Laponsko

    Minule jsem vás nalákal na další týden. Před mnoha a mnoha týdny jsme se rozhodli, že pojedeme do časem zapomenuté a sněhem zapadlé části Finska zvané Laponsko. Realita byla nakonec trochu jiná, protože o zapadnutí do sněhu jsme si mohli nechat jenom zdát. To byl také důvod, proč předchozí skupina minulý týden nejela. Nakonec se počasí trochu umoudřilo, trošku sněhu v této historicky jedné z nejteplejších finských zim napadlo a my jsme tedy po chvilce rozhodování vyjeli. Byl to také první výlet, který jsme si neorganizovali sami, ale využili jsme služeb cestovky. Bohužel se to odrazilo i na ceně. Protože ve stejný termín probíhal podobný výlet ve více vesnicích, museli jsme se rozdělit. Jižanská skupinka Italů, Španělů a Řeků jela do vesnice Saariselka, naše skupina jela do vesnice Vasatokka. Ale ani to nebyla konečná stanice, protože jsme bydleli ve městě Inari. Naše skupinka byla tvořena lidmi z EILC kurzu a byla docela mezinárodní – Česko, Slovensko, Německo, Rakousko, Francie, Katalánie a Polsko. Tolik bylo úvodu, je na čase vyrazit.

Fotka se Santou

   Sraz na autobus byl v pondělí o půl jedenácté večer, takže jsem na něj šel přímo s brazilské párty, o které jsem psal minule. V autobuse se k nám přidala německá skupinka z Helsinek, která putovala do stejného města jako my. Už v autobuse bylo vidět, že půjde o super výlet, protože panovala dobrá nálada hned od začátku. První zastávka byla Jyväskylä, kde jsme nabrali další skupinku (ne však do našeho autobusu), mimo jiné Housiho. Pak už pokus o pár hodin spánku a probudili jsme se ráno v Rovaniemi. Tam začala první část našeho programu a tou byla prohlídka Arktického muzea. Bylo to zajímavé, viděli jsme něco z historie, něco ze současnosti i pár zajímavostí. Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat, asi za 10 minut jsme dorazili do Santovy vesnice. Možná to nevíte, ale Santa Claus sídlí oficiálně ve Finsku a kancelář má právě v Rovaniemi, vstupní bráně do Laponska. Toto město leží přesně na severním polárním kruhu, takže kromě návštěvy vesnice jsme také překročili severní polární kruh. Protože u nás Santu nemáme, nebyli jsme z toho tak unešení jako ostatní, ale i tak jsme se s ním zašli vyfotit. Teď už aspoň vím, odkud bere Santa peníze na všechny ty dárky, protože jedna fotka stála 25 eur – 630 korun! Ale protože se fotila celá skupina, použili jsme česko-polský styl – složili se na jednu fotku a naskenovali. Jinak byla ve vesnici spousta obchodů se suvenýry, ale musí se tomu nechat, že to vánoční atmosféru mělo. Pak zpátky do autobusu a dalších pár stovek kilometrů na sever. Do Inari jsme dorazili až poměrně pozdě a není žádné překvapení, že za tmy. Tma je v této části země a v tomto ročním období skoro pořád. Šel jsem do největší chatky pro 7 lidí, která se nakonec ukázala jako nejlepší. Nejen, že byla největší, nejvybavenější, ale taky to byla party chatka, takže jsem nemusel chodit daleko. Chatka byla pěkná, dřevěná, vybavená jak jinak než se saunou, kterou jsme po večerech často využívali. První večer byli všichni poměrně unavení, takže se nic velkého nedělo. Navíc ranní vstávání v 6:30 nebyla zrovna pěkná představa. V 8 totiž začínal náš program ve Vasatoce, do které jsme museli jet autobusem, a sraz byl o půl osmé ráno. Mělo to svůj důvod, protože je tu většinu času tma, musí se těch pár hodin světla využít.

Rybaření

   Takže nás vzbudil budík, ale ne první, ale snad pátý, protože vstávat tak brzo pro studenty na Erasmu není zrovna obvyklé (a pro studenty obecně). Nalodili jsme se na autobus a vyrazili vstříc prvním dobrodružstvím. První část programu byla trocha teorie o přežití v přírodě. Potom už se přikročilo k praxi a tak jsme se rozdělili na skupinky, dostali kompas, mapu a taky GPS a vyrazili jsme hledat ukryté indicie do lesa a vyplňovat tajenku. Potom byla pauza na oběd, průvodci pro nás uvařili na ohni polévku. Po obědě následovala další část programu a tím bylo chytání ryb na zamrzlém jezeře. Vrtákem jsme udělali díru do ledu a nahodili. Po hodině zmrzání a snaze něco chytit jsem to vzdal. Pár lidí bylo úspěšných, ale mně přišlo, že ryby měly ten den školní exkurzi na téma jak se nenechat chytit. No nic, program pokračoval stavěním finských „týpí“. Původně bylo v plánu stavět iglů, ale pro nedostatek sněhu se od toho muselo upustit a udělat tuto náhradní variantu. Takže jsme stavěli tyto stany a rozdělávali oheň na sněhu. A protože se začalo rychle stmívat, to byl konec dnešního programu. Ale konec jenom oficiálního programu, protože večer jsme zatopili v sauně, pozvali na návštěvu Němce a vyzvali část svých zásob z plné ledničky. A protože vím, kdy přestat, tak přeskočíme na čtvrtek.

