Poslední týden

Vánoční trhy v Tampere

   Tak a je tu poslední týden. Dělo se toho opravdu hodně. Poslední výlety, poslední akce a taky smutné loučení. Ale začněme od začátku. Minule jsem skončil v půlce našeho „výměnného pobytu“ s Housim, takže je potřeba to dokončit. Jak jsem psal, v neděli jsem byl u něho v Jyväskyle. V pondělí ráno jsme vstali a šli (místy běželi, protože Housi neodhadl délku cesty) na nádraží, kde jsme sedli na vlak a jeli zpátky ke mně do Tampere. Po příjezdu jsme šli koupit jednodenní lístek Housimu a trochu se projít po městě. Zabralo to trochu víc času než v Jyväskyle, ale taky ne moc. Kvůli počasí byly možnosti trochu omezené, navíc času jsme taky neměli tak moc jako při minulé české návštěvě. Takže po zběžné prohlídce města, vánočních trhů na hlavním náměstí (které byly mimochodem skoro stejné jak u nás) a hudebního obchodu, kde jsme si zahráli na různé nástroje, jsme zašli do univerzitní jídelny na oběd. Tady se ukázala dobrá věc Finska. Nezáleží, z jaké školy nebo jakého města jste, pokud máte studentskou kartu, dostanete slevu na jídlo všude. To by mělo být i u nás. Potom jsme vyrazili na druhou univerzitu vrátit Tomášovi spacák a taky se rozloučit. Potom odložit věci ke mně a hurá společně na poslední lukostřelbu. Při této příležitosti měl Housi možnost poznat dochvilnost tamperských autobusů. Čekali jsme tam společně s dalšími deseti lidmi 15 minut a autobus prostě nepřijel, takže jsme jeli dalším. Anebo přijel ten autobus o 15 minut později. To už nikdo nezjistí. Ve městě jsme se potkali s Robinem, který s námi šel taky. Myslím, že jsme si to celkem užili, já už jako Robin Hood střílel na menší terč, ale Housi na první pokus bojoval taky statečně. Potom jsme zašli do hospody Plevna ochutnat tamperskou černou klobásu a potom zpátky ke mně. Já dopsal svoji poslední esej a pak jsme se koukli na zápas Chelsea – Manchester City. Nakonec jsme si šli o půlnoci ještě zahrát ping pong, čímž jsme zakončili tento myslím povedený den. Byli jsme tak unavení, že toho víc ani stihnout nešlo.

   Protože měl Housi v úterý zase další akci v Jyväskyle, nemohl zůstat déle a ráno jel domů. Já měl úterý taky docela nabité. Odpoledne jsme si zahráli poslední ping pong s mou erasmáckou „ping pong enemy“ Maike a museli jsme se rozloučit, protože ve středu jela domů do Německa. Od této chvíle jsem si uvědomil, že to loučení opravdu začíná a bude to jenom horší. Myšlenky jsem šel zahnat do veřejné sauny, kam jsme šli s naší starou známou EILC skupinkou. Bylo to opět super – horká sauna a ledové jezero, prostě paráda. Po sauně nás pár vyrazilo na akci pořádanou jednou studentskou organizací. Původně se tam mělo chodit v obleku, ale protože tam bylo tak málo lidí, tak nás ještě prosili, abychom tam šli i normálně oblečení s mokrými hlavami po sauně. Protože po sauně jsme byli hladoví a na baru bylo připravené jídlo zdarma, nechali jsme se přemluvit. Lidí tam bylo opravdu málo, ale trochu jsme pokecali, trochu zatančili a pořádně se najedli. Ale jeli jsme před půlnocí domů, protože jsem měl na středu vymyšlený taky nabitý program.

Luteránská katedrála v Helsinkách

   Tímto programem byla cesta do Helsinek. Navštívil jsem hlavní města Švédska, Norska, Estonska a již dříve Dánska, tak jsem si řekl, že by byla ostuda se nepodívat pořádně i do hlavního města země, kde jsem strávil více než 4 měsíce. Bohužel nikdo jiný se mnou jet nechtěl nebo nemohl, takže jsem se vydal sám. Vyjel jsem o půl osmé ráno, abych stihl něco vidět ještě za světla. Přijel jsem něco před desátou, zašel na kafe a koblih, udělal si plán podle mapy, kterou mi půjčil Tomáš a vydal se na cestu. Obešel jsem pár kostelů, podíval se po přístavu nebo po vánočních trzích. Z hlavních památek bych zmínil luteránskou katedrálu nebo kostel ve skále, který byl hodně pěkný a zajímavý. Také jsem se byl podívat na olympijský stadion. Nejsem si úplně jistý, jestli se tam mohlo, ale našel jsem díru v plotě a šel jsem se podívat, kde že to ten Emil Zátopek vyhrával. Pak se ještě podívat po nějakých suvenýrech a hurá zpátky na vlak. Protože jsem poměrně nestíhal, běžel jsem rovnou do vlaku, že si koupím lístek až tam. Když přisel průvodčí, řekl jsem, že chci studentský lístek do Tampere. Chtěl po mě 11,60 a já mu dal 20. Nevím, jak se ve Finsku počítá, ale vrátil mi 10 a pak nějaké drobné. Než jsem si to uvědomil, byl pryč a já si spočítal, že jsem jel z Helsinek za 6,60. No proč ne. Po příjezdu zpátky jsem se ještě jel rovnou podívat na trénink áčka Koovee. Ten se mi opravdu líbil. Až tak, že jsem opět začal přemýšlet o trénování. Více fotek z Helsinek najdete opět na Picase.

   Protože šlo o poslední týden, ani ve čtvrtek jsem se nezastavil. Blížil se odjezd, a tak bylo potřeba vyřešit nějaké dokumenty do školy. Sice to moc rád nemám, ale ty peníze, co jsme od školy dostali, za to stály. Potom jsem zašel na Lapinkaari (další koleje) vyměnit pár fotek s Marií. Večer mě čekal poslední trénink s béčkem Koovee. Dobře jsem si zahrál, dokonce jsem si pokecal s jedním hráčem, který byl fanoušek Liverpoolu, a zjistil jsem, že byl na stejném zápase jako já v dubnu tohoto roku a dokonce na stejné tribuně. Dobrá náhoda. Na konci mě vedoucí týmu zhodnotil. Řekl mi: „Jsi docela dobrý hráč, máš dobré nahrávky, dobrou kontrolu míčku, dobrý pohyb po hřišti, akorát prostě neumíš dávat góly.“ Jaké překvapení. Tak jsem se rozloučil a poděkoval za šanci si s nimi zahrát a přesunul se na vedlejší hřiště, kde opět trénovalo áčko před pátečním zápasem s Pori. Tomáš Sladký mi půjčil svoji členskou kartu, takže jsem mohl jít na páteční zápas zdarma. To se nedalo odmítnout. Po tréninku jsme ještě zašli do města rozloučit se s dalšími lidmi, konkrétně Sylwií z Polska a Marií z Německa.

Olympijský stadion

   V pátek bylo potřeba ve škole vyřešit poslední detaily a taky byla jedna z posledních možností podívat se po městě a koupit nějaké věci. Byl jsem mimo jiné i ve fanshopu Koovee, který mě ale hodně zklamal, protože to byla zamčená místnost, která sloužila jako sklad a ještě tam skoro nic neměli. Večer jsem šel na zápas Koovee – Pori, na který jsem mohl díky kartičce zadarmo. Zápas to nebyl špatný, Koovee bylo lepší a po zásluze vyhrálo 9:2. Líbila se mi celková atmosféra. Plná tribuna, spousta lidí s klubovými šálami, vlajkami nebo v klubovém oblečení. Navíc přestávkový program se Santou pro děti. Prostě to bylo více než jenom 3x20 minut florbalu. Po zápase jsem vrátil kartičku a zase spěchal zpátky, protože se chystala poslední společná party. Z mé myšlenky jít všichni dohromady nakonec nic moc nebylo, protože se to roztříštilo na více menších skupinek. Naše skupinka byla u nás v Lukonmäki, ale cíl většiny lidí byl stejný, club Miami. A tak jsme si užili poslední společnou party a já ráno naposledy počkal na kolejích City na ranní autobus.

