsme ještě zašli do města rozloučit se s dalšími lidmi, konkrétně Sylwií z Polska a Marií z Německa.

Olympijský stadion

   V pátek bylo potřeba ve škole vyřešit poslední detaily a taky byla jedna z posledních možností podívat se po městě a koupit nějaké věci. Byl jsem mimo jiné i ve fanshopu Koovee, který mě ale hodně zklamal, protože to byla zamčená místnost, která sloužila jako sklad a ještě tam skoro nic neměli. Večer jsem šel na zápas Koovee – Pori, na který jsem mohl díky kartičce zadarmo. Zápas to nebyl špatný, Koovee bylo lepší a po zásluze vyhrálo 9:2. Líbila se mi celková atmosféra. Plná tribuna, spousta lidí s klubovými šálami, vlajkami nebo v klubovém oblečení. Navíc přestávkový program se Santou pro děti. Prostě to bylo více než jenom 3x20 minut florbalu. Po zápase jsem vrátil kartičku a zase spěchal zpátky, protože se chystala poslední společná party. Z mé myšlenky jít všichni dohromady nakonec nic moc nebylo, protože se to roztříštilo na více menších skupinek. Naše skupinka byla u nás v Lukonmäki, ale cíl většiny lidí byl stejný, club Miami. A tak jsme si užili poslední společnou party a já ráno naposledy počkal na kolejích City na ranní autobus.

Kostel ve skále

   V sobotu se toho přes den moc nestalo, všichni odpočívali po páteční party. Večer jsem zajel na Lapinkaari, kde probíhala taková malá party, na které jsem byl poprvé po dlouhé době jediný Čech. Zato tam bylo plno lidí z Brazílie. Ochutnávali jsme Thiagovo pití z droždí a kávy, které se čepovalo přímo z kanistru. Chutnalo to líp než to „vonělo“, ale ani ta chuť nebyla zrovna exkluzivní. Ale pít se to dalo a spotřebovat muselo, takže plán byl jasný. V neděli ale přišlo to opravdové loučení a jeden z nejsmutnějších dní. Protože už jsem musel vážně začít něco málo připravit na balení, vrátit všechny plechovky a PET lahve, musel jsem vynechat poslední florbal na univerzitě a také poslední saunu. Potom jsem se vydal na Paawolu rozloučit se s lidmi. Následovalo moje Lukonmäki a dále do centra na City. Tam jsem znal opravdu hodně lidí, takže loučení bylo dlouhé a těžké. Poslední destinací bylo poslední dobou oblíbené Lapinkaari. Po cestě jsem ještě chtěl zapálit svíčku na počest Václavu Havlovi, ale nevím, jak se mi to povedlo, koupil jsem prázdný zapalovač. Koupil jsem prostě ten nejlevnější zapalovač a vůbec mě nenapadlo, že by se mohla prodávat jenom prázdná krabička. Takže ze svíčky nic nebylo, ale doufám, že aspoň snaha se cení. Musím říct, že na konci dne jsem se cítil celkem zlomeně, protože jsem se rozloučil se strašně moc lidmi a nebylo to zrovna veselé. Tak a to byl poslední týden v Tampere. Příští článek bude už o cestě domů.

Konec školy

   Minulý týden byl hodně o esejích a škole a tento bohužel nebude o moc jiný. Je to totiž poslední týden školy a v něm taky nějaké zkoušky. Ale začněme pěkně popořadě. Měl jsem předmět Web Publishing, ze kterého byla naplánovaná zkouška na pátek. Do tohoto předmětu se mnou chodila mimo jiné Brazilka Isabella, která s dalšími dvěma Brazilkami odjížděla ve středu na „eurotrip“ a proto šla na speciální termín už v pondělí. Protože tento předmět pro mě nebyl těžký, tak jsem jí v pondělí před zkouškou pomáhal s učením. Když přeskočím trochu do budoucnosti, tak to pomohlo, protože zkoušku udělala. Večer jsme si chtěli jít zahrát nějakou deskovou hru. Protože ale byla většina návodů jenom ve finštině, tak jsme skončili u Scrabble. Hrát to v angličtině bez slovníku byla docela sranda, protože jsme vždycky něco složili a pak jsme přemýšleli, jestli takové slovo existuje. 

   V úterý bylo volno, protože celé Finsko slavilo Den nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti bylo 6. prosince 1917, kdy bylo Finsko prohlášeno za suverénní stát. Pro Finy je to velký den, protože v historii byli vždy součástí větší říše – ať už to bylo Švédsko nebo Rusko. Protože jako hlavní město oslav bylo tento rok vybráno Tampere, mohli jsme se těšit na vojenský průvod, který čítal 1600 vojáků a plno vojenských strojů. To bych všechno viděl, kdyby mě zase a opět nezradil autobus. Takže když jsem přijel, průvod už skončil. No ale aspoň jsem viděl pár těch vojenských strojů, které tam měly vystavené. Nejlepší bylo, že na všech autech a tancích byly davy malých děcek, které to měly jako prolízačky. Takže jsem udělal pár fotek a mohl jet zpátky. 