Sobí farma

   Ve čtvrtek jsme měli výjimečně pozdější budíček, protože se musel změnit program, takže jsme mohli vstávat až v luxusní čas 8:30. Dopoledne byly na programu běžky. Protože už jsem na nich už párkrát stál, nebyl to pro mě problém, ale vidět Katalánku Ariadnu poprvé na lyžích byl zážitek. Po pár cvičných rovinkách jsme udělali závod. Týmy byly víceméně podle zemí, k naší české skupině se přidal náš polský kumpel (kámoš) Tomek. S pohodovým náskokem jsme vyhráli. Potom jsme se vydali na malou projížďku lesem. Protože nebylo moc sněhu a nejeli jsme po žádné upravené cestě, nebylo to zrovna jednoduché, ale o to byla větší sranda, protože lidi padali a my se smáli. Ale všichni přežili a dostali se zpátky do tábora, kde jsme převzali ceny pro vítěze závodu. Odpolední program byl výlet na sobí farmu. Po cestě na tuto farmu jsme potkali i soby v přírodě, protože si vykračovali přes naši cestu a autobus musel počkat. Jak jsme se později dozvěděli, byli sice volně v přírodě, ale každý sob někomu patří. Na farmě jsme pořídili pár fotek těchto pěkných zvířátek, mohli je nakrmit a něco jsme se o nich dozvěděli. Potom jsme se povozili na sobím spřežení, tam se sedělo fakt pěkně. Potom dostali čaj a kávu do tradičních Laponských dřevěných hrníčků. Pro ně je to osobní věc, kterou si nosí vždycky a všude. Vyprávěl nám majitel farmy a představil nám celou svou rodinu, která se o nás starala. Jeho maminka nám dokonce zazpívala pár tradičních Laponských písní, bylo to fakt příjemné. Potom jsme navštívili místní suvenýry, a protože už byla zase tma, tak jsme jeli zpátky. Tím ale tento den neskončil. Večer bylo totiž jasno a tak jsme doufali, že uvidíme to, na co jsme se všichni těšili – polární záři. Když se na obloze začaly objevovat první náznaky, tak jsme si moc jistí nebyli. Vypadalo to jak mrak a tak jsme si říkali, jestli to není spíš naše přání. Potom to ale bylo stále jasnější a tak jsme věděli, že se nám poštěstí. Po nějaké půlhodině, už to bylo krásně vidět. Je to krásné, i když ne tak jasné jako je to na fotkách. Můj foťák ale nebyl dostatečně dobrý, takže jsem focení nechal na jiných a já se jenom kochal.

Polární záře

   V pátek byl na programu výlet ještě více na sever. Měli jsme překročit hranice Finska a navštívit Norsko a Severní ledový oceán. Protože jsme jeli zase stejně brzo, v autobuse všichni dospávali předchozí noc. Tomáš měl tento den narozeniny a naše průvodkyně Olga mu v autobuse dala narozeninový dort. Milé překvapení. Na cestě jsme měli pár zastávek a na jedné jsme málem nechali Robina, který se zapomněl v kavárně. Potom ale přišlo ještě větší dobrodružství. Nechápu proč, ale náš autobus měl úplné obyčejné zimní pneumatiky, ale cesta byla tak namrzlá, že po ní nešlo ani chodit. To ovšem neomezovalo naší řidičku, která se po cestách směle řítila. Co se týká naší řidičky, ještě větší šok než její jízda bylo zjištění, že je to holka. Věřte mi nebo ne, ale všichni v autobuse si mysleli, že je to řidič. Podle vzhledu, hlasu, všeho. Když ji jednou průvodkyně oslovila jako Rita, po chvilce údivu přišel smích. V jednom z kopců se na této namrzlé silnici přišel problém, když se proti nám vyřítil z kopce náklaďák. Ten to nemohl ubrzdit, my neměli kam uhnout. Seděl jsem u okna a viděl jsem, jak jsme se minuli – snad o 10 centimetrů. Jinak by to nebylo pěkné. My jsme ale ztratili rychlost a dostali se trochu do smyku. Výsledkem bylo, že jsme zůstali napříč a nemohli se hnout, protože při každém pokusu jsme jenom sjížděli ze silnice. Náš finský průvodce byl ale úplně v klidu, řekl, že se to nějak vyřeší a pustil nám písničku Everything’s gonna be alright od Boba Marleyho. A situaci zakončila Rita, když vyšla z autobusu a začala si situaci fotit. Naštěstí přijel další autobus a za pomocí jejich řetězů jsme se ze situace dostali. Když jsme konečně dojeli na místo, čekala nás svačinka v podobě tradiční finské kávy a krabích sendwichů. A potom už přišla hlavní atrakce dne a to koupání v Severním ledovém oceánu. Všichni běželi první do sauny, ale já, Josef a Sylvain jsme byli odvážnější. Převlékli jsme se v autobuse a vyběhli rovnou. No musím říct, že voda byla pekelně studená a slaná, takže na nějaké dlouhé plavání to nebylo a běželi jsme rychle do sauny. Ta nebyla moc teplá, tak jsme si dali ještě jedno kolo s koupáním. Někdo nám pak řekl, že voda má mínus tři stupně (protože je slaná, tak má nižší bod mrazu). Takže rozhodně zážitek. Po cestě zpátky se Sylvain s Tomkem ujali mikrofonu v autobuse a pozval všechny lidi do naší chatky. A opravdu, večer se nejen celá naše skupina, ale i celá německá skupina sešla v naší chatce. Napadlo trochu sněhu, takže jsme stavěli sněhuláka a ze sauny skákali do sněhu a dělali andělíčky. Do toho palačinky, dopíjení zásob, prostě parádní poslední večer.

