Oslo

Opera

   Minule jsem vás nalákal na další výlet, takže sem s ním. Další destinace byla hlavní město Norska, Oslo. Opět jsme zvolili menší skupinku, já s Tomášem jsme zůstali, ale přibyl další Tomáš a Agnieszka z Polska. I tak byla ale celá organizace dost zmatená a komplikovaná, protože Agnieszka přijela v neděli z Ruska, Tomáš si koupil letenku, ale do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede nebo ne. No ale nakonec to dopadlo všechno dobře. Využili jsme Ryanair, který létá z Tampere do Osla za dobré ceny. Přes zimní sezónu ruší tuto linku, takže jsme využili poslední týden, kdy ještě létal. Let byl v pohodě, jediný problém byla kontrola před letem. Protože jsem hloupý a zapomněl jsem, že do letadla nesmím vzít tekutiny, musel jsem pastu, deodorant a sprcháč vyhodit. Na druhou stranu Tomášovi se povedlo v lahvičkách od Ibalginu propašovat vodku. Protože letiště v Norsku je asi 70 kilometrů od Osla a autobus do města stojí víc než letenka, rozhodli jsme se zkusit štěstí, jestli by nás někdo nevzal autem. Po nějakých 15ti minutách nás jedna milá paní vzala a zavezla až do centra, takže jsme ušetřili. Protože hostel měl check-in až pozdě odpoledne, vyrazili jsme do města. Agnieszka se ukázala jako normální ženská, protože zatím co kluci měli malé batůžky, ona táhla desetikilovou taškou plnou „potřebných“ věcí. Tak jsme se střídali v nošení. První den jsme se soustředili na centrum města, hlavní třídou jsme prošli kolem univerzity nebo Národního divadla až ke královskému paláci. Tam jsme taky viděli střídání stráží, které se mi líbilo víc než to ve Stockholmu. Potom jsme se vydali k přístavu a radnici. Přístav byl plný pěkných dřevěných lodí, ale radnice se mi teda moc nelíbila. Potom na hrad Akershus. Přímo dovnitř jsme nemohli, protože byl zavřený, ale prošli jsme hradby, ze kterých byl pěkný výhled. Překvapivě jsme tam našli i český pár (dokonce z Olomouce), se kterým jsme chvilku pokecali a poptali se, o co bychom neměli v Oslu přijít. Na hradbách jsme našli děla, ale dokonce i tanky. Pak jsme pokračovali k jedné z nejznámějších budov Osla, opeře. Je to opravdu pěkná a zajímavá stavba. Protože se začalo pomalu stmívat, naše další kroky vedly do hostelu. Tam jsme se ubytovali v pokoji pro 9 lidí. Dva spolubydlící byli z Holandska a další dva nevím odkud. S Holanďany jsme si popovídali večer v přízemí, kde byl takový společenský koutek. Byl tam také stolní fotbálek, ve kterém jsme tyto Holanďany porazili. Další páni na holení byli dva Angličani, kterým jsme tady moc šancí nedali. Potom jsem se s nimi začal bavit o fotbale a nejen o něm. To bylo super. 

Hra na theremin

   Přes noc jsem se moc nevyspal, protože ten druhý pár na pokoji snad celý večer přehrabával kufr a brzo ráno ho zas skládali zpátky a ještě se u toho dohadovali. No co, ranní kafe to spravilo a vyrazili jsme do dopravního podniku koupit si celodenní jízdenku. První zastávka měla být nějaká zajímavá část města, kde ale kromě kostelu Sofienberg nic nebylo. Pak jsme nasedli na tramvaj a jeli do technického muzea. Vím, že pro většinu lidí to asi nezní moc zajímavě a myslí si, že jsou lepší místa v Oslu, ale muzeum bylo výborné. Hrozně interaktivní, člověk si mohl všechno vyzkoušet, plno pokusů. V hudebním muzeu jsem si zahrál na bicí nebo theremin, ve fyzikálním a o lidském těle si vyzkoušel plno pokusů, v planetáriu se proletěl nad Zemí. A to bylo jenom jedno patro. Další jsme už bohužel nestihli, protože nás vyhnali. Opravdu nechápu zavírací dobu ve 4 hodiny, člověk nic nestihne. Ale aspoň jsme měli čas na další atrakci a tou byl skokanský můstek Holmenkolen. Paní v muzeu nám poradila cestu a popřála hodně štěstí, ať to stihneme ještě za světla. Cesta byla dlouhá, jeli jsme i metrem. I když nevím, jestli to jde nazvat metrem, protože pod zemí jsme vůbec nejeli a na konci jízdy jsme stoupali do poměrně prudkého kopce. Když jsme dorazili k můstku, výtah nahoru byl už zavřený. Ale přece to nevzdáme. Tak jsme přeskočili plotek se zákazem vstupu a začali šplhat na vrchol po schodech. Vylezli jsme až na vrchol doskočiště, kde jsme udělali pár fotek a za chvilku za námi dorazila španělská výprava z Tampere. Tak jsme si řekli, že v tom nejsme sami a vydali se dál. Přelezli, podlezli a vylezli jsme na odrazový můstek a vydali se na vrchol věže. V tom začaly nějaké zvuky a začaly se rozsvěcovat světla. Lekli jsme se co se děje, ale když jsem se podíval na čas, bylo přesně 6, tak jsme se uklidnili, že to bude něco pravidelného. A opravdu, když jsme vylezli až nahoru, viděli jsme celý rozsvícený můstek. Byl to nádherný pocit a výhled. Protože jsme na další noc neměli ubytování a letadlo nám letělo až v 7 ráno a poslední večerní autobus jel na letiště už 19:20, nabízela se otázka co těch pár nočních hodin dělat. Rozhodli jsme se jet navštívit pár zavřených muzeí a budov. Zajímavější však byly domky po cestě, protože jsme procházeli milionářskou čtvrtí. Posledním zajímavým místem, které jsme navštívili, byl park se sochami. Park byl velký a nebyla v něm kromě nás ani noha a sochy zajímavé. Ale byly tam věci, které přímo vybízeli k nočnímu nasvícení, na které se ale Norové vykašlali. Pak už zpátky do hostelu vyzvednout zavazadla. Protože jsme měli ještě asi 3 hodiny do odjezdu autobusu (jel ve 4 ráno), dělali jsme, že v hostelu bydlíme a přečkali jsme těch pár hodin na gauči. Překvapivě nám nikdo neřekl ani slovo, i když jsme seděli přímo vedle recepce. No jo, neznají Čechy. Kdybychom věděli, že to půjde až tak hladce, tak jsme si ani tu celodenní jízdenku kupovat nemuseli, protože nás nikdo nekontroloval a ani přístroje na kontrolu tam moc neměli. Cesta i let proběhl bez problémů a do Tampere jsme dorazili asi v 10 dopoledne. Školu jsem vypustil a šel spát, protože těch pár desetiminutovek přes noc nestačilo. Kdybych měl shrnout Oslo, tak je to určitě zajímavé město. Kdybych ho měl ale porovnat se Stockholmem, tak ten se mi líbil jako celek asi víc. Oslo ale zase mělo zajímavější jednotlivé věci jako Opera nebo Holmenkolen. Celé Oslo trochu připomínalo jedno velké staveniště a je to takový mix historického centra s moderními mrakodrapy. Norové totiž mají moc peněz, proto kam se člověk podíval, byly jeřáby a stavělo se. Ve městě bylo oproti jiným místům hodně bezdomovců a různých Asiatů, o čemž ale „díky“ nedávné tragédii většina lidí ví. Další fotky můžete najít na Picase.