   Ve středu bylo další loučení, jedno částečné a jedno úplné. Částečné s Brazilkami, které jely na svůj „eurotrip“ a úplné s Tomášem, který jel domů. I když to taky nebylo úplné, protože se v Česku určitě potkáme. Ve čtvrtek jsem se musel trochu učit, protože v pátek jsem měl na programu své jediné dvě zkoušky v druhé části tohoto semestru. Ano, dvě zkoušky v jeden den. Naštěstí zkoušky tady nejsou tak těžké jako zkoušky u nás. No spíš to bylo proto, že předměty, ze kterých jsem zkoušky dělal, nebyly tak náročné. Jednalo se o již zmíněný Web Publishing, který proběhl dopoledne, a finštinu, která byla odpoledne. Už vám rovnou můžu prozradit i výsledky. Z Web Publishingu jsem dostal čtverku (u nás béčko) a z finštiny pětku (u nás áčko). To bylo potřeba oslavit. Místa oslav byly poměrně tradiční – pre-party na City a potom klub Miami. V čem se ale party lišila, bylo naše oblečení. Zhruba před dvěma týdny jsme si totiž z Polska objednali trička „I love Tampere“. Ano, museli jsme je objednávat až z Polska, protože jsme prostě ve Finsku taková trička nenašli. Celé to vymyslela Sylwia, které bych chtěl takto poděkovat. Takže jsme navlíkli trička, upekli pár perníčků a vyrazili do klubu. Hodně lidí nám trička závidělo a fotilo si nás. Byli jsme hvězdy.

   V sobotu nás čekala zřejmě poslední společná mezinárodní večeře. A protože Katalánsko je vždy poslední, Ariadna pro nás připravila tuto poslední společnou katalánskou večeři. Konala se u nás v Lukonmäki a oproti původnímu plánu jsme se museli přesunout do menší společenské místnosti. Ale jíst na pingpongovém stole mělo taky něco do sebe. Velké překvapení bylo, že Ariadna udělala všechno jídlo dopředu a na čas. Tak trošku jsme čekali večeři v 11 večer. Ochutnali jsme tortillu a katalánskou pizzu. Největší gastronomický zážitek byl ale dezert. Byla to mozzarela se šlehačkou, slanými rybičkami a malinami. Asi nejzvláštnější kombinace, co jsem v životě jedl. Potom nám Ariadna vysvětlila katalánskou vánoční tradici, jak dostávají vánoční dárky. Ve zkratce, celý advent krmí dřevěné poleno, které potom vykadí vánoční dárky. Tak jsme to zkusili a opravdu to funguje. Ariadna nám dala dárky v podobě bonbonů a osobního přání. To bylo fakt milé. Potom jsme se přesunuli ven a udělali velkou sněhovou bitvu. Po celé této super akci jsem měl ale ještě jednu nepříjemnou povinnost a tou byla poslední věc do školy - poslední esej.

 
   Protože ve Finsku nejsem jediný člověk z Olomouce, konečně jsme se s Housim domluvili na návštěvě. Plán byl takový, že v neděli pojedu za ním do Jyväskyly a v pondělí pojedeme ke mně do Tampere. Takže jsem v neděli ráno sedl na vlak a vyjel. Na nádraží mě Housi čekal s půjčeným kolem, takže jsem mohl taky zkusit finskou sněžnou rally na kole. Prohlídli jsme si město, což jako ve většině finských měst nezabralo moc času a pak se vydali zahrát si florbal. Tady jsem zjistil, že Tampere není jediné město, kde je spousta Čechů. Na florbale byla většina lidí právě z naší země a na nějakou angličtinu už úplně rezignovali. Úroveň florbalu byla docela dobrá, dobře jsme si tam zahráli. Pak jsme jeli na koleje a na pizzu, která byla obří a levná. Večer jsme strávili docela poklidně, po dlouhé době, co jsme se neviděli, bylo o čem si povídat. Navíc jsme zašli za dalším kámošem, jak jinak než Čechem. Myslím, že v poměru počtu lidí ve Finsku a velikosti země Česká republika s přehledem všechny válcuje. A protože víkend končí, druhou část výletu nechám na další článek.

První loučení

   Po super týdnu v Laponsku přišel těžký návrat do reality v podobě školních povinností. Začalo to v pondělí odevzdáním deníků z předmětu Finnish History. Většinu těchto deníků jsem si naštěstí připravil před odjezdem do Laponska, takže v pondělí jsem dělal pouze korektury, vytisknul a odevzdal. Potom jsem si za odměnu zašel opět zastřílet z luku. Je to opravdu sranda, ale asi mi v Laponsku trošku zamrzla muška, protože se mi tentokrát moc nedařilo. Úterý a středa moc zábavy nepřinesly, protože jsem musel psát další esej, která byla potřeba odevzdat do středy do večera. To se nakonec s velkým množstvím přemáhání povedlo. 

Loučící se Petra

   Ve čtvrtek jsem se nahlásil na akci Technické univerzity (TUT). Byla to akce pořádaná pod záštitou našeho předmětu Finnish Society and Culture. Hlavním programem byla předčasná oslava Dne nezávislosti Finska. V krásné aule jsme si vyslechli proslovy proděkana a zástupců studentských organizací. Potom následovalo vystoupení pěveckého sboru TUT, kde k mému překvapení zpívala i Rebeka. Musím říct, že zpívali fakt krásně. Pořadatelé pro nás připravili i spoustu jídla, takže jsme se nakonec i dobře najedli. Jídla bylo tolik, že jsme ho nemohli sami sníst a proto se ke konci akce začali objevovat lidi, kteří s akcí vlastně neměli nic společného a přišli se akorát najíst. Asi nikoho nepřekvapí, že mezi nimi byli i Češi. Na závěr akce byla ještě ohnivá show za zvuku skupiny Rammstein a potom jsme se přesunuli na Paawolu, kde byla první vánoční akce. Pekli jsme cukroví, pouštěli vánoční písničky, ale také se někteří připravovali na pokračování v klubu Senssi, kde byla poslední Exchange party. Nejzvláštnější přípravu měla Anne, která pila Bloody Mary, které opravdu, ale opravdu nebylo dobré. Já jsem do Senssi bohužel jít nemohl, protože mě čekala další esej, tentokrát ve finštině. Ano, musel jsem ji psát opravdu ve čtvrtek v noci po akci, protože termín pro odevzdání jsem už tak přetahoval. Při zadávání eseje jsem byl v Laponsku, takže jsem o ní nevěděl (nebo aspoň dělal, že nevěděl) a povedlo se mi přemluvit Tiinu (naše učitelka), aby mi dala nějaký ten den navíc. Ale už jsem to víc odkládat nemohl.