Koupání v Severním ledovém oceánu

   Poslední den jsme museli uklidit chatku a ráno opět na autobus, který nás zavezl do další vesnice – Saariselka. Odtud se velká skupina oddělila a šla vyzkoušet další atrakci a to jízdu na psím spřežení. Protože to ale bylo krátké a drahé, tak jsem si to neobjednal. Naše malá skupinka, co zůstala, se šla podívat po městě. Potom jsme se sešli a šli na oběd. Doporučili nám sobí pizzu, která se jmenuje Berlusconi. Je to odplata Itálii za něco. Tak jsme vyzkoušeli sobí pizzu, byla docela normální, ale byla dobrá. Ale žádná místní specialita to nebyla, protože to byla obyčejná Koti pizza, která je po celém Finsku. Potom jsme si půjčili zadarmo boby před hotelem a šli na svah. Společně se sněhovými bitvami jsme se všichni vrátili do dětských let. Poslední věc, kterou jsme využili, byly lázně nebo přesněji bazén. Protože ten den začínala zimní sezóna, dostali jsme dokonce slevu. Tak a pak už do autobusu a vyrazit na cestu zpátky do Tampere, kam jsme přijeli v neděli o půl osmé ráno. 

   Ukázka Laponské hudby:

 

   Jenom pro úplnost, po příjezdu jsem šel dospat cestu a vlastně i celý týden a odpoledne si šel zahrát florbal. Celkově byl tento výlet maximálně povedený, spousta zážitků, super lidí a super akcí. Určitě jeden z nejlepších týdnů ve Finsku. Jsem rád, že i přes ne úplně ideální sněhové podmínky jsme to nevzdali a užili si to. Další fotky najdete na Picase.

Studování při mezinárodních večeřích

   Po mnoha týdnech výletů přišla konečně pauza. I když rozhodně jsem neodpočíval, bylo toho hodně, ale tentokrát bez žádného výletu. Protože jsem byl poslední týdny pořád někde pryč, nastal čas, kdy musela přijít na řadu i škola. A že toho nebylo málo. Psát eseje, deníky nebo školní blog zabralo času opravdu hodně. Ale i když bylo práce hodně, čas na zábavu se taky našel. V pondělí jsem měl trochu sportovní den, kdy jsem po tradičním ping pongu s Maike šel po delší době na lukostřelbu. Musím říct, že forma se mě celkem držela, takže jsem mohl na konci vyzkoušet i menší terč. V úterý a ve středu se vlastně nic nedělo, opravdu jsem musel psát a pracovat do školy. 

Česká večeře

   Ve čtvrtek přišel den, na který jsem se dlouho těšil. Po mnoha a mnoha emailech a pokusech se domluvit, jsem se konečně dočkal a šel jsem na první trénink s Koovee Tampere B. Sice tam o mě měli vědět, ale nevěděli. Ale to nevadilo, domluvil jsem se s nimi a zahrál si po dlouhých měsících konečně dobrý florbal. Tento tým hraje stejnou ligu jak my v Olomouci, takže úroveň nebyla špatná. Rozebírat tady různé aspekty hry je asi zbytečné, protože ne všechny by to zajímalo. Ale třeba o tom ještě někdy něco napíšu. Každopádně jsem si to užil a můžu tam zase někdy přijít, takže možnosti určitě využiju. Taky jsem ve čtvrtek ukončil předmět o finské historii. Teda skončily spíš hodiny, protože k tomu, abych ukončil předmět, musím ještě napsat deníky. Ale aspoň bude trochu víc volna. Aby toho nebylo ve čtvrtek málo, byl jsem pozván na korejskou večeři. Nakonec to byla jenom taková skromná sešlost, kde byly 2 Korejky Yu Ni a Da Jung, Maďarka Rebeka a trochu později přišla i Francouzska Anne. Holky připravily pomazánku, která nebyla vůbec špatná. Potom jsem potkal taky jejich spolubydlící, která byla k mému překvapení Češka, a dokonce jsem ji znal, i když ne osobně. Je to česká florbalová brankářka Daniela Kreisingerová. Svět je opravdu malý. 

Brazilká večeře

   V pátek byla na řadě další večeře, a to tentokrát německá. Hlavní pořadatelé byli Maria s Robinem. Marii totiž přijeli rodiče a dovezli ji mimo jiné bratwurst. Robin si zas vzal na starost bramborový salát. Celkově bylo chodů snad pět, od již zmiňovaných klobás se salátem až po závěrečný zmrzlinový pohár. Musím jim to opravdu pochválit, bylo to všechno super. Ale protože jsme se nechtěli nechat zahanbit (zvláště ne Němci), naplánoval jsem na sobotu u nás v Lukonmäki českou večeři. Pro některé to byla po několika měsících v Tampere první návštěva této části města. Hlavním chodem měly být ovocné knedlíky a knedlíky s uzeným masem. Když k tomu Tomáš připravil koláč a celé jsme to zakončili zmrzlinou, tak byli doufám všichni spokojení. Jediný problém byl jako vždy čas, protože to opět trvalo všechno déle, než jsme čekali. A kdyby nám nepomohli další lidi jako Klára, Petra nebo Cip, tak jíme asi až v neděli. Ale výsledek byl dobrý, všem snad chutnalo. Po večeři jsme si zahráli ještě pár vtipných her a zakončili to ping pongem. V neděli jsme si byli jako už tradičně zahrát florbal na TUT. Nevím, jak se mi to povedlo, ale spěchal jsem na autobus a zapomněl doma hokejku. Když jde člověk hrát florbal, tak je to celkem chyba. Ale jsou tam hokejky na půjčení a některé nejsou tak hrozné, takže to šlo. Navíc jsem přemluvil i Danu, ať si přijde zachytat, takže tam byla poprvé i brankářka, se kterou dostala hra úplně nový rozměr a bylo to o hodně zábavnější než dřevěný panák.