Kostel ve skále

   V sobotu se toho přes den moc nestalo, všichni odpočívali po páteční party. Večer jsem zajel na Lapinkaari, kde probíhala taková malá party, na které jsem byl poprvé po dlouhé době jediný Čech. Zato tam bylo plno lidí z Brazílie. Ochutnávali jsme Thiagovo pití z droždí a kávy, které se čepovalo přímo z kanistru. Chutnalo to líp než to „vonělo“, ale ani ta chuť nebyla zrovna exkluzivní. Ale pít se to dalo a spotřebovat muselo, takže plán byl jasný. V neděli ale přišlo to opravdové loučení a jeden z nejsmutnějších dní. Protože už jsem musel vážně začít něco málo připravit na balení, vrátit všechny plechovky a PET lahve, musel jsem vynechat poslední florbal na univerzitě a také poslední saunu. Potom jsem se vydal na Paawolu rozloučit se s lidmi. Následovalo moje Lukonmäki a dále do centra na City. Tam jsem znal opravdu hodně lidí, takže loučení bylo dlouhé a těžké. Poslední destinací bylo poslední dobou oblíbené Lapinkaari. Po cestě jsem ještě chtěl zapálit svíčku na počest Václavu Havlovi, ale nevím, jak se mi to povedlo, koupil jsem prázdný zapalovač. Koupil jsem prostě ten nejlevnější zapalovač a vůbec mě nenapadlo, že by se mohla prodávat jenom prázdná krabička. Takže ze svíčky nic nebylo, ale doufám, že aspoň snaha se cení. Musím říct, že na konci dne jsem se cítil celkem zlomeně, protože jsem se rozloučil se strašně moc lidmi a nebylo to zrovna veselé. Tak a to byl poslední týden v Tampere. Příští článek bude už o cestě domů.

Konec školy

   Minulý týden byl hodně o esejích a škole a tento bohužel nebude o moc jiný. Je to totiž poslední týden školy a v něm taky nějaké zkoušky. Ale začněme pěkně popořadě. Měl jsem předmět Web Publishing, ze kterého byla naplánovaná zkouška na pátek. Do tohoto předmětu se mnou chodila mimo jiné Brazilka Isabella, která s dalšími dvěma Brazilkami odjížděla ve středu na „eurotrip“ a proto šla na speciální termín už v pondělí. Protože tento předmět pro mě nebyl těžký, tak jsem jí v pondělí před zkouškou pomáhal s učením. Když přeskočím trochu do budoucnosti, tak to pomohlo, protože zkoušku udělala. Večer jsme si chtěli jít zahrát nějakou deskovou hru. Protože ale byla většina návodů jenom ve finštině, tak jsme skončili u Scrabble. Hrát to v angličtině bez slovníku byla docela sranda, protože jsme vždycky něco složili a pak jsme přemýšleli, jestli takové slovo existuje. 

   V úterý bylo volno, protože celé Finsko slavilo Den nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti bylo 6. prosince 1917, kdy bylo Finsko prohlášeno za suverénní stát. Pro Finy je to velký den, protože v historii byli vždy součástí větší říše – ať už to bylo Švédsko nebo Rusko. Protože jako hlavní město oslav bylo tento rok vybráno Tampere, mohli jsme se těšit na vojenský průvod, který čítal 1600 vojáků a plno vojenských strojů. To bych všechno viděl, kdyby mě zase a opět nezradil autobus. Takže když jsem přijel, průvod už skončil. No ale aspoň jsem viděl pár těch vojenských strojů, které tam měly vystavené. Nejlepší bylo, že na všech autech a tancích byly davy malých děcek, které to měly jako prolízačky. Takže jsem udělal pár fotek a mohl jet zpátky. 

   Ve středu bylo další loučení, jedno částečné a jedno úplné. Částečné s Brazilkami, které jely na svůj „eurotrip“ a úplné s Tomášem, který jel domů. I když to taky nebylo úplné, protože se v Česku určitě potkáme. Ve čtvrtek jsem se musel trochu učit, protože v pátek jsem měl na programu své jediné dvě zkoušky v druhé části tohoto semestru. Ano, dvě zkoušky v jeden den. Naštěstí zkoušky tady nejsou tak těžké jako zkoušky u nás. No spíš to bylo proto, že předměty, ze kterých jsem zkoušky dělal, nebyly tak náročné. Jednalo se o již zmíněný Web Publishing, který proběhl dopoledne, a finštinu, která byla odpoledne. Už vám rovnou můžu prozradit i výsledky. Z Web Publishingu jsem dostal čtverku (u nás béčko) a z finštiny pětku (u nás áčko). To bylo potřeba oslavit. Místa oslav byly poměrně tradiční – pre-party na City a potom klub Miami. V čem se ale party lišila, bylo naše oblečení. Zhruba před dvěma týdny jsme si totiž z Polska objednali trička „I love Tampere“. Ano, museli jsme je objednávat až z Polska, protože jsme prostě ve Finsku taková trička nenašli. Celé to vymyslela Sylwia, které bych chtěl takto poděkovat. Takže jsme navlíkli trička, upekli pár perníčků a vyrazili do klubu. Hodně lidí nám trička závidělo a fotilo si nás. Byli jsme hvězdy.

   V sobotu nás čekala zřejmě poslední společná mezinárodní večeře. A protože Katalánsko je vždy poslední, Ariadna pro nás připravila tuto poslední společnou katalánskou večeři. Konala se u nás v Lukonmäki a oproti původnímu plánu jsme se museli přesunout do menší společenské místnosti. Ale jíst na pingpongovém stole mělo taky něco do sebe. Velké překvapení bylo, že Ariadna udělala všechno jídlo dopředu a na čas. Tak trošku jsme čekali večeři v 11 večer. Ochutnali jsme tortillu a katalánskou pizzu. Největší gastronomický zážitek byl ale dezert. Byla to mozzarela se šlehačkou, slanými rybičkami a malinami. Asi nejzvláštnější kombinace, co jsem v životě jedl. Potom nám Ariadna vysvětlila katalánskou vánoční tradici, jak dostávají vánoční dárky. Ve zkratce, celý advent krmí dřevěné poleno, které potom vykadí vánoční dárky. Tak jsme to zkusili a opravdu to funguje. Ariadna nám dala dárky v podobě bonbonů a osobního přání. To bylo fakt milé. Potom jsme se přesunuli ven a udělali velkou sněhovou bitvu. Po celé této super akci jsem měl ale ještě jednu nepříjemnou povinnost a tou byla poslední věc do školy - poslední esej.

 
   Protože ve Finsku nejsem jediný člověk z Olomouce, konečně jsme se s Housim domluvili na návštěvě. Plán byl takový, že v neděli pojedu za ním do Jyväskyly a v pondělí pojedeme ke mně do Tampere. Takže jsem v neděli ráno sedl na vlak a vyjel. Na nádraží mě Housi čekal s půjčeným kolem, takže jsem mohl taky zkusit finskou sněžnou rally na kole. Prohlídli jsme si město, což jako ve většině finských měst nezabralo moc času a pak se vydali zahrát si florbal. Tady jsem zjistil, že Tampere není jediné město, kde je spousta Čechů. Na florbale byla většina lidí právě z naší země a na nějakou angličtinu už úplně rezignovali. Úroveň florbalu byla docela dobrá, dobře jsme si tam zahráli. Pak jsme jeli na koleje a na pizzu, která byla obří a levná. Večer jsme strávili docela poklidně, po dlouhé době, co jsme se neviděli, bylo o čem si povídat. Navíc jsme zašli za dalším kámošem, jak jinak než Čechem. Myslím, že v poměru počtu lidí ve Finsku a velikosti země Česká republika s přehledem všechny válcuje. A protože víkend končí, druhou část výletu nechám na další článek.

Laponsko

    Minule jsem vás nalákal na další týden. Před mnoha a mnoha týdny jsme se rozhodli, že pojedeme do časem zapomenuté a sněhem zapadlé části Finska zvané Laponsko. Realita byla nakonec trochu jiná, protože o zapadnutí do sněhu jsme si mohli nechat jenom zdát. To byl také důvod, proč předchozí skupina minulý týden nejela. Nakonec se počasí trochu umoudřilo, trošku sněhu v této historicky jedné z nejteplejších finských zim napadlo a my jsme tedy po chvilce rozhodování vyjeli. Byl to také první výlet, který jsme si neorganizovali sami, ale využili jsme služeb cestovky. Bohužel se to odrazilo i na ceně. Protože ve stejný termín probíhal podobný výlet ve více vesnicích, museli jsme se rozdělit. Jižanská skupinka Italů, Španělů a Řeků jela do vesnice Saariselka, naše skupina jela do vesnice Vasatokka. Ale ani to nebyla konečná stanice, protože jsme bydleli ve městě Inari. Naše skupinka byla tvořena lidmi z EILC kurzu a byla docela mezinárodní – Česko, Slovensko, Německo, Rakousko, Francie, Katalánie a Polsko. Tolik bylo úvodu, je na čase vyrazit.