Mezinárodní večeře

   V pátek mě čekala poslední, zato extra dlouhá, hodina Web Publishingu. Mít 6 hodin jeden předmět, navíc nezáživný, bylo stejně zábavné jako předmět sám. Potom ale přišla lepší část dne, protože Němec Robin měl narozeniny, tak uspořádal takovou malou party u sebe. Potom jsme se přesunuli na City, kde probíhala další mezinárodní večeře. Naše EILC skupina se opět sešla a navařila plno svých národních jídel, které jsme potom navzájem ochutnávali. Protože jsem ale neměl na vaření opravdu čas, ruku k dílu jsem tentokrát nepřiložil. Co jsem ale přiložil, byl můj žaludek. Ochutnával jsem o sto šest – italské, řecké, polské, německé, španělské, katalánské. Bylo toho hodně. Potom, co opět přišla naše stará známá slečna vyhazovačka, jsme se museli přesunout někam jinam. Zvolili jsme klub Doris, kde většina z nás ještě nebyla. Když jsme přišli, měla tam jedna kapela koncert. Jejich hudba byla ale hodně zvláštní – finský metal s příměsí zvuků z gameboye. Já byl ale po celém týdnu tak unavený, že jsem tam moc dlouho nevydržel.

Loučící se Klára

   V sobotu byla další party, ale tentokrát s trochu smutným nádechem. Petra a Klára odjížděly za pár dní, tak uspořádaly rozlučkovou párty. Ta proběhla opět na Reinole a byla až na Lucku a Michaela ze Slovenska ryze česká. Holky připravily nějaké pochoutky, udělaly punč a tak jsme se neměli vůbec špatně. K tomu jsme opět využili vymoženost Reinoly, kterou je Nintendo Wii, takže srandy bylo plno. Jenže nakonec jsme se museli rozloučit a to nadobro (aspoň teda ve Finsku, protože u nás se určitě potkáme). Protože se nám nechtělo platit za autobus a spojení do naší části města nebylo úplně ideální, rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Ale nebyla to ledajaká procházka, protože ve Finsku je všechno daleko, prošli jsme se asi 7 kilometrů. Ale šlo nás hodně, takže byla sranda. V neděli jsem stylově ukončil tento týden a to jak jinak než další esejí. Po tomto týdnu jsem znovu začal vážně přemýšlet nad tím, jestli mě opravdu nešoupli omylem na nějakou novinářskou sekci. Protože však nebylo zbytí, musel jsem se podřídit místnímu systému a eseje napsat. A příští týden bude studium pokračovat, protože půjde o poslední týden školy, který s sebou přináší i nějaké ty zkoušky.

Laponsko

    Minule jsem vás nalákal na další týden. Před mnoha a mnoha týdny jsme se rozhodli, že pojedeme do časem zapomenuté a sněhem zapadlé části Finska zvané Laponsko. Realita byla nakonec trochu jiná, protože o zapadnutí do sněhu jsme si mohli nechat jenom zdát. To byl také důvod, proč předchozí skupina minulý týden nejela. Nakonec se počasí trochu umoudřilo, trošku sněhu v této historicky jedné z nejteplejších finských zim napadlo a my jsme tedy po chvilce rozhodování vyjeli. Byl to také první výlet, který jsme si neorganizovali sami, ale využili jsme služeb cestovky. Bohužel se to odrazilo i na ceně. Protože ve stejný termín probíhal podobný výlet ve více vesnicích, museli jsme se rozdělit. Jižanská skupinka Italů, Španělů a Řeků jela do vesnice Saariselka, naše skupina jela do vesnice Vasatokka. Ale ani to nebyla konečná stanice, protože jsme bydleli ve městě Inari. Naše skupinka byla tvořena lidmi z EILC kurzu a byla docela mezinárodní – Česko, Slovensko, Německo, Rakousko, Francie, Katalánie a Polsko. Tolik bylo úvodu, je na čase vyrazit.