   Obvykle končím články v neděli, ale tentokrát udělám změnu a to ze dvou důvodů. Jednak se pondělí tematicky hodí do tohoto článku a za druhé celý příští týden bude úplně o něčem jiném než studování a večeření. Tak tedy pondělí. Během dne probíhaly přípravy na příští týden, ale protože nechci úplně prozradit, o co šlo, tak to nechám pod rouškou tajemství, pod kterou už ale stejně většina lidí nakoukla. Ale abych tedy zůstal u těch večeří, konala se brazilská večeře. Bylo pozvaných kolem padesáti lidí, což představovalo docela problém, ale musím říct, že se s tím hostitelé vypořádali skvěle. Byla to nejen večeře, ale i oslava narozenin Liany, jedné z Brazilek. Brigita jí k narozeninám natočila tohle super video. 

   Dostala plno dárků a my jsme na oplátku dostali plno jídla. Je to trapné to říkat znovu a znovu, ale prostě to bylo znovu výborné. Po večeři jsme zkusili tančit brazilské tance, Pedro nám k tomu zahrál i na kytaru. Prostě super párty.

    Ještě vám dlužím jednu věc a to je hlava mého spolubydlícího, Mattiho. Musím říct, že jsem pravdu nevěděl co čekat a tak jsem byl sám zvědavý. Ten kdo tipoval, že je na to dostatečně šílený, měl pravdu. Ano, přijel jsem a byl úplně dohola. Tak a tolik o tomhle prodlouženém týdnu. A myslím, že se už teď můžete těšit na další článek, protože příští týden bude, aspoň myslím a doufám, opravdu o čem psát.

Karjala Cup

Český koutek ve vlaku

   Možná už si klepete na čelo, že nás to furt baví, ale i tento týden jsme podnikli další výlet. Ten byl ale až o víkendu a protože jsme celý týden neseděli doma na zadku (i když bychom možná měli, protože práce do školy je zadaná, ale není hotová), takže první o „pracovních dnech“. Navážu na konec minulého příspěvku, tudíž na pondělí. Když jsem přijel domů, čekalo mě velké překvapení, protože jsem měl nového spolubydlícího. Dříve jsem psal, že máme na bytě volný jeden pokoj, takže to už není pravda. Myslím, že zapadl do našeho „netradičního“ bytu. Jmenuje se Puskal a je z Nepálu. Je mu 26 a studuje tady doktorát. Řekl mi, že tady vlastně ani nemá bydlet, že tady bydlí místo bráchy, kterého jsem nikdy neviděl. Prý si s ním vyměnil místo.

Náš transparent

   V pondělí se Tomášovi se podařil obchod a tak chtěl slavit, jenže všichni byli unavení po ruském výletě, takže to byla nakonec malá party. Přišli jsme jenom já a další Tomáš. Koupili jsme si pizzu a pivka a při pouštění starých kapel a písniček, které jsme za mlada poslouchali, jsme si udělali pěkný večer. Nic divokého, ale spíš vzpomínání a zjistili jsme, že jsme měli celkem podobný vkus. Další dva dny ale bylo opravdu nutné dělat věci do školy, takže se nic moc nedělo. Akorát ve středu večer po delší době ping pong s Maike. Ve čtvrtek Anne vymyslela party ve stylu Pizza & Sauna a Rebeka se nabídla, že můžeme využít její místo. Protože minulá party v jejím bytě byla super, rádi jsme se přidali. Pizzy jsme udělali výborné (dělali jsme samozřejmě svoje) a sauna byla taky parádní. Protože jsem teď furt někde na cestách, tak jsem ani nepamatoval, kdy jsem byl naposledy v sauně. Potom jsme si zahráli fotbálek, zazpívali nebo zahráli na klavír. Taky proběhla malá polštářová válka mezi mnou a Tomem proti Anne a Ariadně. Vítězové jsou vám doufám jasní.

Hartwall Arena

   V pátek jsem přišel po škole domů a Matti seděl v kuchyni, četl noviny a popíjel vodku. Prostě finský styl. Pak začal vymýšlet, že si oholí hlavu. Protože má dlouhé vlasy, tak jsem ho v tom jako bývalý majitel dlouhých vlasů moc nepodporoval. Nakonec to dopadlo tak, že to bude překvapení. Až přijedu z výletu, tak uvidím. Tak si na to počkejme, sám nevím co čekat, ale šílený je na to dost. V pátek večer se Paawole v Hervantě konala česká oslava narozenin a to hned trojitá – Tomáš, Martin a Jožka. Protože probíhala na už legendárním pokoji C55, tak nemohla být jiná, než vydařená. Jako dárek jsme s Tomášem našli v sekáči dokonalé autíčko s volantem na dálkové ovládání. Protože se hrála zároveň fotbalová baráž, tak jsme ji s dalšími Čechy sledovali a mohli potom o to víc slavit.