Holmenkolen za světla

   Po pár hodinkách spánku se dát dohromady a vyrazit na další party. Tentokrát jsem nemusel daleko, protože se konala u nás. Našli jsme u nás totiž další společenskou místnost, ale je tam problém se dostat, protože musíme zazvonit na nějakého Fina, který nám ji musí otevřít. Po pár dnech zvonění se konečně povedlo. Protože Lucce přijeli její slovenští kamarádi, dovezli i brynzu a tak byl čas na další slovenskou večeři. Hlavní organizátor byl Michael, ale hlavní kuchaři Lucka a její priatelia. Opět se všechno povedlo a někteří jedli tohle jídlo poprvé. U cizinců mě to nepřekvapuje, ale že i někteří Češi jsem teda hleděl.

   Protože začínala druhá perioda, přibyly mi nějaké nové předměty. Ve čtvrtek jsem měl poprvé pokračování finštiny – Follow-up course. Není to vlastně nic nového, budu prostě pokračovat tady v té zvláštní řeči. Po škole jsem se byl poprvé podívat na zápas místní florbalové extraligy. Vybral jsem si zápas CS Classic – Koovee Tampere, tedy tamperské derby. Protože lístek stál 7 eur, nikoho dalšího jsem nenalákal, tak jsem šel sám. Hala plná lidí i za to nekřesťanské vstupné, o přestávce tanečnice nebo zápas malých kluků. Co mě překvapilo, že všechny děti měly ochranné brýle. Prostě tady dbají na bezpečnost. Zápas super, kdyby to nebylo tak drahé, tak jsem tam furt. Bohužel Koovee s Tomem Sladkým v sestavě prohrálo. Po zápase jsem se s ním bavil a doufám, že mi pomůže s tím hledáním klubu. Už se to nepříjemně protahuje, ale snažím se s tím všechny otravovat co to jde. 

Holmenkolen za tmy

   V pátek mě čekal další nový předmět Introduction to Web Publishing. Vlastně první předmět, ve kterém se na informatice setkávám s počítačem. Tušil jsem, že to pro mě moc zajímavé nebude, ale že to bude až tak nudné jsem teda nečekal. Večer měla být Halloweenská party, ale organizace byla nakonec tak zmatená, že to dopadlo tak, že jsem zůstal doma. Dost mě to zklamalo, ale nebyla to první ani poslední party, takže co se dá dělat.

   V sobotu bylo pěkné počasí, tak jsme si řekli, že se půjdeme projít do lesa a k jezerům. Tady to v praxi vyjít z domu a po 5ti minutách je člověk v lese. Byla to fakt pěkná procházka a byli jsme i na vyhlídce.

Jezero Särkijärvi

   V neděli jsem šel opět zkusit florbal na Technickou univerzitu. Sešlo se nás tam opravdu hodně Čechů, takže jsme hráli Češi proti zbytku světa (doslova). Sice těsně, ale vyhráli jsme. Jediné co mě štve, že mi praskla čepel. Po florbale Tomáš zjistil, že se na hlavním náměstí v Tampere pořádá slavnostní přivítání zimy s ohňostrojem. Petra (další Češka) tady zrovna měla rodiče, kteří nás vzali do města autem. Plné náměstí, pěkný ohňostroj a hlavně rozsvícení vánočních světel na hlavní třídě Hämeenkatu. Pak nás zavezli zpátky a pozvali nahoru. Začali jsme si připadat jako v ráji, protože jsme dostali zvěřinový guláš, české pivo a slivovici. No prostě paráda. Teprve pak si uvědomíte, jak vám takový poctivý guláš chybí. Povídali jsme si s rodiči, pak už jenom sami. No prostě příjemný večer.