Fotka se Santou

   Sraz na autobus byl v pondělí o půl jedenácté večer, takže jsem na něj šel přímo s brazilské párty, o které jsem psal minule. V autobuse se k nám přidala německá skupinka z Helsinek, která putovala do stejného města jako my. Už v autobuse bylo vidět, že půjde o super výlet, protože panovala dobrá nálada hned od začátku. První zastávka byla Jyväskylä, kde jsme nabrali další skupinku (ne však do našeho autobusu), mimo jiné Housiho. Pak už pokus o pár hodin spánku a probudili jsme se ráno v Rovaniemi. Tam začala první část našeho programu a tou byla prohlídka Arktického muzea. Bylo to zajímavé, viděli jsme něco z historie, něco ze současnosti i pár zajímavostí. Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat, asi za 10 minut jsme dorazili do Santovy vesnice. Možná to nevíte, ale Santa Claus sídlí oficiálně ve Finsku a kancelář má právě v Rovaniemi, vstupní bráně do Laponska. Toto město leží přesně na severním polárním kruhu, takže kromě návštěvy vesnice jsme také překročili severní polární kruh. Protože u nás Santu nemáme, nebyli jsme z toho tak unešení jako ostatní, ale i tak jsme se s ním zašli vyfotit. Teď už aspoň vím, odkud bere Santa peníze na všechny ty dárky, protože jedna fotka stála 25 eur – 630 korun! Ale protože se fotila celá skupina, použili jsme česko-polský styl – složili se na jednu fotku a naskenovali. Jinak byla ve vesnici spousta obchodů se suvenýry, ale musí se tomu nechat, že to vánoční atmosféru mělo. Pak zpátky do autobusu a dalších pár stovek kilometrů na sever. Do Inari jsme dorazili až poměrně pozdě a není žádné překvapení, že za tmy. Tma je v této části země a v tomto ročním období skoro pořád. Šel jsem do největší chatky pro 7 lidí, která se nakonec ukázala jako nejlepší. Nejen, že byla největší, nejvybavenější, ale taky to byla party chatka, takže jsem nemusel chodit daleko. Chatka byla pěkná, dřevěná, vybavená jak jinak než se saunou, kterou jsme po večerech často využívali. První večer byli všichni poměrně unavení, takže se nic velkého nedělo. Navíc ranní vstávání v 6:30 nebyla zrovna pěkná představa. V 8 totiž začínal náš program ve Vasatoce, do které jsme museli jet autobusem, a sraz byl o půl osmé ráno. Mělo to svůj důvod, protože je tu většinu času tma, musí se těch pár hodin světla využít.

Rybaření

   Takže nás vzbudil budík, ale ne první, ale snad pátý, protože vstávat tak brzo pro studenty na Erasmu není zrovna obvyklé (a pro studenty obecně). Nalodili jsme se na autobus a vyrazili vstříc prvním dobrodružstvím. První část programu byla trocha teorie o přežití v přírodě. Potom už se přikročilo k praxi a tak jsme se rozdělili na skupinky, dostali kompas, mapu a taky GPS a vyrazili jsme hledat ukryté indicie do lesa a vyplňovat tajenku. Potom byla pauza na oběd, průvodci pro nás uvařili na ohni polévku. Po obědě následovala další část programu a tím bylo chytání ryb na zamrzlém jezeře. Vrtákem jsme udělali díru do ledu a nahodili. Po hodině zmrzání a snaze něco chytit jsem to vzdal. Pár lidí bylo úspěšných, ale mně přišlo, že ryby měly ten den školní exkurzi na téma jak se nenechat chytit. No nic, program pokračoval stavěním finských „týpí“. Původně bylo v plánu stavět iglů, ale pro nedostatek sněhu se od toho muselo upustit a udělat tuto náhradní variantu. Takže jsme stavěli tyto stany a rozdělávali oheň na sněhu. A protože se začalo rychle stmívat, to byl konec dnešního programu. Ale konec jenom oficiálního programu, protože večer jsme zatopili v sauně, pozvali na návštěvu Němce a vyzvali část svých zásob z plné ledničky. A protože vím, kdy přestat, tak přeskočíme na čtvrtek.

Sobí farma

   Ve čtvrtek jsme měli výjimečně pozdější budíček, protože se musel změnit program, takže jsme mohli vstávat až v luxusní čas 8:30. Dopoledne byly na programu běžky. Protože už jsem na nich už párkrát stál, nebyl to pro mě problém, ale vidět Katalánku Ariadnu poprvé na lyžích byl zážitek. Po pár cvičných rovinkách jsme udělali závod. Týmy byly víceméně podle zemí, k naší české skupině se přidal náš polský kumpel (kámoš) Tomek. S pohodovým náskokem jsme vyhráli. Potom jsme se vydali na malou projížďku lesem. Protože nebylo moc sněhu a nejeli jsme po žádné upravené cestě, nebylo to zrovna jednoduché, ale o to byla větší sranda, protože lidi padali a my se smáli. Ale všichni přežili a dostali se zpátky do tábora, kde jsme převzali ceny pro vítěze závodu. Odpolední program byl výlet na sobí farmu. Po cestě na tuto farmu jsme potkali i soby v přírodě, protože si vykračovali přes naši cestu a autobus musel počkat. Jak jsme se později dozvěděli, byli sice volně v přírodě, ale každý sob někomu patří. Na farmě jsme pořídili pár fotek těchto pěkných zvířátek, mohli je nakrmit a něco jsme se o nich dozvěděli. Potom jsme se povozili na sobím spřežení, tam se sedělo fakt pěkně. Potom dostali čaj a kávu do tradičních Laponských dřevěných hrníčků. Pro ně je to osobní věc, kterou si nosí vždycky a všude. Vyprávěl nám majitel farmy a představil nám celou svou rodinu, která se o nás starala. Jeho maminka nám dokonce zazpívala pár tradičních Laponských písní, bylo to fakt příjemné. Potom jsme navštívili místní suvenýry, a protože už byla zase tma, tak jsme jeli zpátky. Tím ale tento den neskončil. Večer bylo totiž jasno a tak jsme doufali, že uvidíme to, na co jsme se všichni těšili – polární záři. Když se na obloze začaly objevovat první náznaky, tak jsme si moc jistí nebyli. Vypadalo to jak mrak a tak jsme si říkali, jestli to není spíš naše přání. Potom to ale bylo stále jasnější a tak jsme věděli, že se nám poštěstí. Po nějaké půlhodině, už to bylo krásně vidět. Je to krásné, i když ne tak jasné jako je to na fotkách. Můj foťák ale nebyl dostatečně dobrý, takže jsem focení nechal na jiných a já se jenom kochal.