Fotka se Santou

   Sraz na autobus byl v pondělí o půl jedenácté večer, takže jsem na něj šel přímo s brazilské párty, o které jsem psal minule. V autobuse se k nám přidala německá skupinka z Helsinek, která putovala do stejného města jako my. Už v autobuse bylo vidět, že půjde o super výlet, protože panovala dobrá nálada hned od začátku. První zastávka byla Jyväskylä, kde jsme nabrali další skupinku (ne však do našeho autobusu), mimo jiné Housiho. Pak už pokus o pár hodin spánku a probudili jsme se ráno v Rovaniemi. Tam začala první část našeho programu a tou byla prohlídka Arktického muzea. Bylo to zajímavé, viděli jsme něco z historie, něco ze současnosti i pár zajímavostí. Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat, asi za 10 minut jsme dorazili do Santovy vesnice. Možná to nevíte, ale Santa Claus sídlí oficiálně ve Finsku a kancelář má právě v Rovaniemi, vstupní bráně do Laponska. Toto město leží přesně na severním polárním kruhu, takže kromě návštěvy vesnice jsme také překročili severní polární kruh. Protože u nás Santu nemáme, nebyli jsme z toho tak unešení jako ostatní, ale i tak jsme se s ním zašli vyfotit. Teď už aspoň vím, odkud bere Santa peníze na všechny ty dárky, protože jedna fotka stála 25 eur – 630 korun! Ale protože se fotila celá skupina, použili jsme česko-polský styl – složili se na jednu fotku a naskenovali. Jinak byla ve vesnici spousta obchodů se suvenýry, ale musí se tomu nechat, že to vánoční atmosféru mělo. Pak zpátky do autobusu a dalších pár stovek kilometrů na sever. Do Inari jsme dorazili až poměrně pozdě a není žádné překvapení, že za tmy. Tma je v této části země a v tomto ročním období skoro pořád. Šel jsem do největší chatky pro 7 lidí, která se nakonec ukázala jako nejlepší. Nejen, že byla největší, nejvybavenější, ale taky to byla party chatka, takže jsem nemusel chodit daleko. Chatka byla pěkná, dřevěná, vybavená jak jinak než se saunou, kterou jsme po večerech často využívali. První večer byli všichni poměrně unavení, takže se nic velkého nedělo. Navíc ranní vstávání v 6:30 nebyla zrovna pěkná představa. V 8 totiž začínal náš program ve Vasatoce, do které jsme museli jet autobusem, a sraz byl o půl osmé ráno. Mělo to svůj důvod, protože je tu většinu času tma, musí se těch pár hodin světla využít.

Rybaření

   Takže nás vzbudil budík, ale ne první, ale snad pátý, protože vstávat tak brzo pro studenty na Erasmu není zrovna obvyklé (a pro studenty obecně). Nalodili jsme se na autobus a vyrazili vstříc prvním dobrodružstvím. První část programu byla trocha teorie o přežití v přírodě. Potom už se přikročilo k praxi a tak jsme se rozdělili na skupinky, dostali kompas, mapu a taky GPS a vyrazili jsme hledat ukryté indicie do lesa a vyplňovat tajenku. Potom byla pauza na oběd, průvodci pro nás uvařili na ohni polévku. Po obědě následovala další část programu a tím bylo chytání ryb na zamrzlém jezeře. Vrtákem jsme udělali díru do ledu a nahodili. Po hodině zmrzání a snaze něco chytit jsem to vzdal. Pár lidí bylo úspěšných, ale mně přišlo, že ryby měly ten den školní exkurzi na téma jak se nenechat chytit. No nic, program pokračoval stavěním finských „týpí“. Původně bylo v plánu stavět iglů, ale pro nedostatek sněhu se od toho muselo upustit a udělat tuto náhradní variantu. Takže jsme stavěli tyto stany a rozdělávali oheň na sněhu. A protože se začalo rychle stmívat, to byl konec dnešního programu. Ale konec jenom oficiálního programu, protože večer jsme zatopili v sauně, pozvali na návštěvu Němce a vyzvali část svých zásob z plné ledničky. A protože vím, kdy přestat, tak přeskočíme na čtvrtek.

Sobí farma

   Ve čtvrtek jsme měli výjimečně pozdější budíček, protože se musel změnit program, takže jsme mohli vstávat až v luxusní čas 8:30. Dopoledne byly na programu běžky. Protože už jsem na nich už párkrát stál, nebyl to pro mě problém, ale vidět Katalánku Ariadnu poprvé na lyžích byl zážitek. Po pár cvičných rovinkách jsme udělali závod. Týmy byly víceméně podle zemí, k naší české skupině se přidal náš polský kumpel (kámoš) Tomek. S pohodovým náskokem jsme vyhráli. Potom jsme se vydali na malou projížďku lesem. Protože nebylo moc sněhu a nejeli jsme po žádné upravené cestě, nebylo to zrovna jednoduché, ale o to byla větší sranda, protože lidi padali a my se smáli. Ale všichni přežili a dostali se zpátky do tábora, kde jsme převzali ceny pro vítěze závodu. Odpolední program byl výlet na sobí farmu. Po cestě na tuto farmu jsme potkali i soby v přírodě, protože si vykračovali přes naši cestu a autobus musel počkat. Jak jsme se později dozvěděli, byli sice volně v přírodě, ale každý sob někomu patří. Na farmě jsme pořídili pár fotek těchto pěkných zvířátek, mohli je nakrmit a něco jsme se o nich dozvěděli. Potom jsme se povozili na sobím spřežení, tam se sedělo fakt pěkně. Potom dostali čaj a kávu do tradičních Laponských dřevěných hrníčků. Pro ně je to osobní věc, kterou si nosí vždycky a všude. Vyprávěl nám majitel farmy a představil nám celou svou rodinu, která se o nás starala. Jeho maminka nám dokonce zazpívala pár tradičních Laponských písní, bylo to fakt příjemné. Potom jsme navštívili místní suvenýry, a protože už byla zase tma, tak jsme jeli zpátky. Tím ale tento den neskončil. Večer bylo totiž jasno a tak jsme doufali, že uvidíme to, na co jsme se všichni těšili – polární záři. Když se na obloze začaly objevovat první náznaky, tak jsme si moc jistí nebyli. Vypadalo to jak mrak a tak jsme si říkali, jestli to není spíš naše přání. Potom to ale bylo stále jasnější a tak jsme věděli, že se nám poštěstí. Po nějaké půlhodině, už to bylo krásně vidět. Je to krásné, i když ne tak jasné jako je to na fotkách. Můj foťák ale nebyl dostatečně dobrý, takže jsem focení nechal na jiných a já se jenom kochal.

Polární záře

   V pátek byl na programu výlet ještě více na sever. Měli jsme překročit hranice Finska a navštívit Norsko a Severní ledový oceán. Protože jsme jeli zase stejně brzo, v autobuse všichni dospávali předchozí noc. Tomáš měl tento den narozeniny a naše průvodkyně Olga mu v autobuse dala narozeninový dort. Milé překvapení. Na cestě jsme měli pár zastávek a na jedné jsme málem nechali Robina, který se zapomněl v kavárně. Potom ale přišlo ještě větší dobrodružství. Nechápu proč, ale náš autobus měl úplné obyčejné zimní pneumatiky, ale cesta byla tak namrzlá, že po ní nešlo ani chodit. To ovšem neomezovalo naší řidičku, která se po cestách směle řítila. Co se týká naší řidičky, ještě větší šok než její jízda bylo zjištění, že je to holka. Věřte mi nebo ne, ale všichni v autobuse si mysleli, že je to řidič. Podle vzhledu, hlasu, všeho. Když ji jednou průvodkyně oslovila jako Rita, po chvilce údivu přišel smích. V jednom z kopců se na této namrzlé silnici přišel problém, když se proti nám vyřítil z kopce náklaďák. Ten to nemohl ubrzdit, my neměli kam uhnout. Seděl jsem u okna a viděl jsem, jak jsme se minuli – snad o 10 centimetrů. Jinak by to nebylo pěkné. My jsme ale ztratili rychlost a dostali se trochu do smyku. Výsledkem bylo, že jsme zůstali napříč a nemohli se hnout, protože při každém pokusu jsme jenom sjížděli ze silnice. Náš finský průvodce byl ale úplně v klidu, řekl, že se to nějak vyřeší a pustil nám písničku Everything’s gonna be alright od Boba Marleyho. A situaci zakončila Rita, když vyšla z autobusu a začala si situaci fotit. Naštěstí přijel další autobus a za pomocí jejich řetězů jsme se ze situace dostali. Když jsme konečně dojeli na místo, čekala nás svačinka v podobě tradiční finské kávy a krabích sendwichů. A potom už přišla hlavní atrakce dne a to koupání v Severním ledovém oceánu. Všichni běželi první do sauny, ale já, Josef a Sylvain jsme byli odvážnější. Převlékli jsme se v autobuse a vyběhli rovnou. No musím říct, že voda byla pekelně studená a slaná, takže na nějaké dlouhé plavání to nebylo a běželi jsme rychle do sauny. Ta nebyla moc teplá, tak jsme si dali ještě jedno kolo s koupáním. Někdo nám pak řekl, že voda má mínus tři stupně (protože je slaná, tak má nižší bod mrazu). Takže rozhodně zážitek. Po cestě zpátky se Sylvain s Tomkem ujali mikrofonu v autobuse a pozval všechny lidi do naší chatky. A opravdu, večer se nejen celá naše skupina, ale i celá německá skupina sešla v naší chatce. Napadlo trochu sněhu, takže jsme stavěli sněhuláka a ze sauny skákali do sněhu a dělali andělíčky. Do toho palačinky, dopíjení zásob, prostě parádní poslední večer.

