V pondělí
mě čekal poslední půlden v Tampere. Měl jsem vše naplánované, ale ne vše
vychází podle plánů a někdy to ani nevadí. Každopádně jsem musel celkem
spěchat, abych všechno stihl. Protože jsem měl všechno předchystané, nezabralo
balení až tak moc času. Protože jsem do Tampere vezl jenom 25 kilo a zpátky
jsem mohl vézt 31 kg, s celkovou váhou jsem
problém neměl. Problém byl ale s místem. Neměl jsem totiž žádný velký
kufr, ale jenom 2 krosny, ze kterých jedna měla splňovat podmínky příručního
zavazadla. Půjčil jsem si váhu od Michaela a snažil se správně rozložit váhu
mezi oba batohy. Protože čas neúprosně běžel, nějak jsem to do nich naházel
s tím, že na letišti bude čas to ještě přeskládat. Potom jsem musel
uklidit pokoj a rozloučit se se spolubydlícími. Ti však nebyli jediní, kteří se
chtěli rozloučit. Přišel taky můj francouzsko-finský student Nicolas a Slovák
Michael. Potom jsem se naposledy svezl městským autobusem do školy. Tam jsem
musel vytisknout letenky a boarding passy. Neměl jsem moc času, a když jsem
zjistil, že hlavní počítačová místnost je zavřená, tak jsem musel spěchat ještě
víc. Potom se rozloučit s Brazilci a Brazilkami. Musím říct, že to bylo
obzvlášť smutné. Potom následoval rychlý sprint s necelými třiceti kily na
autobusové nádraží, kam jsem dorazil asi 3 minuty před odjezdem autobusu. Tam
na mě ještě čekala Litevka Brigita s kamarádkou, takže to bylo poslední
loučení. Nebylo to vůbec lehké udělat těch posledních pár kroků do autobusu a
říct Tampere sbohem, ale neměl jsem na vybranou.
Cestou jsem hodně vzpomínal a přemýšlel.
Naštěstí jsem se nezamyslel tak moc, že jsem nezapomněl přestoupit. Za dvě a
čtvrt hodinky jsem dorazil na letiště v Helsinkách. Tam jsem se setkal s Housim
a jednou Němkou. Nastala fáze přehazování z jednoho batohu do druhého a
snažit se co nejlíp vyjít s váhou. Ta nakonec prošla, když můj batoh měl
pouze necelých 17 kg a Housi lehce překročil limit,
ale neměl problém. Problém nebyl ani s hokejkami. To byla příjemná změna
oproti Ryanairu. Potom jsme museli projít kontrolou. Housi v rámci úspory
váhy a já v rámci úspory místa jsme na sebe museli navléct znovu pár vrstev.
Musím říct, že tentokrát jsem se ještě překonal. Šusťáky, lyžařské kalhoty,
tričko, svetr, mikina a dvě bundy. Nevypadali jsme asi zrovna jako modelové a
když jsme u kontroly museli většinu věcí sundat, tak dokonce jako exoti. Ale
co, prošli jsme bez jediného poplatku a to se počítá.
Náš let
byl s přestupem, první jsme letěli společností Blue1 do Curychu. Letadlo
bylo pěkné, dostali jsme i čaj a vodu. Tento let trval asi 3 hodiny. Neměli
jsme žádný problém, jediné o co jsme se trochu strachovali, byly zavazadla,
protože na přestup jsme neměli moc času, tak aby všechno proběhlo
v pohodě. V Curychu jsme si prošli halu a pár obchodů a museli jsme
znovu projít kontrolou. Není překvapení, že se na nás opět dívali podivně. Ale
i tady jsme prošli s troškou hanby, ale bez poplatku. Druhý let byl se
společností Austrian Airlines, které mělo ještě hezčí letadlo. Let byl krátký,
trval jenom hodinu. Servis byl lepší, dostali jsme sendvič a zákusek a sklenku
vína. Jaká to příjemná změna oproti už zmiňovanému Ryanairu. Let byl opět bez
problémů, pár minut po deváté hodině večer jsme dorazili do Vídně. Můj původní
plán byl zůstat ve Vídni do dalšího dne a podívat se po vánočním městě a
trzích, ale protože Housi nakonec nechtěl a mě se nepovedlo sehnat ubytování,
tak jsem to vzdal. Však Vídeň není tak daleko a můžu tam zajet někdy jindy. Pro
Housiho přijel na letiště tata a protože jsme oba z Olomouce, svezl jsem
se s nimi. Vzhledem k množství a váze batohů a celkové únavě to byla
super pomoc. Říkal jsem si, že v autě nejspíš usnu, ale protože jsme si
říkali zážitky, tak ani nebyla nálada na spaní. Před půlnocí jsme dorazili do
Olomouce, kde jsme se rozloučili a pak už zpátky domů. Tak a to je vše, takhle
skončil Erasmus. Moje cesta je sice u konce, ale můj blog ještě ne, takže se
ještě můžete na nějaký článek těšit.
Žádné komentáře:
Okomentovat