Polární záře

   V pátek byl na programu výlet ještě více na sever. Měli jsme překročit hranice Finska a navštívit Norsko a Severní ledový oceán. Protože jsme jeli zase stejně brzo, v autobuse všichni dospávali předchozí noc. Tomáš měl tento den narozeniny a naše průvodkyně Olga mu v autobuse dala narozeninový dort. Milé překvapení. Na cestě jsme měli pár zastávek a na jedné jsme málem nechali Robina, který se zapomněl v kavárně. Potom ale přišlo ještě větší dobrodružství. Nechápu proč, ale náš autobus měl úplné obyčejné zimní pneumatiky, ale cesta byla tak namrzlá, že po ní nešlo ani chodit. To ovšem neomezovalo naší řidičku, která se po cestách směle řítila. Co se týká naší řidičky, ještě větší šok než její jízda bylo zjištění, že je to holka. Věřte mi nebo ne, ale všichni v autobuse si mysleli, že je to řidič. Podle vzhledu, hlasu, všeho. Když ji jednou průvodkyně oslovila jako Rita, po chvilce údivu přišel smích. V jednom z kopců se na této namrzlé silnici přišel problém, když se proti nám vyřítil z kopce náklaďák. Ten to nemohl ubrzdit, my neměli kam uhnout. Seděl jsem u okna a viděl jsem, jak jsme se minuli – snad o 10 centimetrů. Jinak by to nebylo pěkné. My jsme ale ztratili rychlost a dostali se trochu do smyku. Výsledkem bylo, že jsme zůstali napříč a nemohli se hnout, protože při každém pokusu jsme jenom sjížděli ze silnice. Náš finský průvodce byl ale úplně v klidu, řekl, že se to nějak vyřeší a pustil nám písničku Everything’s gonna be alright od Boba Marleyho. A situaci zakončila Rita, když vyšla z autobusu a začala si situaci fotit. Naštěstí přijel další autobus a za pomocí jejich řetězů jsme se ze situace dostali. Když jsme konečně dojeli na místo, čekala nás svačinka v podobě tradiční finské kávy a krabích sendwichů. A potom už přišla hlavní atrakce dne a to koupání v Severním ledovém oceánu. Všichni běželi první do sauny, ale já, Josef a Sylvain jsme byli odvážnější. Převlékli jsme se v autobuse a vyběhli rovnou. No musím říct, že voda byla pekelně studená a slaná, takže na nějaké dlouhé plavání to nebylo a běželi jsme rychle do sauny. Ta nebyla moc teplá, tak jsme si dali ještě jedno kolo s koupáním. Někdo nám pak řekl, že voda má mínus tři stupně (protože je slaná, tak má nižší bod mrazu). Takže rozhodně zážitek. Po cestě zpátky se Sylvain s Tomkem ujali mikrofonu v autobuse a pozval všechny lidi do naší chatky. A opravdu, večer se nejen celá naše skupina, ale i celá německá skupina sešla v naší chatce. Napadlo trochu sněhu, takže jsme stavěli sněhuláka a ze sauny skákali do sněhu a dělali andělíčky. Do toho palačinky, dopíjení zásob, prostě parádní poslední večer.

Koupání v Severním ledovém oceánu

   Poslední den jsme museli uklidit chatku a ráno opět na autobus, který nás zavezl do další vesnice – Saariselka. Odtud se velká skupina oddělila a šla vyzkoušet další atrakci a to jízdu na psím spřežení. Protože to ale bylo krátké a drahé, tak jsem si to neobjednal. Naše malá skupinka, co zůstala, se šla podívat po městě. Potom jsme se sešli a šli na oběd. Doporučili nám sobí pizzu, která se jmenuje Berlusconi. Je to odplata Itálii za něco. Tak jsme vyzkoušeli sobí pizzu, byla docela normální, ale byla dobrá. Ale žádná místní specialita to nebyla, protože to byla obyčejná Koti pizza, která je po celém Finsku. Potom jsme si půjčili zadarmo boby před hotelem a šli na svah. Společně se sněhovými bitvami jsme se všichni vrátili do dětských let. Poslední věc, kterou jsme využili, byly lázně nebo přesněji bazén. Protože ten den začínala zimní sezóna, dostali jsme dokonce slevu. Tak a pak už do autobusu a vyrazit na cestu zpátky do Tampere, kam jsme přijeli v neděli o půl osmé ráno. 

   Ukázka Laponské hudby:

 

   Jenom pro úplnost, po příjezdu jsem šel dospat cestu a vlastně i celý týden a odpoledne si šel zahrát florbal. Celkově byl tento výlet maximálně povedený, spousta zážitků, super lidí a super akcí. Určitě jeden z nejlepších týdnů ve Finsku. Jsem rád, že i přes ne úplně ideální sněhové podmínky jsme to nevzdali a užili si to. Další fotky najdete na Picase.