   Je tu víkend a tak by se hodilo vysvětlit náš výlet. V Helsinkách se hrál tradiční hokejový turnaj Karjala Cup, a protože je nás tady Čechů víc než dost, tak se zrodil nápad jet podpořit českou reprezentaci. Nakonec se přidalo i pár dalších národností jako Polák, Slovák, Turek nebo Francouz. Přidala se k nám i skupinka s Housim, která přijela z Jyväskyly. V sobotu jsme hráli s domácími Finy a v neděli s Ruskem. Ranní sraz na vlak nebyl vůbec jednoduchý, protože po včerejší párty měli někteří problémy se tam dostat včas a jeli nějakým dalším vlakem. Další skupinka jela autem a nakonec nikdo nevěděl, kdo je kde. Ve vlaku jsme si udělali český koutek, vyvěsili vlajky a vytáhli transparent. Spolujedoucí Finové se na nás nedívali moc mile, protože transparent byl namířený proti nim. Nakonec nám průvodčí řekla, ať sundáme českou vlaku z okna. Být to finská vlajka nebo závěs, tak by to nevadilo, ale nechtěli jsme provokovat, tak jsme ji radši sundali. Když jsme dojeli do Helsinek, tak jsem zkusit zavolat Tomkovi z Polska a dozvěděl jsem se, že jsem ho mým telefonátem probudil, takže rychle spěchal na vlak. Na nádraží jsme se potkali s další českou skupinkou z Oulu a Rovaniemi. Protože jsme našemu týmu věřili, tak jsme si za pěkný kurz 4 zkusili vsadit. Protože byli všichni hladoví, první cesta byla na turecký gyros, kde jsme udělali radost prodavači, který si mohl pokecat s naším Turkem Emrem. Potom jsme si šli odložit věci do bytu Němce Nilse, který se znal s Tomášem a bydlel kousek od haly. Pak už jsme se omotali vlajkami, vytáhli transparent a vyšli hrdě k hale. Všichni Fini si transparent četli a smáli se. Když jsme došli k hale Hartwall Arena, přišel čas na vyjádření své národnosti i barvičkami na obličeji, takže jsme se začali malovat. S transparentem jsme prošli dovnitř, takže nám nic nebránilo usadit se a užít si hokej. Hala byla ne úplně vyprodaná, ale necelých 12 tisíc lidí dávalo pocit plné haly (k vyprodání chybělo zhruba tisíc pět set míst). Zápas jsme si užili, snažili jsme se náš tým podporovat, ale protože jsme seděli až úplně nahoře, nebylo to moc platné. Možná i proto jsme hráli hodně špatně a Finové naopak hodně dobře. Celkové skóre 4:0 pro domácí je bohužel odpovídající. Snažil jsem se všímat si hvězdy minulého mistrovství světa a domácího miláčka Mikaela Granlunda a musím říct, že si s námi dělal, co chtěl. Je to opravdu talent a ne jen hráč „jednoho gólu“. Po zápase jsme transparent smutně schovali a kráčeli zpět pro věci. Potěšilo mě, že když jsem se bavil se skupinkou finských fanoušků, hned vyjádřili soustrast nad tragédií v Jaroslavli, znali dokonce i jména hráčů. Já jsem jim poděkoval a na oplátku pogratuloval k výborné hře, protože dneska byli prostě lepší ve všem. Část naší skupiny se oddělila a jela zpět do Tampere, protože tu byli akorát na jeden zápas. Náš další plán byl jít nakoupit, „odlíčit se“ a vyrazit večer ven. To jsme se ale museli rozdělit, protože Denise, která byla s námi na EILC a pak odešla studovat do Helsinek, měla zrovna ten den rozlučkovou party, protože odjížděla zpátky do Švýcarska. Chtěli jsme ji navštívit, takže jsme sedli na vlak a jeli. Místní lokální vlaky jsou taky zajímavé, nepřišli (a ani jsme moc nechtěli) jsme na to, jak fungují. Jezdili jsme celý víkend bez lístku tam a zpátky, kolem nás chodila ochranka a průvodčí a nikdo se nás na nic neptal. No nestěžovali jsme si. Na zastávce nás vyzvedla Denise a zavedla nás k sobě na byt. Bylo to hodně z ruky, a když nám řekla, že platí víc než dvakrát tolik za nájem než já, tak jsem rád, že jsem v Tampere. Párty byla dobrá a rozjetá, ale my tam strávili jen takové 2 hodinky, protože se stejně většina lidí přesouvala do centra. Na party jsem se dozvěděl svou další identitu, když mi jedna Rakušanka tvrdila, že vypadám jak Mark Zuckerberg. Jsem prostě muž mnoha tváří. Sedli jsme opět na „vlak zdarma“ a jeli do centra, kde nás vyzvedl Tomáš a zavedl na místo, kde bydlí jeho další známí a kde budeme spát. Tak jsme se chvilku bavili a pak šli do města do jednoho klubu. Tam hrála živá skupina, která hrála hity od Blinků nebo Green Day, takže to se mi pochopitelně líbilo. Pak ale na mě stejně jako na ostatní dopadla únava a byl jsem rád, když jsme došli domů. Chvilku pokecat, něco sníst a spát.