Koupání v Severním ledovém oceánu

   Poslední den jsme museli uklidit chatku a ráno opět na autobus, který nás zavezl do další vesnice – Saariselka. Odtud se velká skupina oddělila a šla vyzkoušet další atrakci a to jízdu na psím spřežení. Protože to ale bylo krátké a drahé, tak jsem si to neobjednal. Naše malá skupinka, co zůstala, se šla podívat po městě. Potom jsme se sešli a šli na oběd. Doporučili nám sobí pizzu, která se jmenuje Berlusconi. Je to odplata Itálii za něco. Tak jsme vyzkoušeli sobí pizzu, byla docela normální, ale byla dobrá. Ale žádná místní specialita to nebyla, protože to byla obyčejná Koti pizza, která je po celém Finsku. Potom jsme si půjčili zadarmo boby před hotelem a šli na svah. Společně se sněhovými bitvami jsme se všichni vrátili do dětských let. Poslední věc, kterou jsme využili, byly lázně nebo přesněji bazén. Protože ten den začínala zimní sezóna, dostali jsme dokonce slevu. Tak a pak už do autobusu a vyrazit na cestu zpátky do Tampere, kam jsme přijeli v neděli o půl osmé ráno. 

   Ukázka Laponské hudby:

 

   Jenom pro úplnost, po příjezdu jsem šel dospat cestu a vlastně i celý týden a odpoledne si šel zahrát florbal. Celkově byl tento výlet maximálně povedený, spousta zážitků, super lidí a super akcí. Určitě jeden z nejlepších týdnů ve Finsku. Jsem rád, že i přes ne úplně ideální sněhové podmínky jsme to nevzdali a užili si to. Další fotky najdete na Picase.

Karjala Cup

Český koutek ve vlaku

   Možná už si klepete na čelo, že nás to furt baví, ale i tento týden jsme podnikli další výlet. Ten byl ale až o víkendu a protože jsme celý týden neseděli doma na zadku (i když bychom možná měli, protože práce do školy je zadaná, ale není hotová), takže první o „pracovních dnech“. Navážu na konec minulého příspěvku, tudíž na pondělí. Když jsem přijel domů, čekalo mě velké překvapení, protože jsem měl nového spolubydlícího. Dříve jsem psal, že máme na bytě volný jeden pokoj, takže to už není pravda. Myslím, že zapadl do našeho „netradičního“ bytu. Jmenuje se Puskal a je z Nepálu. Je mu 26 a studuje tady doktorát. Řekl mi, že tady vlastně ani nemá bydlet, že tady bydlí místo bráchy, kterého jsem nikdy neviděl. Prý si s ním vyměnil místo.

Náš transparent

   V pondělí se Tomášovi se podařil obchod a tak chtěl slavit, jenže všichni byli unavení po ruském výletě, takže to byla nakonec malá party. Přišli jsme jenom já a další Tomáš. Koupili jsme si pizzu a pivka a při pouštění starých kapel a písniček, které jsme za mlada poslouchali, jsme si udělali pěkný večer. Nic divokého, ale spíš vzpomínání a zjistili jsme, že jsme měli celkem podobný vkus. Další dva dny ale bylo opravdu nutné dělat věci do školy, takže se nic moc nedělo. Akorát ve středu večer po delší době ping pong s Maike. Ve čtvrtek Anne vymyslela party ve stylu Pizza & Sauna a Rebeka se nabídla, že můžeme využít její místo. Protože minulá party v jejím bytě byla super, rádi jsme se přidali. Pizzy jsme udělali výborné (dělali jsme samozřejmě svoje) a sauna byla taky parádní. Protože jsem teď furt někde na cestách, tak jsem ani nepamatoval, kdy jsem byl naposledy v sauně. Potom jsme si zahráli fotbálek, zazpívali nebo zahráli na klavír. Taky proběhla malá polštářová válka mezi mnou a Tomem proti Anne a Ariadně. Vítězové jsou vám doufám jasní.

Hartwall Arena

   V pátek jsem přišel po škole domů a Matti seděl v kuchyni, četl noviny a popíjel vodku. Prostě finský styl. Pak začal vymýšlet, že si oholí hlavu. Protože má dlouhé vlasy, tak jsem ho v tom jako bývalý majitel dlouhých vlasů moc nepodporoval. Nakonec to dopadlo tak, že to bude překvapení. Až přijedu z výletu, tak uvidím. Tak si na to počkejme, sám nevím co čekat, ale šílený je na to dost. V pátek večer se Paawole v Hervantě konala česká oslava narozenin a to hned trojitá – Tomáš, Martin a Jožka. Protože probíhala na už legendárním pokoji C55, tak nemohla být jiná, než vydařená. Jako dárek jsme s Tomášem našli v sekáči dokonalé autíčko s volantem na dálkové ovládání. Protože se hrála zároveň fotbalová baráž, tak jsme ji s dalšími Čechy sledovali a mohli potom o to víc slavit.