Studování při mezinárodních večeřích

   Po mnoha týdnech výletů přišla konečně pauza. I když rozhodně jsem neodpočíval, bylo toho hodně, ale tentokrát bez žádného výletu. Protože jsem byl poslední týdny pořád někde pryč, nastal čas, kdy musela přijít na řadu i škola. A že toho nebylo málo. Psát eseje, deníky nebo školní blog zabralo času opravdu hodně. Ale i když bylo práce hodně, čas na zábavu se taky našel. V pondělí jsem měl trochu sportovní den, kdy jsem po tradičním ping pongu s Maike šel po delší době na lukostřelbu. Musím říct, že forma se mě celkem držela, takže jsem mohl na konci vyzkoušet i menší terč. V úterý a ve středu se vlastně nic nedělo, opravdu jsem musel psát a pracovat do školy. 

Česká večeře

   Ve čtvrtek přišel den, na který jsem se dlouho těšil. Po mnoha a mnoha emailech a pokusech se domluvit, jsem se konečně dočkal a šel jsem na první trénink s Koovee Tampere B. Sice tam o mě měli vědět, ale nevěděli. Ale to nevadilo, domluvil jsem se s nimi a zahrál si po dlouhých měsících konečně dobrý florbal. Tento tým hraje stejnou ligu jak my v Olomouci, takže úroveň nebyla špatná. Rozebírat tady různé aspekty hry je asi zbytečné, protože ne všechny by to zajímalo. Ale třeba o tom ještě někdy něco napíšu. Každopádně jsem si to užil a můžu tam zase někdy přijít, takže možnosti určitě využiju. Taky jsem ve čtvrtek ukončil předmět o finské historii. Teda skončily spíš hodiny, protože k tomu, abych ukončil předmět, musím ještě napsat deníky. Ale aspoň bude trochu víc volna. Aby toho nebylo ve čtvrtek málo, byl jsem pozván na korejskou večeři. Nakonec to byla jenom taková skromná sešlost, kde byly 2 Korejky Yu Ni a Da Jung, Maďarka Rebeka a trochu později přišla i Francouzska Anne. Holky připravily pomazánku, která nebyla vůbec špatná. Potom jsem potkal taky jejich spolubydlící, která byla k mému překvapení Češka, a dokonce jsem ji znal, i když ne osobně. Je to česká florbalová brankářka Daniela Kreisingerová. Svět je opravdu malý. 

Brazilká večeře

   V pátek byla na řadě další večeře, a to tentokrát německá. Hlavní pořadatelé byli Maria s Robinem. Marii totiž přijeli rodiče a dovezli ji mimo jiné bratwurst. Robin si zas vzal na starost bramborový salát. Celkově bylo chodů snad pět, od již zmiňovaných klobás se salátem až po závěrečný zmrzlinový pohár. Musím jim to opravdu pochválit, bylo to všechno super. Ale protože jsme se nechtěli nechat zahanbit (zvláště ne Němci), naplánoval jsem na sobotu u nás v Lukonmäki českou večeři. Pro některé to byla po několika měsících v Tampere první návštěva této části města. Hlavním chodem měly být ovocné knedlíky a knedlíky s uzeným masem. Když k tomu Tomáš připravil koláč a celé jsme to zakončili zmrzlinou, tak byli doufám všichni spokojení. Jediný problém byl jako vždy čas, protože to opět trvalo všechno déle, než jsme čekali. A kdyby nám nepomohli další lidi jako Klára, Petra nebo Cip, tak jíme asi až v neděli. Ale výsledek byl dobrý, všem snad chutnalo. Po večeři jsme si zahráli ještě pár vtipných her a zakončili to ping pongem. V neděli jsme si byli jako už tradičně zahrát florbal na TUT. Nevím, jak se mi to povedlo, ale spěchal jsem na autobus a zapomněl doma hokejku. Když jde člověk hrát florbal, tak je to celkem chyba. Ale jsou tam hokejky na půjčení a některé nejsou tak hrozné, takže to šlo. Navíc jsem přemluvil i Danu, ať si přijde zachytat, takže tam byla poprvé i brankářka, se kterou dostala hra úplně nový rozměr a bylo to o hodně zábavnější než dřevěný panák.

   Obvykle končím články v neděli, ale tentokrát udělám změnu a to ze dvou důvodů. Jednak se pondělí tematicky hodí do tohoto článku a za druhé celý příští týden bude úplně o něčem jiném než studování a večeření. Tak tedy pondělí. Během dne probíhaly přípravy na příští týden, ale protože nechci úplně prozradit, o co šlo, tak to nechám pod rouškou tajemství, pod kterou už ale stejně většina lidí nakoukla. Ale abych tedy zůstal u těch večeří, konala se brazilská večeře. Bylo pozvaných kolem padesáti lidí, což představovalo docela problém, ale musím říct, že se s tím hostitelé vypořádali skvěle. Byla to nejen večeře, ale i oslava narozenin Liany, jedné z Brazilek. Brigita jí k narozeninám natočila tohle super video. 

   Dostala plno dárků a my jsme na oplátku dostali plno jídla. Je to trapné to říkat znovu a znovu, ale prostě to bylo znovu výborné. Po večeři jsme zkusili tančit brazilské tance, Pedro nám k tomu zahrál i na kytaru. Prostě super párty.