   Druhý den ráno jsem chtěl jít poznávat Helsinki, ale protože všichni spali a byli unavení, tak nikdo nešel. To mě trochu zklamalo, ale nakonec jsme na chvilku vyrazili aspoň já se dvěma Tomáši. Viděli jsme jen pár věci po cestě, protože jsme neměli moc času. Když jsme se všichni potkali na nádraží, sedli jsme opět na vlak a jeli k hale. Odložili batohy, vzali vlajky, a protože jsme neměli moc času, tak jsme spěchali na zápas. Hala byla mnohem méně zaplněná než předchozí den, ale to se dalo čekat. Opět jsme seděli v nejvyšším patře, ale protože jsme viděli dalších pár českých skupinek, dostali jsme nápad, že po první třetině obejdeme skupinky na stadionu a zkusíme se dát dohromady a vytvořit český kotel. To se povedlo a dokonce jsme prošli do nižšího patra a seděli kousek nad českou střídačkou. Sešlo se nás tam tak 50 a fandili a povzbuzovali náš tým celý zápas. Díky tomu jsme se i několikrát dostali do záběrů na kostce i do televize. V ní nás prý bohužel moc slyšet nebylo, ale protože jsme seděli na protější straně než hlavní kamera a Rusové měli v hledišti asi sedmdesátinásobnou převahu, není se čemu divit. Co se týká hokeje, ten byl mnohem lepší, naši hráli dobře a dokonce jsme skoro půlku zápasu vedli. O výhru jsme bohužel v závěru přišli a 10 sekund před koncem dokonce inkasovali gól na 1:2. Takže jsme opět smutně opouštěli stadion, zašli opět k Turkovi na jídlo, pro věci a na vlak zpátky do Tampere.

   Celý výlet se ale i přes dvě prohry a jediný vstřelený gól určitě vydařil, i když to mohlo být ještě trochu veselejší. V sobotu plná Hartwall Arena, která je mimochodem velmi hezká. V neděli skvělý kotel s dalšími Čechy, naše záběry v televizi a skoro vyřvané hlasivky. Navíc jsme poznali další Češky z jiných měst Finska a pár lidí z Helsinek, takže paráda. Více fotek opět najdete na Picase. A Mattiho hlava? Dozvíte se příště.

Petrohrad

   Jak už to poslední týdny chodí, následoval další týden a další výlet. Ale protože jsme vyrazili až v druhé půlce týdne, tak o tom až trošku později. V pondělí jak už je naším dobrým zvykem byla opět francouzská večeře na Paawole v Hervantě. V hlavní roli Pierre-Antoine a pomáhala Anne (nebo to bylo opačně?). Měli jsme několik chodů a zase bylo všechno výborné. Ono to snad tady ani jiné být nemůže. Korejka Yu Ni donesla polaroid a tak většina z nás viděla tento přístroj poprvé v praxi.

Katedrála Sv. Izáka

   V úterý se psal další díl mého florbalového severského hledání. Mám takový pocit, že bych mohl začít nový blog jenom o tomhle tématu. Na školní email nám přišla zpráva, že se někde hraje florbal. Řekl jsem si proč ne a šel to zkusit. Našel jsem malou tělocvičnu a v ní 3 chlápky a 2 holky středního věku. No dokážete si asi představit, jak to vypadalo. Nevím, proč mi vůbec něco takového přišlo na univerzitní mail. Jak jsem si stěžoval na úroveň univerzitního florbalu, tak oproti tomuhle to bylo finále mistrovství světa. No nic, zkusil jsem a asi stačilo. Nicolasovi přijel kamarád z Francie, tak po florbale byla party u něho na bytě. Plán byl jet posledním autobusem do města a jít do Kuuby, ale protože autobus skoro všem ujel, party se přesunula do prádelny. Laundry-party, proč ne. Ve středu už se nic moc nedělo, protože bylo potřeba se připravit na výlet a taky udělat všechny úkoly, co byly potřeba před odjezdem.