   Je tu víkend a tak by se hodilo vysvětlit náš výlet. V Helsinkách se hrál tradiční hokejový turnaj Karjala Cup, a protože je nás tady Čechů víc než dost, tak se zrodil nápad jet podpořit českou reprezentaci. Nakonec se přidalo i pár dalších národností jako Polák, Slovák, Turek nebo Francouz. Přidala se k nám i skupinka s Housim, která přijela z Jyväskyly. V sobotu jsme hráli s domácími Finy a v neděli s Ruskem. Ranní sraz na vlak nebyl vůbec jednoduchý, protože po včerejší párty měli někteří problémy se tam dostat včas a jeli nějakým dalším vlakem. Další skupinka jela autem a nakonec nikdo nevěděl, kdo je kde. Ve vlaku jsme si udělali český koutek, vyvěsili vlajky a vytáhli transparent. Spolujedoucí Finové se na nás nedívali moc mile, protože transparent byl namířený proti nim. Nakonec nám průvodčí řekla, ať sundáme českou vlaku z okna. Být to finská vlajka nebo závěs, tak by to nevadilo, ale nechtěli jsme provokovat, tak jsme ji radši sundali. Když jsme dojeli do Helsinek, tak jsem zkusit zavolat Tomkovi z Polska a dozvěděl jsem se, že jsem ho mým telefonátem probudil, takže rychle spěchal na vlak. Na nádraží jsme se potkali s další českou skupinkou z Oulu a Rovaniemi. Protože jsme našemu týmu věřili, tak jsme si za pěkný kurz 4 zkusili vsadit. Protože byli všichni hladoví, první cesta byla na turecký gyros, kde jsme udělali radost prodavači, který si mohl pokecat s naším Turkem Emrem. Potom jsme si šli odložit věci do bytu Němce Nilse, který se znal s Tomášem a bydlel kousek od haly. Pak už jsme se omotali vlajkami, vytáhli transparent a vyšli hrdě k hale. Všichni Fini si transparent četli a smáli se. Když jsme došli k hale Hartwall Arena, přišel čas na vyjádření své národnosti i barvičkami na obličeji, takže jsme se začali malovat. S transparentem jsme prošli dovnitř, takže nám nic nebránilo usadit se a užít si hokej. Hala byla ne úplně vyprodaná, ale necelých 12 tisíc lidí dávalo pocit plné haly (k vyprodání chybělo zhruba tisíc pět set míst). Zápas jsme si užili, snažili jsme se náš tým podporovat, ale protože jsme seděli až úplně nahoře, nebylo to moc platné. Možná i proto jsme hráli hodně špatně a Finové naopak hodně dobře. Celkové skóre 4:0 pro domácí je bohužel odpovídající. Snažil jsem se všímat si hvězdy minulého mistrovství světa a domácího miláčka Mikaela Granlunda a musím říct, že si s námi dělal, co chtěl. Je to opravdu talent a ne jen hráč „jednoho gólu“. Po zápase jsme transparent smutně schovali a kráčeli zpět pro věci. Potěšilo mě, že když jsem se bavil se skupinkou finských fanoušků, hned vyjádřili soustrast nad tragédií v Jaroslavli, znali dokonce i jména hráčů. Já jsem jim poděkoval a na oplátku pogratuloval k výborné hře, protože dneska byli prostě lepší ve všem. Část naší skupiny se oddělila a jela zpět do Tampere, protože tu byli akorát na jeden zápas. Náš další plán byl jít nakoupit, „odlíčit se“ a vyrazit večer ven. To jsme se ale museli rozdělit, protože Denise, která byla s námi na EILC a pak odešla studovat do Helsinek, měla zrovna ten den rozlučkovou party, protože odjížděla zpátky do Švýcarska. Chtěli jsme ji navštívit, takže jsme sedli na vlak a jeli. Místní lokální vlaky jsou taky zajímavé, nepřišli (a ani jsme moc nechtěli) jsme na to, jak fungují. Jezdili jsme celý víkend bez lístku tam a zpátky, kolem nás chodila ochranka a průvodčí a nikdo se nás na nic neptal. No nestěžovali jsme si. Na zastávce nás vyzvedla Denise a zavedla nás k sobě na byt. Bylo to hodně z ruky, a když nám řekla, že platí víc než dvakrát tolik za nájem než já, tak jsem rád, že jsem v Tampere. Párty byla dobrá a rozjetá, ale my tam strávili jen takové 2 hodinky, protože se stejně většina lidí přesouvala do centra. Na party jsem se dozvěděl svou další identitu, když mi jedna Rakušanka tvrdila, že vypadám jak Mark Zuckerberg. Jsem prostě muž mnoha tváří. Sedli jsme opět na „vlak zdarma“ a jeli do centra, kde nás vyzvedl Tomáš a zavedl na místo, kde bydlí jeho další známí a kde budeme spát. Tak jsme se chvilku bavili a pak šli do města do jednoho klubu. Tam hrála živá skupina, která hrála hity od Blinků nebo Green Day, takže to se mi pochopitelně líbilo. Pak ale na mě stejně jako na ostatní dopadla únava a byl jsem rád, když jsme došli domů. Chvilku pokecat, něco sníst a spát.

   Druhý den ráno jsem chtěl jít poznávat Helsinki, ale protože všichni spali a byli unavení, tak nikdo nešel. To mě trochu zklamalo, ale nakonec jsme na chvilku vyrazili aspoň já se dvěma Tomáši. Viděli jsme jen pár věci po cestě, protože jsme neměli moc času. Když jsme se všichni potkali na nádraží, sedli jsme opět na vlak a jeli k hale. Odložili batohy, vzali vlajky, a protože jsme neměli moc času, tak jsme spěchali na zápas. Hala byla mnohem méně zaplněná než předchozí den, ale to se dalo čekat. Opět jsme seděli v nejvyšším patře, ale protože jsme viděli dalších pár českých skupinek, dostali jsme nápad, že po první třetině obejdeme skupinky na stadionu a zkusíme se dát dohromady a vytvořit český kotel. To se povedlo a dokonce jsme prošli do nižšího patra a seděli kousek nad českou střídačkou. Sešlo se nás tam tak 50 a fandili a povzbuzovali náš tým celý zápas. Díky tomu jsme se i několikrát dostali do záběrů na kostce i do televize. V ní nás prý bohužel moc slyšet nebylo, ale protože jsme seděli na protější straně než hlavní kamera a Rusové měli v hledišti asi sedmdesátinásobnou převahu, není se čemu divit. Co se týká hokeje, ten byl mnohem lepší, naši hráli dobře a dokonce jsme skoro půlku zápasu vedli. O výhru jsme bohužel v závěru přišli a 10 sekund před koncem dokonce inkasovali gól na 1:2. Takže jsme opět smutně opouštěli stadion, zašli opět k Turkovi na jídlo, pro věci a na vlak zpátky do Tampere.

   Celý výlet se ale i přes dvě prohry a jediný vstřelený gól určitě vydařil, i když to mohlo být ještě trochu veselejší. V sobotu plná Hartwall Arena, která je mimochodem velmi hezká. V neděli skvělý kotel s dalšími Čechy, naše záběry v televizi a skoro vyřvané hlasivky. Navíc jsme poznali další Češky z jiných měst Finska a pár lidí z Helsinek, takže paráda. Více fotek opět najdete na Picase. A Mattiho hlava? Dozvíte se příště.

Petrohrad

   Jak už to poslední týdny chodí, následoval další týden a další výlet. Ale protože jsme vyrazili až v druhé půlce týdne, tak o tom až trošku později. V pondělí jak už je naším dobrým zvykem byla opět francouzská večeře na Paawole v Hervantě. V hlavní roli Pierre-Antoine a pomáhala Anne (nebo to bylo opačně?). Měli jsme několik chodů a zase bylo všechno výborné. Ono to snad tady ani jiné být nemůže. Korejka Yu Ni donesla polaroid a tak většina z nás viděla tento přístroj poprvé v praxi.

Katedrála Sv. Izáka

   V úterý se psal další díl mého florbalového severského hledání. Mám takový pocit, že bych mohl začít nový blog jenom o tomhle tématu. Na školní email nám přišla zpráva, že se někde hraje florbal. Řekl jsem si proč ne a šel to zkusit. Našel jsem malou tělocvičnu a v ní 3 chlápky a 2 holky středního věku. No dokážete si asi představit, jak to vypadalo. Nevím, proč mi vůbec něco takového přišlo na univerzitní mail. Jak jsem si stěžoval na úroveň univerzitního florbalu, tak oproti tomuhle to bylo finále mistrovství světa. No nic, zkusil jsem a asi stačilo. Nicolasovi přijel kamarád z Francie, tak po florbale byla party u něho na bytě. Plán byl jet posledním autobusem do města a jít do Kuuby, ale protože autobus skoro všem ujel, party se přesunula do prádelny. Laundry-party, proč ne. Ve středu už se nic moc nedělo, protože bylo potřeba se připravit na výlet a taky udělat všechny úkoly, co byly potřeba před odjezdem.