   Zase jsem se docela rozepsal, takže už končím. Ale protože s výlety se teď opravdu roztrhl pytel, příští týden bude opět o dalším výletu do další země. Pokud se teda ve zdraví vrátím.

Stockholm

Gamla Stan

   Minulé vyprávění jsem utnul netradičně už v sobotu, ale mělo to svůj důvod. Protože následující týden byly prázdniny, rozhodli jsme se, že podnikneme druhý zahraniční výlet. Ony teda prázdniny nebyly úplně oficiálně, ale všechny moje předměty tento týden prostě odpadly. Takže nic nebránilo nápadu vyjet a poznat další severskou zemi. A tentokrát jsme si vybrali zemi tří korunek a konkrétně její hlavní město, Stockholm. Sestava byla mnohem menší než při estonském výletu, ale to vůbec nevadilo. Jeli jsme já a Tomáš, Němka Maria a Katalánka (neplést se Španělkou) Ariadna. Hlavním dopravním prostředkem měl být trajekt a termín výletu od neděle do středy. Trajektem jsme jeli přes noc, protože cesta trvá asi 10,5 hodiny.

Globen

   Trajekt vyjížděl z Turku, takže tam jsme museli jet první vlakem. Hned na začátku jsme se rozdělili, protože holky už v Turku byly a my ještě ne, takže jsme s Tomem vyjeli trošku dřív. Nevím proč, ale jeli jsme vlakem v dětském oddělení. Mají to dobře udělané, děcka mají ve vlaku skluzavku a další věci. Další věcí, které jsem si všiml už na cestě do Helsinek, je, že tady ve vlaku i na vagonech mají obrázky českého krtečka. Cesta trvala asi hodinu a tři čtvrtě a dorazili jsme do letošního Evropského města kultury. Neměli jsme moc času, tak jsme se koukli na mapu na nádraží a vydali se na poznávání. No upřímně, kromě pár kostelů tam nebylo moc co k vidění, je to takové syrové přístavní město. Asi je to i tím, že jsme neměli moc času se všude podívat, ale na první dojem to na mě takhle působilo. Jsem rád, že jsem se po městě podíval, ale pak už rychle do přístavu, kde zatím dojely holky. Tentokrát to byl opravdu trajekt, obrovská loď plná zábavy. Jako studenti jsme si vybrali nejlevnější kabinu, ale že bude na nejnižším patře už pod hladinou moře, jsme nečekali. Prostě zvířata, auta a až pak studenti. Celkem měla loď 12 pater, byly tam bary, diskotéky, obchody atd. Prostě jak záoceánské lodě z filmů. Prošli jsme si loď a rozhodli se jít podívat na karaoke. Tam se bohužel zpívaly většinou finské písničky, takže jsme se moc nechytali. Protože nás ale nic jiného moc nezaujalo, v domnění, že se vyspíme a nabereme síly na další den, jsme se odebrali do naší kabiny. To ale nebylo tak jednoduché, protože vedle nás měli Finové party. No a jak je u nich zvykem, byla to pořádně hlučná akce. Protože jsme se snažili usnout opravdu dlouho, tak už Marii došla trpělivost a zkusila na ně někoho zavolat. Vypadalo to, že někdo možná přišel, ale pomohlo to tak na 5 minut. No prostě jsme za tu noc spali tak 1-2 hodiny, protože budíček byl už o půl sedmé finského času (půl šesté švédského).

Radnice

   Po opuštění lodi naše první rozespalé kroky vedly rovnou na kafe. A protože jediné, co bylo v 7 ráno otevřeno, byl McDonald, skončili jsme tam. Protože holky měly velká a hlavně těžká zavazadla, vydali jsme se rovnou hledat hostel. Po cestě jsme potkávali Švédy, kteří teda musím říct vypadali hodně jinak než Fini. Bylo to asi i tím, že jsme byli v hlavním městě, ale všichni byli upravení a dobře oblečení. Když si vzpomenu na potetované a opiercingované Finy, tak ten rozdíl celkem bije do očí. Za takovou půl hodinku jsme dorazili, odložili zavazadla, dali si něco na jídlo ze zásob a vyrazili na tour městem. První jsme prošli hlavní nákupní třídu. To že na ní byly obchody se suvenýry, kavárny nebo obchody s oblečením není nic neobvyklého, ale že tam bude tolik sushi barů mě fakt překvapilo. Potom jsme pokračovali do Gamla Stanu, starého města. Staré domy a pěkné uličky občas trošku připomínající zapadlé olomoucké nebo pražské. Co ale v Olomouci nemáme je královský palác. Viděli jsme i výměnu stráží, která mi ale přišla docela vtipná. Vrchol byl, když jednotka pochodovala pryč, na rozkaz se zastavila a velitel zazvonil na elektrický zvonek u dveří. Ale celý tento ostrov byl opravdu pěkný. Celý Stockholm se rozkládá na 14ti ostrovech propojených mosty nebo lodní dopravou, což dává městu specifickou atmosféru. Po prohlídce starého města jsme se vydali na další z ostrovů, protože holky chtěly jít do muzea fotografií. Byl to taky tak trochu útěk před zimou. Na tabuli sice svítilo pět stupňů, ale když zafoukalo od vody, tak bylo určitě o nějaký ten stupeň míň. Výstava měla několik pater, ale nejlepší bylo hned to první s fotkami afrických zvířat. Potom jsme se šli podívat na pár kostelů a pak se rozdělili, protože jsme s Tomem chtěli vidět halu Globe (v češtině Globen). Byla to sice docela štreka, ale stálo to za to. Je to opravdu budova, která stojí za to vidět. Pak zpátky a najít holky v zapadlé kavárně. U dobrého, ale hodně drahého čaje, nám vrchní vyprávěl historky, ale po tom, co nám řekl, že jsme z Československa, tak jsme se pomalu zvedli a šli. Ale dal nám na cestu zadarmo sušenky, takže aspoň tak. Pak už na hostel se ubytovat. Hostel byl super, místo nejlevnějšího 14ti-místného pokoje nám dali za stejnou cenu 6ti-místný a to se k nám přistěhoval ještě jenom jeden kluk z Kolumbie. Navíc zadarmo káva, čaj a počítače s internetem. A protože jsme byli po předešlé noci docela nevyspaní, šli jsme poměrně brzo spát.