Zímní Palác

   Ve čtvrtek jsme teda konečně vyrazili na nejdobrodružnější výlet, a to do ruského velkoměsta Petrohrad. Hlavní organizátor Michael dělal vše, co mohl, a nakonec nás jela skupina 24 lidí. Z toho teda jedna Ruska Ekaterina, které je z Petrohradu a přidala se na cestu k nám. Většina lidí jela vlakem do Helsinek kolem poledne, ale protože já měl hodinu finštiny, kde nám nenápadně naznačila, že budeme psát slovíčka, tak jsem tam musel jít. Takže jsem vyrazil po hodině sám, ale nebyl to problém, dojel jsem v pohodě a k přístavu taky došel bez problémů. Tam už nás čekal trajekt společnosti St.Peter’s Line. Už vstupní kontrola na loď nám napověděla, že to bude jiný výlet než všechny ostatní. Vojáci v uniformách, skenování zavazadel, první jazyk na lodi ruština atd. Měli jsme celkem šest kabin po čtyřech lidech, takže jsme se v klidu ubytovali a vyrazili poznávat loď. Večer jsme strávili různě – hraním karetních her, pitím, tancem nebo zpíváním karaoke. A nejlíp všechno dohromady. Navíc jsme dostali další dokumenty, které musíme při vstupu na ruské území vyplnit a mít je u sebe. Proč to říkám se ukáže později. V pátek ráno jsme dorazili ke břehům Ruska, přetočili hodinky o 2 hodiny dopředu, protože Rusové nemění letní čas a vyrazili na povinnou bus tour. Je to povinné z důvodu osvobození od víz. Prohlídka byla...no ona vlastně ani nebyla. Řidič na to šlápl a dovezl nás nejkratší cestou do centra. První věc, co jsme potřebovali, bylo vyměnit nějaké peníze, protože je tam lepší kurz než ve Finsku a s eurem v Rusku opravdu nepochodíte. Věděl jsem, že s angličtinou to bude problém, ale že nebudou umět ani slovo anglicky ve směnárně, které je skoro na hlavní třídě a určená převážně pro turisty, mě tedy opravdu překvapilo. Měl jsem 50 eur a vysvětlit paní za okýnkem, že chci vyměnit 40, se zdálo jako neřešitelný problém. Když angličtina ani čeština jako slovanský jazyk nepomáhala, tak jsme se skončili u toho, že paní zkoušela psát čísla na kalkulačku a ukazovala mi je a já říkal Da nebo Niet. Po pár minutách jsme se k oboustranné spokojenosti a úlevě dohodli. Pak už na hostel a ubytovat se. Hostel to byl pěkný, slečna na recepci mluvila pěkně anglicky a byla ochotná nám ve všem poradit. První jsme zašli na oběd a pak do města. Cesta do města pro nás znamenala přijít na hlavní třídu Nevskiy prospekt a jít po ní až na konec, to znamená několik kilometrů. Věděli jsme, že se jako celá skupinka budeme asi muset rozdělit, ale naše skupinka se oddělila tak nějak nedobrovolně. Prostě jsme ztratili zbytek a zůstali jsme já, Polák, Slovenka a dvě Brazilky. Tak jsme s Tomaszem z Polska vzali mapu a vydali se ke katedrále Sv. Izáka. Pro studenty měla být sleva na ISICa, tak jsem ji chtěl uplatnit. Nerudná paní za okýnkem mě ale rázným Niet odkázala do patřičných mezí. Nemohla (nebo spíš nechtěla) pochopit systém validačních známek, takže jsem neuspěl. Jak mi večer další Polák Tomek říkal, tak on se s ní hádal asi 10 minut, nechal si zavolat vedoucího a stejně nic nevyhádal. Prostě Rusko. No stejně jsme tam šli, protože když už jsme jednou tady, nějaký ten rubl se asi vyplatí obětovat. Bylo to muzeum uvnitř kostela, ale šlo spíš o ten kostel. Byl podobný jak kostely u nás, ale všude mnohem víc zlata a všechno mnohem větší. Potom jsme se šli podívat k Zimnímu paláci, ale protože už bylo dost hodin, tak jsme vyrazili do Hesburgeru na jídlo a zpět na hostel. Tam jsme se všichni sešli. Večer dorazila druhá skupinka na náš hostel a strávili jsme tak večer společně. Čtyři lidi se k našemu výletu totiž přidali až později, a proto bydleli jinde. Všichni byli unavení z lodi a chození po městě, takže se šlo poměrně brzo spát.

Aurora

   Druhý den po společné snídani, která byla v ceně hostelu, jsme vyrazili na společně ke hřbitovům na druhém konci Něvského prospektu a potom na úplně druhou stranu této nekonečné třídy na prohlídku Ermitáže v Zimním paláci. Tam už jsme využili služeb metra, které je tu levné, 25 rublů. Ermitáž je o jedno z největších a nejslavnějších muzeí na světě a překvapivě bylo pro studenty zdarma. Bylo opravdu obrovské, a jak už to u ruských památek bývá, všude plno zlata a přepychu. Naše skupinka prohlídku ukončila trochu dřív než ostatní, protože jsme ještě chtěli stihnout Auroru, která byla otevřená do čtyř. Když jsme tam došli, tak tam byla fronta pár lidí, ne moc dlouhá a bylo čtvrt na čtyři a řekli nám, že už nás tam nepustí. No nevím co si o tom myslet. Potom jsme se trochu potulovali po okolí, šli se podívat do pevnosti Petra a Pavla a pak se potkali s další menší skupinkou. S tou jsme vyrazili k dalším památkám a kostelům, z nichž mě nejvíce zaujal dvoupatrový kostel Sv. Mikuláše. Potom sednout na metro a jet na hostel. Tady se nám ukázal další příklad Ruska. Stáli jsme ve frontě u pokladny na lístek a za chlápkem, co stál normálně v řadě před námi, přišel policajt, odvedl ho bokem a chtěl po něm pas a další dokumenty. Potom ho zavlekl do nějaké místnosti, zavřel dveře a asi po minutě ho vyvedl a poslal do metra. No koupit lístek a rychle pryč. Večer jsme strávili opět společně na hostelu, akorát někteří se ještě v noci vydali na otevírání mostů.