Zímní Palác

   Ve čtvrtek jsme teda konečně vyrazili na nejdobrodružnější výlet, a to do ruského velkoměsta Petrohrad. Hlavní organizátor Michael dělal vše, co mohl, a nakonec nás jela skupina 24 lidí. Z toho teda jedna Ruska Ekaterina, které je z Petrohradu a přidala se na cestu k nám. Většina lidí jela vlakem do Helsinek kolem poledne, ale protože já měl hodinu finštiny, kde nám nenápadně naznačila, že budeme psát slovíčka, tak jsem tam musel jít. Takže jsem vyrazil po hodině sám, ale nebyl to problém, dojel jsem v pohodě a k přístavu taky došel bez problémů. Tam už nás čekal trajekt společnosti St.Peter’s Line. Už vstupní kontrola na loď nám napověděla, že to bude jiný výlet než všechny ostatní. Vojáci v uniformách, skenování zavazadel, první jazyk na lodi ruština atd. Měli jsme celkem šest kabin po čtyřech lidech, takže jsme se v klidu ubytovali a vyrazili poznávat loď. Večer jsme strávili různě – hraním karetních her, pitím, tancem nebo zpíváním karaoke. A nejlíp všechno dohromady. Navíc jsme dostali další dokumenty, které musíme při vstupu na ruské území vyplnit a mít je u sebe. Proč to říkám se ukáže později. V pátek ráno jsme dorazili ke břehům Ruska, přetočili hodinky o 2 hodiny dopředu, protože Rusové nemění letní čas a vyrazili na povinnou bus tour. Je to povinné z důvodu osvobození od víz. Prohlídka byla...no ona vlastně ani nebyla. Řidič na to šlápl a dovezl nás nejkratší cestou do centra. První věc, co jsme potřebovali, bylo vyměnit nějaké peníze, protože je tam lepší kurz než ve Finsku a s eurem v Rusku opravdu nepochodíte. Věděl jsem, že s angličtinou to bude problém, ale že nebudou umět ani slovo anglicky ve směnárně, které je skoro na hlavní třídě a určená převážně pro turisty, mě tedy opravdu překvapilo. Měl jsem 50 eur a vysvětlit paní za okýnkem, že chci vyměnit 40, se zdálo jako neřešitelný problém. Když angličtina ani čeština jako slovanský jazyk nepomáhala, tak jsme se skončili u toho, že paní zkoušela psát čísla na kalkulačku a ukazovala mi je a já říkal Da nebo Niet. Po pár minutách jsme se k oboustranné spokojenosti a úlevě dohodli. Pak už na hostel a ubytovat se. Hostel to byl pěkný, slečna na recepci mluvila pěkně anglicky a byla ochotná nám ve všem poradit. První jsme zašli na oběd a pak do města. Cesta do města pro nás znamenala přijít na hlavní třídu Nevskiy prospekt a jít po ní až na konec, to znamená několik kilometrů. Věděli jsme, že se jako celá skupinka budeme asi muset rozdělit, ale naše skupinka se oddělila tak nějak nedobrovolně. Prostě jsme ztratili zbytek a zůstali jsme já, Polák, Slovenka a dvě Brazilky. Tak jsme s Tomaszem z Polska vzali mapu a vydali se ke katedrále Sv. Izáka. Pro studenty měla být sleva na ISICa, tak jsem ji chtěl uplatnit. Nerudná paní za okýnkem mě ale rázným Niet odkázala do patřičných mezí. Nemohla (nebo spíš nechtěla) pochopit systém validačních známek, takže jsem neuspěl. Jak mi večer další Polák Tomek říkal, tak on se s ní hádal asi 10 minut, nechal si zavolat vedoucího a stejně nic nevyhádal. Prostě Rusko. No stejně jsme tam šli, protože když už jsme jednou tady, nějaký ten rubl se asi vyplatí obětovat. Bylo to muzeum uvnitř kostela, ale šlo spíš o ten kostel. Byl podobný jak kostely u nás, ale všude mnohem víc zlata a všechno mnohem větší. Potom jsme se šli podívat k Zimnímu paláci, ale protože už bylo dost hodin, tak jsme vyrazili do Hesburgeru na jídlo a zpět na hostel. Tam jsme se všichni sešli. Večer dorazila druhá skupinka na náš hostel a strávili jsme tak večer společně. Čtyři lidi se k našemu výletu totiž přidali až později, a proto bydleli jinde. Všichni byli unavení z lodi a chození po městě, takže se šlo poměrně brzo spát.

Aurora

   Druhý den po společné snídani, která byla v ceně hostelu, jsme vyrazili na společně ke hřbitovům na druhém konci Něvského prospektu a potom na úplně druhou stranu této nekonečné třídy na prohlídku Ermitáže v Zimním paláci. Tam už jsme využili služeb metra, které je tu levné, 25 rublů. Ermitáž je o jedno z největších a nejslavnějších muzeí na světě a překvapivě bylo pro studenty zdarma. Bylo opravdu obrovské, a jak už to u ruských památek bývá, všude plno zlata a přepychu. Naše skupinka prohlídku ukončila trochu dřív než ostatní, protože jsme ještě chtěli stihnout Auroru, která byla otevřená do čtyř. Když jsme tam došli, tak tam byla fronta pár lidí, ne moc dlouhá a bylo čtvrt na čtyři a řekli nám, že už nás tam nepustí. No nevím co si o tom myslet. Potom jsme se trochu potulovali po okolí, šli se podívat do pevnosti Petra a Pavla a pak se potkali s další menší skupinkou. S tou jsme vyrazili k dalším památkám a kostelům, z nichž mě nejvíce zaujal dvoupatrový kostel Sv. Mikuláše. Potom sednout na metro a jet na hostel. Tady se nám ukázal další příklad Ruska. Stáli jsme ve frontě u pokladny na lístek a za chlápkem, co stál normálně v řadě před námi, přišel policajt, odvedl ho bokem a chtěl po něm pas a další dokumenty. Potom ho zavlekl do nějaké místnosti, zavřel dveře a asi po minutě ho vyvedl a poslal do metra. No koupit lístek a rychle pryč. Večer jsme strávili opět společně na hostelu, akorát někteří se ještě v noci vydali na otevírání mostů.

"Zmrzlinová" katedrála

   Poslední den jsme se shodli, že bychom chtěli všichni zkusit nějaké ruské jídlo. Tak jsme určili čas a místo srazu a rozprchli se po skupinkách, protože každá chtěla vidět něco jiného. Nám k těm základním věcem chyběla Kazaňská katedrála, kam jsme se vydali jako první. Po její prohlídce jsme pokračovali k asi nejznámější Petrohradské památce Saviour on the Blood Cathedral. Pro nás to byl ale podle vzhledu zmrzlinový nebo lízátkový kostel. Opět jsem zkusil uplatnit slevu na ISICa, ale dopadl jsem stejně jako minule. Paní za okýnkem uměla jediné anglické slovíčko a to impossible. Katedrála je zajímavá nejen zvenku, ale i zevnitř. Je jiná než všechny ostatní, není v ní až tolik zlata, ale mozaiky na jejích zdech pokrývají naprosto všechny plochy a kouty katedrály. Vedle katedrály byl trh se suvenýry, který byl plný tradičních ruských matrjošek. Zaujaly mě fotbalové, které měly v sobě několik hráčů jednotlivých týmů, ale za tu cenu jsem si liverpoolskou odpustil. Potom jsme se rozdělili, zbytek chtěl jít obcházet suvenýry, já se vydal sám na metro a vyjel kousek za město. Když člověk opustí centrum, objeví se před ním opravdové Rusko, šedé škaredé paneláky, stará auta, ostnaté dráty. Trochu mě zradilo měřítko mapy, protože jsem se chtěl projít až ke sportovním stadionům, ale protože čas neúprosně běžel, musel jsem běžet i já, abych stihl sraz na ruský oběd. Objednal jsem si houbové menu a bylo to dobré. Někomu sice donesli úplně studené jídlo, někomu zase první hlavní jídlo a až pak polévku, servírka byla asi nervózní a hodila Görkemovi nuž za krk, ale to by asi nebylo Rusko, kdyby bylo všechno v pořádku. Potom následoval rychlý přesun do hostelu pro zavazadla a do přístavu na loď. Protože už jsem neměl ani na autobus, šel jsem s další skupinkou část cesty pěšky, ale nakonec jsme tam byli dřív než autobusová skupinka. Potom už projít kontrolami a nalodit se. To jak se ukázalo, nebyla taková sranda. Jak jsem na začátku psal, měli jsme mít u sebe několik dokumentů a mě se povedlo někde ztratit migrační kartu, malá papírek formátu asi A8. Půjčil jsem si teda od Cipa jeho a šel se na odbavení zeptat, jestli nemají náhradní, že bych ho vyplnil znovu. Narazil jsem ale opět na ruský problém, kterým je angličtina. Jestli by ve směnárně měla být povinnost mluvit anglicky, tak na cizinecké kontrole už pro to asi nemám slovo. Zkoušel jsem angličtinu i češtinu, ale paní vůbec nechápala. Pořád mi brala pas a půjčenou kartu a říkala, že to nejsem já. Marné byly snahy jí vysvětlit, že to vím, že to je kamaráda a že to mám jenom proto, abych jí ukázal, jaký dokument chci. Když pochopila, že to nikam nevede, zavolala někomu, kdo měl umět anglicky. Když přišel chlapík, řekl jsem mu svůj příběh ještě jednou, ale protože jeho angličtina byla asi jen o 50 slov bohatší (rozuměj pokrok z nuly na padesát), daleko jsme se nedostali. Naštěstí aspoň pochopil můj „body language“, takže jsme se výsledku dopracovali. Já šel tedy vyplňovat znovu svou migrační kartu, když přiběhl třetí chlapík, který už trochu anglicky uměl, tak mi oznámil, že když to vyplním, tak by to neměl být problém. Když jsem přistoupil k přepážce, ukázalo se, že to přece jenom trochu problém je, protože mi tam chybělo razítko z příjezdu. Naštěstí slečna za sklem byla mladá, sympatická a chápavá, tak jsem se usmál, ona se usmála, dala mi razítko a poslala mě pryč z Ruska. Na lodi jsme si udělali závěrečnou party a mohli si vynahradit cestu do Stockholmu, protože teď jsme byli my ti, kteří všechny rušili. Abych to všechno ještě dokreslil, tak mě vyhazovač vyvedl z diskotéky na lodi, protože jsem tam měl foťák a udělal jsem pár společných fotek. Chytl mě, vyvedl ven a musel jsem před ním všechny fotky vymazat a odnést foťák do kabiny. Přemluvil jsem ho aspoň na to, že ho dám do kapsy a už ho nepoužiju pod výhružkou, že příště půjdu do kabiny i s foťákem. Uznávám, že jsem si dovolil moc fotit své kamarády na diskotéce.