Sushi

   Druhý den jsme vyrazili podívat se k radnici, kde jsme chtěli jít i na vyhlídku na věž, ale ta byla bohužel zavřená. Ale budova je to obrovská a hodně mi připomínala radnici v Kodani. Následovala návštěva knihkupectví, kde měli mít knížky ve 47mi světových jazycích. A opravdu jsme tam našli i 4 knížky v češtině. Jak jsem psal, sushi barů tady bylo tolik, že je nešlo ignorovat a v jednom z nich jsme skončili na obědě. Musím říct, že jsem byl poprvé v restauraci na sushi, takže jsem přesně nevěděl co čekat, ale zkusit se má všechno. Taky jsem se dověděl, že to čemu u nás říkáme sushi (ryba zamotaná do rýžového kolečka) není ve skutečnosti sushi, ale maki. Sushi je rýže a na tom položený plátek ryby. Oboje můžete vidět na fotce. Nebylo to špatné a jsem rád, že jsem to zkusil, ale upřímně – guláš je guláš. Po obědě jsme se opět rozdělili. Maria šla na nákupy a my jsme vyrazili ještě poznávat město. Bohužel jestli se nám včera moc nelíbila zima, teď to bylo o dost horší, protože nebylo teplo a začalo do toho ještě pršet. To naše putování městem muselo zkrátit a omezit, takže jsme mokří a zmrzlí viděli akorát pár věcí a pak se šli schovat do Národní knihovny. Protože si Ariadna nechala na hostelu zavazadlo, vrátili jsme se ještě tam. Už jsme tam dávno nebyli ubytovaní, ale nikdo to nekontroloval, takže jsme si ještě zašli na čaj a kafe. Pak jsme se setkali s Marii a vyrazili směr přístav. Protože stále vytrvale pršelo, použili jsme metro, aneb Jardovo oblíbené slovo Tunnelbanan. Systém lístků byl prazvláštní, Tomáš si v automatu koupil něco jako lístek, co pak lístek ani nebyl, takže jsme museli koupit lístek v trafice. Ten nám pak orazítkoval pán za přepážkou. No upřímně zrovna ve Stockholmu bych čekal lepší systém. Protože nás tyto problémy celkem zdrželi, tak jsme byli opět jako v Tallinnu celkem ve spěchu, ale nakonec jsme všechno stihli. Zpátky nás přepravovala ještě větší loď MS Galaxy, která byla ale prázdnější, protože byla noc z úterý na středu. Tentokrát jsme povýšili na 8mé parto, to zas ale bylo vedle diskotéky. Loď byla podobná, akorát místo karaoke jsme střídali klavíristku a diskotéku, kde jsme marně čekali na živou kapelu. Ta začala hrát asi o 2 hodiny později, než byl plán a to už jsme si poslouchali z postele. Ráno přehodit čas zpátky na finský a najít nejlepší spoj do Tampere. Měli jsme štěstí, kousek od přístavu čekal autobus do Tampere. Byla to sice „vyhlídková“ více než tříhodinová cesta, ale aspoň se dalo dospat ty 3 hodiny z trajektu. Tak a to by byl konec výletu. Stockholm je krásné město, bohužel jsme neměli tak krásné počasí, ale stihli jsme projít většinu věcí, co jsme chtěli. Jediné co mi chybělo, bylo vikingské muzeum a nějaká vyhlídka, protože pohled na ostrovy seshora by musel být pěkný. Bohužel nám nepřála zavřená radniční věž a počasí. I tak ale výlet rozhodně stál za to a doporučuju dalším cestovatelům. Více fotek najdete na Picase.

   Ve středu a ve čtvrtek jsem trochu dospával a hlavně dodělával věci do školy, které byly nutné odevzdat. V pátek jsem chtěl někam vyrazit, ale byl problém, že v Tampere skoro nikdo nebyl. Protože byly prázdniny, většina lidí je využila na různé výlety. Lidi byli roztroušení po všech okolních zemích a někdo dokonce na tento volný víkend letěl domů. Sice jsem moc nepochopil proč, ale když chtějí a mají na to peníze, proč ne. Protože Češi jsou dobrodružný (a možná taky chudý) národ, my jsme tady všichni zůstali. I to byl důvod, proč jsme nakonec v pátek udělali malou českou party u mě ve společenské místnosti s ping-pongem.