    Ještě vám dlužím jednu věc a to je hlava mého spolubydlícího, Mattiho. Musím říct, že jsem pravdu nevěděl co čekat a tak jsem byl sám zvědavý. Ten kdo tipoval, že je na to dostatečně šílený, měl pravdu. Ano, přijel jsem a byl úplně dohola. Tak a tolik o tomhle prodlouženém týdnu. A myslím, že se už teď můžete těšit na další článek, protože příští týden bude, aspoň myslím a doufám, opravdu o čem psát.

Karjala Cup

Český koutek ve vlaku

   Možná už si klepete na čelo, že nás to furt baví, ale i tento týden jsme podnikli další výlet. Ten byl ale až o víkendu a protože jsme celý týden neseděli doma na zadku (i když bychom možná měli, protože práce do školy je zadaná, ale není hotová), takže první o „pracovních dnech“. Navážu na konec minulého příspěvku, tudíž na pondělí. Když jsem přijel domů, čekalo mě velké překvapení, protože jsem měl nového spolubydlícího. Dříve jsem psal, že máme na bytě volný jeden pokoj, takže to už není pravda. Myslím, že zapadl do našeho „netradičního“ bytu. Jmenuje se Puskal a je z Nepálu. Je mu 26 a studuje tady doktorát. Řekl mi, že tady vlastně ani nemá bydlet, že tady bydlí místo bráchy, kterého jsem nikdy neviděl. Prý si s ním vyměnil místo.

Náš transparent

   V pondělí se Tomášovi se podařil obchod a tak chtěl slavit, jenže všichni byli unavení po ruském výletě, takže to byla nakonec malá party. Přišli jsme jenom já a další Tomáš. Koupili jsme si pizzu a pivka a při pouštění starých kapel a písniček, které jsme za mlada poslouchali, jsme si udělali pěkný večer. Nic divokého, ale spíš vzpomínání a zjistili jsme, že jsme měli celkem podobný vkus. Další dva dny ale bylo opravdu nutné dělat věci do školy, takže se nic moc nedělo. Akorát ve středu večer po delší době ping pong s Maike. Ve čtvrtek Anne vymyslela party ve stylu Pizza & Sauna a Rebeka se nabídla, že můžeme využít její místo. Protože minulá party v jejím bytě byla super, rádi jsme se přidali. Pizzy jsme udělali výborné (dělali jsme samozřejmě svoje) a sauna byla taky parádní. Protože jsem teď furt někde na cestách, tak jsem ani nepamatoval, kdy jsem byl naposledy v sauně. Potom jsme si zahráli fotbálek, zazpívali nebo zahráli na klavír. Taky proběhla malá polštářová válka mezi mnou a Tomem proti Anne a Ariadně. Vítězové jsou vám doufám jasní.

Hartwall Arena

   V pátek jsem přišel po škole domů a Matti seděl v kuchyni, četl noviny a popíjel vodku. Prostě finský styl. Pak začal vymýšlet, že si oholí hlavu. Protože má dlouhé vlasy, tak jsem ho v tom jako bývalý majitel dlouhých vlasů moc nepodporoval. Nakonec to dopadlo tak, že to bude překvapení. Až přijedu z výletu, tak uvidím. Tak si na to počkejme, sám nevím co čekat, ale šílený je na to dost. V pátek večer se Paawole v Hervantě konala česká oslava narozenin a to hned trojitá – Tomáš, Martin a Jožka. Protože probíhala na už legendárním pokoji C55, tak nemohla být jiná, než vydařená. Jako dárek jsme s Tomášem našli v sekáči dokonalé autíčko s volantem na dálkové ovládání. Protože se hrála zároveň fotbalová baráž, tak jsme ji s dalšími Čechy sledovali a mohli potom o to víc slavit.