    V pondělí ráno jsme dorazili do Helsinek, kde jsme sedli na vlak a dorazili do Tampere. Nutné říct, že dorazili všichni a v pořádku. V Rusku tohle není jenom otřepaná fráze. Celkově byl výlet super. Když se řekne Petrohrad (ale platí to pro celé Rusko), napadne mě slovo velké. Všechno je velké - budovy, ulice, vzdálenosti, davy lidí. Ve městě je vidět kontrast mezi bohatou a chudou vrstvou, ať už v autech nebo budovách v centru a na okraji. Všude je plno policajtů, vojáků a bodyguardů, furt máte pocit, že vás někdo sleduje a kontroluje. I ve staré obyčejné samoobsluze stojí u pokladny bodyguard. Máte zakázáno dělat věci jako focení na místech jako je třeba metro nebo diskotéka na lodi. Anglicky se opravdu nedomluvíte, ale je třeba říct, že někteří mladí sice neumí, ale aspoň se snaží. To ostatní se ani nesnaží. Jsem rád, že jsme Rusko trošku poznali, ale upřímně jsem docela rád, že jsem zpátky. Bydlet bych tam teda nechtěl. Více fotek najdete na Picase.

Oslo

Opera

   Minule jsem vás nalákal na další výlet, takže sem s ním. Další destinace byla hlavní město Norska, Oslo. Opět jsme zvolili menší skupinku, já s Tomášem jsme zůstali, ale přibyl další Tomáš a Agnieszka z Polska. I tak byla ale celá organizace dost zmatená a komplikovaná, protože Agnieszka přijela v neděli z Ruska, Tomáš si koupil letenku, ale do poslední chvíle nevěděl, jestli pojede nebo ne. No ale nakonec to dopadlo všechno dobře. Využili jsme Ryanair, který létá z Tampere do Osla za dobré ceny. Přes zimní sezónu ruší tuto linku, takže jsme využili poslední týden, kdy ještě létal. Let byl v pohodě, jediný problém byla kontrola před letem. Protože jsem hloupý a zapomněl jsem, že do letadla nesmím vzít tekutiny, musel jsem pastu, deodorant a sprcháč vyhodit. Na druhou stranu Tomášovi se povedlo v lahvičkách od Ibalginu propašovat vodku. Protože letiště v Norsku je asi 70 kilometrů od Osla a autobus do města stojí víc než letenka, rozhodli jsme se zkusit štěstí, jestli by nás někdo nevzal autem. Po nějakých 15ti minutách nás jedna milá paní vzala a zavezla až do centra, takže jsme ušetřili. Protože hostel měl check-in až pozdě odpoledne, vyrazili jsme do města. Agnieszka se ukázala jako normální ženská, protože zatím co kluci měli malé batůžky, ona táhla desetikilovou taškou plnou „potřebných“ věcí. Tak jsme se střídali v nošení. První den jsme se soustředili na centrum města, hlavní třídou jsme prošli kolem univerzity nebo Národního divadla až ke královskému paláci. Tam jsme taky viděli střídání stráží, které se mi líbilo víc než to ve Stockholmu. Potom jsme se vydali k přístavu a radnici. Přístav byl plný pěkných dřevěných lodí, ale radnice se mi teda moc nelíbila. Potom na hrad Akershus. Přímo dovnitř jsme nemohli, protože byl zavřený, ale prošli jsme hradby, ze kterých byl pěkný výhled. Překvapivě jsme tam našli i český pár (dokonce z Olomouce), se kterým jsme chvilku pokecali a poptali se, o co bychom neměli v Oslu přijít. Na hradbách jsme našli děla, ale dokonce i tanky. Pak jsme pokračovali k jedné z nejznámějších budov Osla, opeře. Je to opravdu pěkná a zajímavá stavba. Protože se začalo pomalu stmívat, naše další kroky vedly do hostelu. Tam jsme se ubytovali v pokoji pro 9 lidí. Dva spolubydlící byli z Holandska a další dva nevím odkud. S Holanďany jsme si popovídali večer v přízemí, kde byl takový společenský koutek. Byl tam také stolní fotbálek, ve kterém jsme tyto Holanďany porazili. Další páni na holení byli dva Angličani, kterým jsme tady moc šancí nedali. Potom jsem se s nimi začal bavit o fotbale a nejen o něm. To bylo super. 

Hra na theremin

   Přes noc jsem se moc nevyspal, protože ten druhý pár na pokoji snad celý večer přehrabával kufr a brzo ráno ho zas skládali zpátky a ještě se u toho dohadovali. No co, ranní kafe to spravilo a vyrazili jsme do dopravního podniku koupit si celodenní jízdenku. První zastávka měla být nějaká zajímavá část města, kde ale kromě kostelu Sofienberg nic nebylo. Pak jsme nasedli na tramvaj a jeli do technického muzea. Vím, že pro většinu lidí to asi nezní moc zajímavě a myslí si, že jsou lepší místa v Oslu, ale muzeum bylo výborné. Hrozně interaktivní, člověk si mohl všechno vyzkoušet, plno pokusů. V hudebním muzeu jsem si zahrál na bicí nebo theremin, ve fyzikálním a o lidském těle si vyzkoušel plno pokusů, v planetáriu se proletěl nad Zemí. A to bylo jenom jedno patro. Další jsme už bohužel nestihli, protože nás vyhnali. Opravdu nechápu zavírací dobu ve 4 hodiny, člověk nic nestihne. Ale aspoň jsme měli čas na další atrakci a tou byl skokanský můstek Holmenkolen. Paní v muzeu nám poradila cestu a popřála hodně štěstí, ať to stihneme ještě za světla. Cesta byla dlouhá, jeli jsme i metrem. I když nevím, jestli to jde nazvat metrem, protože pod zemí jsme vůbec nejeli a na konci jízdy jsme stoupali do poměrně prudkého kopce. Když jsme dorazili k můstku, výtah nahoru byl už zavřený. Ale přece to nevzdáme. Tak jsme přeskočili plotek se zákazem vstupu a začali šplhat na vrchol po schodech. Vylezli jsme až na vrchol doskočiště, kde jsme udělali pár fotek a za chvilku za námi dorazila španělská výprava z Tampere. Tak jsme si řekli, že v tom nejsme sami a vydali se dál. Přelezli, podlezli a vylezli jsme na odrazový můstek a vydali se na vrchol věže. V tom začaly nějaké zvuky a začaly se rozsvěcovat světla. Lekli jsme se co se děje, ale když jsem se podíval na čas, bylo přesně 6, tak jsme se uklidnili, že to bude něco pravidelného. A opravdu, když jsme vylezli až nahoru, viděli jsme celý rozsvícený můstek. Byl to nádherný pocit a výhled. Protože jsme na další noc neměli ubytování a letadlo nám letělo až v 7 ráno a poslední večerní autobus jel na letiště už 19:20, nabízela se otázka co těch pár nočních hodin dělat. Rozhodli jsme se jet navštívit pár zavřených muzeí a budov. Zajímavější však byly domky po cestě, protože jsme procházeli milionářskou čtvrtí. Posledním zajímavým místem, které jsme navštívili, byl park se sochami. Park byl velký a nebyla v něm kromě nás ani noha a sochy zajímavé. Ale byly tam věci, které přímo vybízeli k nočnímu nasvícení, na které se ale Norové vykašlali. Pak už zpátky do hostelu vyzvednout zavazadla. Protože jsme měli ještě asi 3 hodiny do odjezdu autobusu (jel ve 4 ráno), dělali jsme, že v hostelu bydlíme a přečkali jsme těch pár hodin na gauči. Překvapivě nám nikdo neřekl ani slovo, i když jsme seděli přímo vedle recepce. No jo, neznají Čechy. Kdybychom věděli, že to půjde až tak hladce, tak jsme si ani tu celodenní jízdenku kupovat nemuseli, protože nás nikdo nekontroloval a ani přístroje na kontrolu tam moc neměli. Cesta i let proběhl bez problémů a do Tampere jsme dorazili asi v 10 dopoledne. Školu jsem vypustil a šel spát, protože těch pár desetiminutovek přes noc nestačilo. Kdybych měl shrnout Oslo, tak je to určitě zajímavé město. Kdybych ho měl ale porovnat se Stockholmem, tak ten se mi líbil jako celek asi víc. Oslo ale zase mělo zajímavější jednotlivé věci jako Opera nebo Holmenkolen. Celé Oslo trochu připomínalo jedno velké staveniště a je to takový mix historického centra s moderními mrakodrapy. Norové totiž mají moc peněz, proto kam se člověk podíval, byly jeřáby a stavělo se. Ve městě bylo oproti jiným místům hodně bezdomovců a různých Asiatů, o čemž ale „díky“ nedávné tragédii většina lidí ví. Další fotky můžete najít na Picase.