   V sobotu byl v Tampere hudební festival místních kapel. Ve skutečnosti byl už od středy, ale nevěděl jsem o něm, takže jsem vyrazil aspoň v sobotu. Navštívili jsme 3 koncerty ve 2 hospodách. Abych řekl pravdu, tak mě zaujal jenom jeden, ale za to docela hodně. Byla to mladá finská písničkářka Frida Andersson. Koncert byl krátký, ale pěkný. Byl to takový důkaz, že Finsko není jenom o metalu.

 

   V neděli mi Tomáš říkal, že se na TUT (Technická univerzita) hrává florbal zadarmo, takže jsem hned využil situaci a šel si zahrát. Pod školou jsou vybudované podzemní kryty, ve kterých je mimo jiné i hřiště. Úroveň byla podobná jak na mojí univerzitě, což znamená žádný zázrak, ale oproti mé univerzitě to mělo jednu velkou výhodu a to tu, že to bylo zadarmo. Takže pokud budu moct, tak příště přijdu zase.

    Tak a je konec prázdnin a příští týden začíná zase škola. Ale ani ta nám nezabrání v dalších výletech, kterých máme naplánovaných hodně. O dalším se dočtete už v dalším příspěvku.

První zkouška

   Jak jsem psal v minulém příspěvku, konec první části semestru se blíží a s ním také zkoušky. Protože většina mých předmětů je spojena s prací v průběhu semestru, už nevyžadují závěrečnou zkoušku. Jedna se ale přece jen našla, ale o ní až později.

   Tomáš našel minulý týden místo v Tampere, kde se dělá lukostřelba, tak jsme to šli zkusit s celou skupinou erasmáků. V pondělí odpoledne je to zadarmo, půjčí vám věci a ještě vám dají základní školení. Takže jsem poprvé v životě zkusil střílet s pořádným lukem. Po té, co jsem vyfasoval všechny věci a nasoukal se do nich, mi dal pan instruktor rychlokurz jak na to. Musím říct, že to není tak lehké, jak to vypadá. Stříleli jsme na terč ve vzdálenosti asi 5 metrů po třech šípech a trefit třikrát desítku (střed) se mi povedlo jenom párkrát. Ale bavilo mě to a při další příležitosti půjdu zase. 

   Minule jsem psal, že nám TOAS zavřel naši společenskou místnost. To jsem ale ještě nevěděl, že za pár dní najdu další a dokonce s lepším stolním tenisem než byl ve staré. Tak jsme se s Němkou Maike domluvili a šli si ve středu zahrát. Bohužel tam byli i Španělé, kteří byli trošku mimo naši úroveň. Ale aspoň vím, že musím ještě hodně trénovat. Ale neměli jsme svoje míčky, takže jsme museli hrát s nimi. Takže koupím míčky a můžeme trénovat. 

   Když už jsme u sportu, zmínil bych se o mých trablech s florbalem, aktivním i pasivním. Začněme aktivním. Když jsem šel do Finska, jedna z věcí, na kterou jsem se těšil, byla florbal. Jenže byl jsem zkusit kroužek na univerzitě a to teda za moc nestálo. Jednak je to 5 eur za hru nebo 40 za celý semestr, ale to by se dalo přežít, kdyby to bylo dobré. Ale hru nevalné úrovně na malém hřišti bez brankářů není to, co bych ve Finsku očekával. A protože jsem od známých z ostatních univerzit slyšel podobné názory, rozhodl jsem se zkusit štěstí v nějakém klubu. Tak jsem začal rozesílat maily a čekal, ale odpověď žádná. Takže zatím stále nic. Potom je tu pasivní část. Těšil jsem se, že tu budu chodit pravidelně na extraligu, protože v Tampere jsou 2 týmy, co ji hrají – Classic a Koovee. Jenže cena studentské vstupenky na zápas je 7 eur. Za to bych v Olomouci mohl jít na fotbal, hokej a ještě by mi zbylo na párek. Takže se tam párkrát ukážu, ale pravidelně asi chodit nebudu.

   Taky jsem dříve psal, že máme v předmětu Managing e-business za úkol psát blog. A tento týden jsme opravdu začali – schůzky živě i na facebooku, změna designu a první články. Musím říct, že je to docela zajímavá mezinárodní spolupráce, rozdělili jsme si role a pracujeme jako tým. Akorát se nám zatoulal jeden člen týmu, nějaký Fin nebo Finka, po které/m se slehla zem. Říct, jestli je to kluk nebo holka není tak snadné, protože jsem ho/ji nikdy neviděli a podle jména Heini taky těžko říct, protože znám holku jménem Heidi a kluka jménem Heikki. Využil bych prostor tady pro malou reklamu. Blog je myslím docela zajímavý. Témata jako hudba, umění nebo video jsou blízká hodně lidem, takže neváhejte a čtěte. Každý den se objeví nový článek, který bude z různých koutů světa, protože jak jsem psal, v naší skupině má zastoupení i Čína, Irsko nebo Irák. Dalším důvodem je, že nám to pomůže, protože jedním z hodnocení předmětu je také návštěvnost blogu. Takže pro zájemce tady je adresa: http://entertainmentnode.blogspot.com/ .

   Když jsem se zmínil o psaní školního blogu, tak přejdu k psaní celkově. Abych řekl pravdu, mám pocit, že tady nestuduju informatiku, ale žurnalistiku nebo akademické psaní. O počítač tady člověk ani nezavadí a jenom píše a píše. Ať už jsou to deníky, blogy nebo třeba eseje. Ono to tedy vypadá, že předmětů nemám moc a zkoušek taky ne, ale zase mám plno práce přes týden, abych splnil všechny deadliny.