"Zmrzlinová" katedrála

   Poslední den jsme se shodli, že bychom chtěli všichni zkusit nějaké ruské jídlo. Tak jsme určili čas a místo srazu a rozprchli se po skupinkách, protože každá chtěla vidět něco jiného. Nám k těm základním věcem chyběla Kazaňská katedrála, kam jsme se vydali jako první. Po její prohlídce jsme pokračovali k asi nejznámější Petrohradské památce Saviour on the Blood Cathedral. Pro nás to byl ale podle vzhledu zmrzlinový nebo lízátkový kostel. Opět jsem zkusil uplatnit slevu na ISICa, ale dopadl jsem stejně jako minule. Paní za okýnkem uměla jediné anglické slovíčko a to impossible. Katedrála je zajímavá nejen zvenku, ale i zevnitř. Je jiná než všechny ostatní, není v ní až tolik zlata, ale mozaiky na jejích zdech pokrývají naprosto všechny plochy a kouty katedrály. Vedle katedrály byl trh se suvenýry, který byl plný tradičních ruských matrjošek. Zaujaly mě fotbalové, které měly v sobě několik hráčů jednotlivých týmů, ale za tu cenu jsem si liverpoolskou odpustil. Potom jsme se rozdělili, zbytek chtěl jít obcházet suvenýry, já se vydal sám na metro a vyjel kousek za město. Když člověk opustí centrum, objeví se před ním opravdové Rusko, šedé škaredé paneláky, stará auta, ostnaté dráty. Trochu mě zradilo měřítko mapy, protože jsem se chtěl projít až ke sportovním stadionům, ale protože čas neúprosně běžel, musel jsem běžet i já, abych stihl sraz na ruský oběd. Objednal jsem si houbové menu a bylo to dobré. Někomu sice donesli úplně studené jídlo, někomu zase první hlavní jídlo a až pak polévku, servírka byla asi nervózní a hodila Görkemovi nuž za krk, ale to by asi nebylo Rusko, kdyby bylo všechno v pořádku. Potom následoval rychlý přesun do hostelu pro zavazadla a do přístavu na loď. Protože už jsem neměl ani na autobus, šel jsem s další skupinkou část cesty pěšky, ale nakonec jsme tam byli dřív než autobusová skupinka. Potom už projít kontrolami a nalodit se. To jak se ukázalo, nebyla taková sranda. Jak jsem na začátku psal, měli jsme mít u sebe několik dokumentů a mě se povedlo někde ztratit migrační kartu, malá papírek formátu asi A8. Půjčil jsem si teda od Cipa jeho a šel se na odbavení zeptat, jestli nemají náhradní, že bych ho vyplnil znovu. Narazil jsem ale opět na ruský problém, kterým je angličtina. Jestli by ve směnárně měla být povinnost mluvit anglicky, tak na cizinecké kontrole už pro to asi nemám slovo. Zkoušel jsem angličtinu i češtinu, ale paní vůbec nechápala. Pořád mi brala pas a půjčenou kartu a říkala, že to nejsem já. Marné byly snahy jí vysvětlit, že to vím, že to je kamaráda a že to mám jenom proto, abych jí ukázal, jaký dokument chci. Když pochopila, že to nikam nevede, zavolala někomu, kdo měl umět anglicky. Když přišel chlapík, řekl jsem mu svůj příběh ještě jednou, ale protože jeho angličtina byla asi jen o 50 slov bohatší (rozuměj pokrok z nuly na padesát), daleko jsme se nedostali. Naštěstí aspoň pochopil můj „body language“, takže jsme se výsledku dopracovali. Já šel tedy vyplňovat znovu svou migrační kartu, když přiběhl třetí chlapík, který už trochu anglicky uměl, tak mi oznámil, že když to vyplním, tak by to neměl být problém. Když jsem přistoupil k přepážce, ukázalo se, že to přece jenom trochu problém je, protože mi tam chybělo razítko z příjezdu. Naštěstí slečna za sklem byla mladá, sympatická a chápavá, tak jsem se usmál, ona se usmála, dala mi razítko a poslala mě pryč z Ruska. Na lodi jsme si udělali závěrečnou party a mohli si vynahradit cestu do Stockholmu, protože teď jsme byli my ti, kteří všechny rušili. Abych to všechno ještě dokreslil, tak mě vyhazovač vyvedl z diskotéky na lodi, protože jsem tam měl foťák a udělal jsem pár společných fotek. Chytl mě, vyvedl ven a musel jsem před ním všechny fotky vymazat a odnést foťák do kabiny. Přemluvil jsem ho aspoň na to, že ho dám do kapsy a už ho nepoužiju pod výhružkou, že příště půjdu do kabiny i s foťákem. Uznávám, že jsem si dovolil moc fotit své kamarády na diskotéce.

    V pondělí ráno jsme dorazili do Helsinek, kde jsme sedli na vlak a dorazili do Tampere. Nutné říct, že dorazili všichni a v pořádku. V Rusku tohle není jenom otřepaná fráze. Celkově byl výlet super. Když se řekne Petrohrad (ale platí to pro celé Rusko), napadne mě slovo velké. Všechno je velké - budovy, ulice, vzdálenosti, davy lidí. Ve městě je vidět kontrast mezi bohatou a chudou vrstvou, ať už v autech nebo budovách v centru a na okraji. Všude je plno policajtů, vojáků a bodyguardů, furt máte pocit, že vás někdo sleduje a kontroluje. I ve staré obyčejné samoobsluze stojí u pokladny bodyguard. Máte zakázáno dělat věci jako focení na místech jako je třeba metro nebo diskotéka na lodi. Anglicky se opravdu nedomluvíte, ale je třeba říct, že někteří mladí sice neumí, ale aspoň se snaží. To ostatní se ani nesnaží. Jsem rád, že jsme Rusko trošku poznali, ale upřímně jsem docela rád, že jsem zpátky. Bydlet bych tam teda nechtěl. Více fotek najdete na Picase.