   Je tu víkend a tak by se hodilo vysvětlit náš výlet. V Helsinkách se hrál tradiční hokejový turnaj Karjala Cup, a protože je nás tady Čechů víc než dost, tak se zrodil nápad jet podpořit českou reprezentaci. Nakonec se přidalo i pár dalších národností jako Polák, Slovák, Turek nebo Francouz. Přidala se k nám i skupinka s Housim, která přijela z Jyväskyly. V sobotu jsme hráli s domácími Finy a v neděli s Ruskem. Ranní sraz na vlak nebyl vůbec jednoduchý, protože po včerejší párty měli někteří problémy se tam dostat včas a jeli nějakým dalším vlakem. Další skupinka jela autem a nakonec nikdo nevěděl, kdo je kde. Ve vlaku jsme si udělali český koutek, vyvěsili vlajky a vytáhli transparent. Spolujedoucí Finové se na nás nedívali moc mile, protože transparent byl namířený proti nim. Nakonec nám průvodčí řekla, ať sundáme českou vlaku z okna. Být to finská vlajka nebo závěs, tak by to nevadilo, ale nechtěli jsme provokovat, tak jsme ji radši sundali. Když jsme dojeli do Helsinek, tak jsem zkusit zavolat Tomkovi z Polska a dozvěděl jsem se, že jsem ho mým telefonátem probudil, takže rychle spěchal na vlak. Na nádraží jsme se potkali s další českou skupinkou z Oulu a Rovaniemi. Protože jsme našemu týmu věřili, tak jsme si za pěkný kurz 4 zkusili vsadit. Protože byli všichni hladoví, první cesta byla na turecký gyros, kde jsme udělali radost prodavači, který si mohl pokecat s naším Turkem Emrem. Potom jsme si šli odložit věci do bytu Němce Nilse, který se znal s Tomášem a bydlel kousek od haly. Pak už jsme se omotali vlajkami, vytáhli transparent a vyšli hrdě k hale. Všichni Fini si transparent četli a smáli se. Když jsme došli k hale Hartwall Arena, přišel čas na vyjádření své národnosti i barvičkami na obličeji, takže jsme se začali malovat. S transparentem jsme prošli dovnitř, takže nám nic nebránilo usadit se a užít si hokej. Hala byla ne úplně vyprodaná, ale necelých 12 tisíc lidí dávalo pocit plné haly (k vyprodání chybělo zhruba tisíc pět set míst). Zápas jsme si užili, snažili jsme se náš tým podporovat, ale protože jsme seděli až úplně nahoře, nebylo to moc platné. Možná i proto jsme hráli hodně špatně a Finové naopak hodně dobře. Celkové skóre 4:0 pro domácí je bohužel odpovídající. Snažil jsem se všímat si hvězdy minulého mistrovství světa a domácího miláčka Mikaela Granlunda a musím říct, že si s námi dělal, co chtěl. Je to opravdu talent a ne jen hráč „jednoho gólu“. Po zápase jsme transparent smutně schovali a kráčeli zpět pro věci. Potěšilo mě, že když jsem se bavil se skupinkou finských fanoušků, hned vyjádřili soustrast nad tragédií v Jaroslavli, znali dokonce i jména hráčů. Já jsem jim poděkoval a na oplátku pogratuloval k výborné hře, protože dneska byli prostě lepší ve všem. Část naší skupiny se oddělila a jela zpět do Tampere, protože tu byli akorát na jeden zápas. Náš další plán byl jít nakoupit, „odlíčit se“ a vyrazit večer ven. To jsme se ale museli rozdělit, protože Denise, která byla s námi na EILC a pak odešla studovat do Helsinek, měla zrovna ten den rozlučkovou party, protože odjížděla zpátky do Švýcarska. Chtěli jsme ji navštívit, takže jsme sedli na vlak a jeli. Místní lokální vlaky jsou taky zajímavé, nepřišli (a ani jsme moc nechtěli) jsme na to, jak fungují. Jezdili jsme celý víkend bez lístku tam a zpátky, kolem nás chodila ochranka a průvodčí a nikdo se nás na nic neptal. No nestěžovali jsme si. Na zastávce nás vyzvedla Denise a zavedla nás k sobě na byt. Bylo to hodně z ruky, a když nám řekla, že platí víc než dvakrát tolik za nájem než já, tak jsem rád, že jsem v Tampere. Párty byla dobrá a rozjetá, ale my tam strávili jen takové 2 hodinky, protože se stejně většina lidí přesouvala do centra. Na party jsem se dozvěděl svou další identitu, když mi jedna Rakušanka tvrdila, že vypadám jak Mark Zuckerberg. Jsem prostě muž mnoha tváří. Sedli jsme opět na „vlak zdarma“ a jeli do centra, kde nás vyzvedl Tomáš a zavedl na místo, kde bydlí jeho další známí a kde budeme spát. Tak jsme se chvilku bavili a pak šli do města do jednoho klubu. Tam hrála živá skupina, která hrála hity od Blinků nebo Green Day, takže to se mi pochopitelně líbilo. Pak ale na mě stejně jako na ostatní dopadla únava a byl jsem rád, když jsme došli domů. Chvilku pokecat, něco sníst a spát.

   Druhý den ráno jsem chtěl jít poznávat Helsinki, ale protože všichni spali a byli unavení, tak nikdo nešel. To mě trochu zklamalo, ale nakonec jsme na chvilku vyrazili aspoň já se dvěma Tomáši. Viděli jsme jen pár věci po cestě, protože jsme neměli moc času. Když jsme se všichni potkali na nádraží, sedli jsme opět na vlak a jeli k hale. Odložili batohy, vzali vlajky, a protože jsme neměli moc času, tak jsme spěchali na zápas. Hala byla mnohem méně zaplněná než předchozí den, ale to se dalo čekat. Opět jsme seděli v nejvyšším patře, ale protože jsme viděli dalších pár českých skupinek, dostali jsme nápad, že po první třetině obejdeme skupinky na stadionu a zkusíme se dát dohromady a vytvořit český kotel. To se povedlo a dokonce jsme prošli do nižšího patra a seděli kousek nad českou střídačkou. Sešlo se nás tam tak 50 a fandili a povzbuzovali náš tým celý zápas. Díky tomu jsme se i několikrát dostali do záběrů na kostce i do televize. V ní nás prý bohužel moc slyšet nebylo, ale protože jsme seděli na protější straně než hlavní kamera a Rusové měli v hledišti asi sedmdesátinásobnou převahu, není se čemu divit. Co se týká hokeje, ten byl mnohem lepší, naši hráli dobře a dokonce jsme skoro půlku zápasu vedli. O výhru jsme bohužel v závěru přišli a 10 sekund před koncem dokonce inkasovali gól na 1:2. Takže jsme opět smutně opouštěli stadion, zašli opět k Turkovi na jídlo, pro věci a na vlak zpátky do Tampere.

   Celý výlet se ale i přes dvě prohry a jediný vstřelený gól určitě vydařil, i když to mohlo být ještě trochu veselejší. V sobotu plná Hartwall Arena, která je mimochodem velmi hezká. V neděli skvělý kotel s dalšími Čechy, naše záběry v televizi a skoro vyřvané hlasivky. Navíc jsme poznali další Češky z jiných měst Finska a pár lidí z Helsinek, takže paráda. Více fotek opět najdete na Picase. A Mattiho hlava? Dozvíte se příště.