   Tak a teď už ta slibovaná zkouška. Moje první a zároveň jediná zkouška v první části semestru byla z finštiny a byla v netradiční termín v pátek odpoledne. Kurz pro mě byl napůl opakováním z EILC kurzu a napůl učení nových věcí, moc času jsem učením nestrávil. Samotná zkouška byla pouze písemná, měla 5 stran a trvala 2 hodiny. Moc těžká mi nepřišla a byl docela dobrý pocit číst článek ve finštině a všemu rozumět. Už teď můžu prozradit, že jsem dostal pětku. Ale neděste se, ve finském systému to znamená nejlepší známku (áčko). Takže bylo potřeba to trochu oslavit. Sešli jsme se převážně česká skupinka na City a pak jsme pokračovali do klubu Miami. 

   Sobota byla celkem nabitá, protože jsem musel dohánět věci do školy a odpoledne jsem si nemohl nechat ujít derby Liverpool – Manchester. Večer opět na City pořádal Andrew americkou večeři. No schválně, co si představíte. Ano, hambergery a cola. Ale proč ne. Večer ještě sledování online přenosu z prvního domácího zápasu našeho florbalového klubu, ve kterém mě zapisovatel Jarda zdravil a já mu tímto způsobem pozdrav vracím. Tak a tady pro tento týden končím. Ano, je teprve sobota, ale protože zítra vyrážíme na druhý zahraniční výlet, ten už nechám do dalšího příspěvku.

Týden finského bacilu

   Jak toho bylo minulé 2 týdny dost na psaní, a vznikly dlouhé příspěvky, tentokrát to bude asi trochu chudší. Jedním z důvodů, proč tomu tak je, že jsem po všem tom cestování chytil nějaký malý finský, nebo možná estonský, bacil. Nic hrozného, ale protože jsem chtěl být připraven na další party, radši jsem se trochu šetřil přes týden. Ono toho stejně ani tolik nebylo. V úterý byla Ruská party ve Fat Lady (jeden z nejznámějších klubů v Tampere), ale jak jsem slyšel, tak jsem o nic nepřišel. Málo lidí a nic moc hudba. No ale aspoň jsem volno využil k dohnání některých restů ve škole, ale i mimo ni jako třeba tento blog. Sice se nepovedlo udělat všechno, co bych měl a chtěl mít, ale i tak to pomohlo. Možná by to chtělo míň párty a ... ne to je blbost! 

   Největší akce tento týden byla páteční oslava narozenin Tomáše. Konala se na jeho kolejích v Reinole, kde ještě nikdo z nás do té doby nebyl, protože se nachází v jiné části města než všechny ostatní koleje. Cesta ode mě tam trvala asi tři čtvrtě hodiny s přestupem, takže jsem si říkal, jestli jsem ještě stále v Tampere. Když jsme dorazili, čekalo nás něco podobného jako u mě v Lukonmäki – osada v lese. A to doslova, protože abychom se dostali na místo, museli jsme kusem lesa projít. Přišli jsme první a přesně na čas (pro mě docela nezvyk). Tomáš si dal s přípravou opravdu hodně práce, nachystal spoustu jídla a pití, takže už dopředu bylo jasné, že nás čeká dobrý večer. Abychom to pojistili, donesli jsme si nějaké estonské suvenýry. Popřáli jsme a začala party. Hlavní atrakcí bylo Nintendo Wii, které na Reinole mají. Je to asi jediná kolej, které TOAS (vlastník všech kolejí) dává, zatímco ostatním bere. Tím bere myslím omezování v podobě securiťáků po jedenácté hodině na kolejích City nebo úplné zavření naší společenské místnosti v Lukonmäki. Byl tam program na tančení, takže jsme měli o zábavu postaráno. To byste nevěřili, jak se na tom dokážou lidi zabavit. Bylo to o to lepší, že byly 3 přístroje, takže mohli najednou hrát 3 lidi a soutěžit spolu. No a tak jsme tam hráli, byli a pili až do rána. Stalo se tam hodně zajímavých a nevysvětlitelných věcí, ale to asi zůstane akorát za „zdmi“ Reinoly. Co dodat dál, o víkendu všichni odpočívali a pracovali do školy, protože se pomalu blíží konec první periody (půlky semestru) a to znamená zkoušky, odevzdávání projektů atd. Mě taky čeká další týden zkouška, takže se jdu učit, abych mohl příště napsat, že jsem ji zvládl.

    V některém z prvních článků jsem vám slíbil povídání o finské dopravě. No kde začít. Asi tím, že je to spíš zklamání než nadšení. Jednak je tu doprava hodně drahá, jedna standardní jízda stojí 2,50 eura. Protože autobus potřebuju denně, tak mám měsíční legitku za 30 eur. Potom je tady ale další pravidlo a to je noční přirážka. Pokud chcete jet autobusem mezi půlnocí a 4:40 ráno, připravte si přirážku 2,50 eura, takže cesta standardní jízdenky vyjde na 5 eur. A co je vůbec nejhorší, i když mám legitku, tento poplatek musím platit taky. Pak se nesmíte divit, že se často vracím domů autobusem v 5 ráno. Protože kluby zavírají o půl čtvrté (o tom se také zmíním někdy později), vymysleli jsme tea time. Takže chodíme z klubu s holkama na kolej na čaj a čekáme na první autobus bez placení. Další nevýhodou místní dopravy je, že dost často v autobuse neukazuje, kde jsme a jaká bude další zastávka. Když se k tomu připočte, že všechny zastávky jsou na znamení, tak zvlášť v noci není vůbec těžké přejet zastávku. Už se mi to ze začátku povedlo. Znamení musíte dávat, protože i když stojíte na zastávce, kde jezdí jediná linka, tak bez znamení řidič prostě nezastaví. Další podstatná nevýhoda je, že si autobusy jezdí, kdy chtějí. Když nechce nikdo vystupovat a nastupovat, tak autobus nemá problém přijet i o 5 minut dřív. A ne že by počkal, jede prostě dál. Naopak když je hodně lidí, tak přijede i o 5 nebo 7 minut později (jednou jsem zažil i 15 minut, ale to byla zřejmě nějaká závada na autobuse). A protože světelné tabule mimo centrum nejsou, člověk přijde na zastávku o 3 minuty dřív, čeká 5 minut a pak opravdu neví, jestli mu autobus už ujel nebo ještě nepřijel. Už mě autobus nachytal snad všemi možnými způsoby, takže nevím, co mě tu ještě může překvapit. Taky mají různé jízdní řády v létě a po zbytek roku. Protože je Tampere studentské město, přes léto jezdí asi jenom polovina autobusů než ve studijním období. Abych na to cestování jenom nenadával, chtěl jsem napsat i nějakou dobrou vlastnost, ale bohužel mě žádná nenapadá. Takže nezbývá než říct zlatá česká hromadná doprava.

Výlet do Tallinnu

   Minule jsem sliboval překvapení, ale prozradil jsem ho už v nadpise. Ano, tenhle týden byl ve znamení Tallinnu. Ale k tomu až později, protože už před tím se děly věci, o kterých bych se chtěl zmínit. Tomasz z Polska zorganizoval na kolejích City v úterý drinking party. Název byl prostý stejně jako program akce. Prostě každý donesl něco a pak se „koštovalo“. Také to bylo trošku seznamování s některými lidmi, o kterých jsem toho ještě moc nevěděl. Můžu říct, že už tu znám poměrně hodně lidí, ale je tu tolik zahraničních studentů, že budu celý semestr potkávat nové a nové tváře. No ale popili jsme, pokecali a já jsem jel domů. Někteří zůstávali a hráli ještě nějaké zajímavé hry, ale ty prošly cenzúrou autora. 

   Ve středu další z mezinárodních večeří, na kolejích v Paawole se konala turecká večeře. Bohužel Görkem, hlavní organizátor, zapomněl událost na facebooku označit jako soukromou, takže se tam mohl přidat každý. Výsledkem bylo asi 60 lidí, ze kterých jsem spoustu neznal, takže to bylo takové zvláštní. Těch lidí bylo až moc. Co se týká jídla, tak to špatné nebylo. Měli jsme bulgur, něco jako hrachovou kaši, a na závěr dezert, který ale nevím z čeho byl. Ale našla se tu věc, která mi opravdu nechutnala. Bylo to jejich pití – mléko s vodou a solí. Ano, chutnalo to předně tak, jak to zní.

   Přišel pátek a čas na výlet. Jak už jsem psal výše, jeli jsme do Estonska, konkrétně do Tallinnu. Naše skupinka byla nakonec docela početná, bylo náš 14 – 3 Češi, 1 Češka, 1 Slovenka, 3 Brazilky, 1 Brazilec, 1 Polák, 1 Američan, 1 Němec, 1 Rakušanka a 1 Litevec. Něco po půl šesté odpoledně jsme nasedli na vlak a vyrazili směr Helsinki. Cesta trvala zhruba 2 hodinky a byli jsme v hlavním městě Finska. Protože jsem tam ještě nebyl, překvapila mě hned před nádražím česká restaurace Vltava, a když jsem se podíval na druhou stranu, viděl jsem na budově nápis Zetor. Česká stopa je holt všude. Protože jsme neměli moc času, vydali jsme se rovnou k přístavu hledat náš trajekt. Když se řekne trajekt, představím si velkou loď. To čím jsme jeli, byl spíš takový trajektek. V odbavovací hale jsme potkali další skupinu erasmáckou skupinu z Tampere – italsko-řecko-německo-španělskou. Po chvilce čekání jsme se nalodili a v 9 hodin odrazili od břehů Finska. Na palubě mi Robin pouštěl německé písničky a já jemu zase české. Musím uznat, že i některá německá hudba je dobrá. Ale to jsou kapely u nás neznámé. Další atrakcí na palubě byla televize s českým večerníčkem Štaflík a Špagetka, originál v češtině. Proč vysílali zrovna tohle opravdu nevím. Cesta uběhla rychle, za hodinu a půl už jsme byli v Tallinnu. Potom jsme se vydali hledat náš hostel. Procházeli jsme nočním městem, které bylo plné lidí a pěkně nasvícených památek. Po chvilce bloudění jsme zapadli do jednoho dvora v centru. Vypadalo to tam jak někde na okraji Havířova, ale na jednu noc proč ne. Další překvapení nás čekalo na recepci, kde nás přivítal ne úplně střízlivý člověk v převleku žáby. Nikdo nevěřil svým očím a říkal si, kam jsme se to dostali. Kartu se mu nikdo neodvážil dát, takže chvilku trvalo, než jsme dali dohromady peníze. Pak už ale proběhlo všechno v pohodě a pokoje nebyly špatné. Zjistili jsme, že tam byla i hospoda, tak jsme ji šli navštívit. Pivo za 1,80 euro a panák za euro. Oproti Finsku zadarmo. Možná už jsem přišel ve Finsku o chuť, ale tohle pivo chutnalo opravdu jak pivo. Taky jsme tu našli typické české pivo Praha, s českými texty, akorát vyráběné v Estonsku. Pak jsme vyrazili do města do vyhlášeného baru Shooters. Název není jen tak pro nic za nic, bar byl známý kvůli panákům, které se tu prodávaly ne po jednom, ale v dřevěných podstavcích rovnou po pěti. A cena? Stejná jak za jeden panák ve Finsku. Jinak byl ale bar docela malý a lidí v něm bylo hodně, takže jsme tam moc dlouho nezůstali. Po návratu na hostel nás uvítal stejný člověk z recepce, ale místo Mr.Froga to byl Mr.Alien. Pak se ještě Tomáš & Tomáš vydali na „noční prohlídku hospody“ a pak už spát, protože další den nás čekala prohlídka města.

Chrám Alexandera Něvského

   Ráno jsme se po všech hygienických úpravách a balení vydali rovnou na oběd. Protože v Estonsku jsou známé palačinky, museli jsme je taky ochutnat. Dělali je na všemožné způsoby, na slano i na sladko, a byly tak velké, že se jich člověk opravdu najedl. Posilněni jídlem jsme se vydali na cestu. Tallinn je opravdu krásné historické město v takovém středověkém stylu. Plno hradeb a kamenných budov. Navíc jsme měli krásné počasí, takže to byla pěkná procházka. Za zmínku stojí kostel sv. Olafa, kde jsme se vydali na vyhlídku na věž. Vystoupali jsme do výšky 60ti metrů a naskytl se nám krásný rozhled na celé město. Druhou významnou budovou byl pravoslavný chrám Alexandera Něvského. Také se musím pochlubit, že jsem ochutnal losí polévku. Nějakou speciální odlišnou chuť neměla, ale byla dobrá. Hospoda, ve které jsme si ji dávali, byla taková typická kamenná středověká putyka, i obsluha oblečená do dobových kostýmů. Ale celkově se celé město stylizovalo do tohohle období. Narazili jsme na lukostřelbu, kterou si Kristýna zkusila. Nebo různě po městě nám dávali ochutnat oříšky s různými příchutěmi, opět stylově oblečení.  Potom jsme zašli na poslední jídlo před cestou, protože návrat jsme očekávali až v ranních hodinách. To se ale změnilo, protože nám přepravní společnost poslala smsku, že náš poslední trajekt se ruší a musíme jet už v 7. Bylo to pochopitelně ve finštině a než jsme to rozluštili, tak to chvilku trvalo. Protože jsme měli z poklidných třech hodin najedou hodinu pouze jednu, museli jsme začít spěchat. Jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, do Tallinnu se jezdí za krásami města, ale i za levným alkoholem, proto jsme si chtěli nějaký ten suvenýr odvézt taky. Protože jsme opravdu spěchali, zapadli jsme do nejbližšího obchodu, asi ne toho úplně nejlevnějšího. Ale i tak ceny oproti Finsku pěkné. Pak už úprk na loď. Když jsme po cestě potkávali Finy, kteří za sebou táhli vozíky s bednami alkoholu, uvědomili jsme si, že jsme teprve začátečníci. Cesta trajektem probíhala podobně jak minule, opět se Štaflíkem a Špagetkou. Dřívější trajekt měl nakonec i jednu výhodu a to tu, že jsme stihli jeden z posledních vlaků z Helsinek a nemuseli čekat na noční autobus. Před půlnocí jsme dorazili do Tampere a tam se rozprchli každý na svoje koleje. Musím říct, že výlet se maximálně povedl. Krásné město, počasí i super parta lidí.

   Tím ale moje vyprávění z tohoto týdne nekončí. Celý víkend probíhaly ve městě Dny Tampere na oslavu výročí založení města. To bylo totiž založeno 1. října 1779. Ano, není moc staré, ostatně jako většina věcí ve Finsku. Ale o tom snad někdy později. V rámci těchto oslav bylo hodně vyhlídek, muzeí a jiných věci zadarmo, takže jsme se rozhodli využít příležitosti. Prohlídku jsme ale začali až odpoledne, protože všichni byli z předchozího výletu unavení. S prořídlou skupinkou z estonského výletu jsme se první vydali do Leninova muzea. Toto muzeum leží na místě, kde se Lenin sešel v roce 1905 se Stalinem. Výstava nás provedla celým jeho životem. Celkem mě zarazilo, jak ho tam oslavovali. Jako suvenýr se tu prodával například komplet skleniček s podobiznami Lenina, Stalina a Gorbačova. No nevím, asi to pod stromeček přát nebudu. Dál jsme pokračovali na vyhlídkovou věž Pyynikki. O té jsem psal hned v prvním týdnu EILC, ale tentokrát jsme šli až nahoru. Věž je sama docela malá (nějakých 26 metrů), ale je na nejvyšším bodě Tampere, takže je z ní pěkný výhled. Potom jsme se šli odměnit do kavárny pod věží, kde jsme si dali koblih a kafe. Protože už jsme měli čas jenom na poslední věc, holky prosadily muzeum Vaprikki, kde je mimo jiné výstava bot. V něm jsem v rámci EILC kurzu sice už také byl, ale na muzeum hokeje se vždycky rád podívám. Tak a to už je opravdu všechno. Tak zase příště.

Více fotek najdete na Facebooku nebo Picase.