Holmenkolen za světla

   Po pár hodinkách spánku se dát dohromady a vyrazit na další party. Tentokrát jsem nemusel daleko, protože se konala u nás. Našli jsme u nás totiž další společenskou místnost, ale je tam problém se dostat, protože musíme zazvonit na nějakého Fina, který nám ji musí otevřít. Po pár dnech zvonění se konečně povedlo. Protože Lucce přijeli její slovenští kamarádi, dovezli i brynzu a tak byl čas na další slovenskou večeři. Hlavní organizátor byl Michael, ale hlavní kuchaři Lucka a její priatelia. Opět se všechno povedlo a někteří jedli tohle jídlo poprvé. U cizinců mě to nepřekvapuje, ale že i někteří Češi jsem teda hleděl.

   Protože začínala druhá perioda, přibyly mi nějaké nové předměty. Ve čtvrtek jsem měl poprvé pokračování finštiny – Follow-up course. Není to vlastně nic nového, budu prostě pokračovat tady v té zvláštní řeči. Po škole jsem se byl poprvé podívat na zápas místní florbalové extraligy. Vybral jsem si zápas CS Classic – Koovee Tampere, tedy tamperské derby. Protože lístek stál 7 eur, nikoho dalšího jsem nenalákal, tak jsem šel sám. Hala plná lidí i za to nekřesťanské vstupné, o přestávce tanečnice nebo zápas malých kluků. Co mě překvapilo, že všechny děti měly ochranné brýle. Prostě tady dbají na bezpečnost. Zápas super, kdyby to nebylo tak drahé, tak jsem tam furt. Bohužel Koovee s Tomem Sladkým v sestavě prohrálo. Po zápase jsem se s ním bavil a doufám, že mi pomůže s tím hledáním klubu. Už se to nepříjemně protahuje, ale snažím se s tím všechny otravovat co to jde. 

Holmenkolen za tmy

   V pátek mě čekal další nový předmět Introduction to Web Publishing. Vlastně první předmět, ve kterém se na informatice setkávám s počítačem. Tušil jsem, že to pro mě moc zajímavé nebude, ale že to bude až tak nudné jsem teda nečekal. Večer měla být Halloweenská party, ale organizace byla nakonec tak zmatená, že to dopadlo tak, že jsem zůstal doma. Dost mě to zklamalo, ale nebyla to první ani poslední party, takže co se dá dělat.

   V sobotu bylo pěkné počasí, tak jsme si řekli, že se půjdeme projít do lesa a k jezerům. Tady to v praxi vyjít z domu a po 5ti minutách je člověk v lese. Byla to fakt pěkná procházka a byli jsme i na vyhlídce.

Jezero Särkijärvi

   V neděli jsem šel opět zkusit florbal na Technickou univerzitu. Sešlo se nás tam opravdu hodně Čechů, takže jsme hráli Češi proti zbytku světa (doslova). Sice těsně, ale vyhráli jsme. Jediné co mě štve, že mi praskla čepel. Po florbale Tomáš zjistil, že se na hlavním náměstí v Tampere pořádá slavnostní přivítání zimy s ohňostrojem. Petra (další Češka) tady zrovna měla rodiče, kteří nás vzali do města autem. Plné náměstí, pěkný ohňostroj a hlavně rozsvícení vánočních světel na hlavní třídě Hämeenkatu. Pak nás zavezli zpátky a pozvali nahoru. Začali jsme si připadat jako v ráji, protože jsme dostali zvěřinový guláš, české pivo a slivovici. No prostě paráda. Teprve pak si uvědomíte, jak vám takový poctivý guláš chybí. Povídali jsme si s rodiči, pak už jenom sami. No prostě příjemný večer.

   Zase jsem se docela rozepsal, takže už končím. Ale protože s výlety se teď opravdu roztrhl pytel, příští týden bude opět o dalším výletu do další země. Pokud se teda ve zdraví vrátím.

Stockholm

Gamla Stan

   Minulé vyprávění jsem utnul netradičně už v sobotu, ale mělo to svůj důvod. Protože následující týden byly prázdniny, rozhodli jsme se, že podnikneme druhý zahraniční výlet. Ony teda prázdniny nebyly úplně oficiálně, ale všechny moje předměty tento týden prostě odpadly. Takže nic nebránilo nápadu vyjet a poznat další severskou zemi. A tentokrát jsme si vybrali zemi tří korunek a konkrétně její hlavní město, Stockholm. Sestava byla mnohem menší než při estonském výletu, ale to vůbec nevadilo. Jeli jsme já a Tomáš, Němka Maria a Katalánka (neplést se Španělkou) Ariadna. Hlavním dopravním prostředkem měl být trajekt a termín výletu od neděle do středy. Trajektem jsme jeli přes noc, protože cesta trvá asi 10,5 hodiny.

Globen

   Trajekt vyjížděl z Turku, takže tam jsme museli jet první vlakem. Hned na začátku jsme se rozdělili, protože holky už v Turku byly a my ještě ne, takže jsme s Tomem vyjeli trošku dřív. Nevím proč, ale jeli jsme vlakem v dětském oddělení. Mají to dobře udělané, děcka mají ve vlaku skluzavku a další věci. Další věcí, které jsem si všiml už na cestě do Helsinek, je, že tady ve vlaku i na vagonech mají obrázky českého krtečka. Cesta trvala asi hodinu a tři čtvrtě a dorazili jsme do letošního Evropského města kultury. Neměli jsme moc času, tak jsme se koukli na mapu na nádraží a vydali se na poznávání. No upřímně, kromě pár kostelů tam nebylo moc co k vidění, je to takové syrové přístavní město. Asi je to i tím, že jsme neměli moc času se všude podívat, ale na první dojem to na mě takhle působilo. Jsem rád, že jsem se po městě podíval, ale pak už rychle do přístavu, kde zatím dojely holky. Tentokrát to byl opravdu trajekt, obrovská loď plná zábavy. Jako studenti jsme si vybrali nejlevnější kabinu, ale že bude na nejnižším patře už pod hladinou moře, jsme nečekali. Prostě zvířata, auta a až pak studenti. Celkem měla loď 12 pater, byly tam bary, diskotéky, obchody atd. Prostě jak záoceánské lodě z filmů. Prošli jsme si loď a rozhodli se jít podívat na karaoke. Tam se bohužel zpívaly většinou finské písničky, takže jsme se moc nechytali. Protože nás ale nic jiného moc nezaujalo, v domnění, že se vyspíme a nabereme síly na další den, jsme se odebrali do naší kabiny. To ale nebylo tak jednoduché, protože vedle nás měli Finové party. No a jak je u nich zvykem, byla to pořádně hlučná akce. Protože jsme se snažili usnout opravdu dlouho, tak už Marii došla trpělivost a zkusila na ně někoho zavolat. Vypadalo to, že někdo možná přišel, ale pomohlo to tak na 5 minut. No prostě jsme za tu noc spali tak 1-2 hodiny, protože budíček byl už o půl sedmé finského času (půl šesté švédského).

Radnice

   Po opuštění lodi naše první rozespalé kroky vedly rovnou na kafe. A protože jediné, co bylo v 7 ráno otevřeno, byl McDonald, skončili jsme tam. Protože holky měly velká a hlavně těžká zavazadla, vydali jsme se rovnou hledat hostel. Po cestě jsme potkávali Švédy, kteří teda musím říct vypadali hodně jinak než Fini. Bylo to asi i tím, že jsme byli v hlavním městě, ale všichni byli upravení a dobře oblečení. Když si vzpomenu na potetované a opiercingované Finy, tak ten rozdíl celkem bije do očí. Za takovou půl hodinku jsme dorazili, odložili zavazadla, dali si něco na jídlo ze zásob a vyrazili na tour městem. První jsme prošli hlavní nákupní třídu. To že na ní byly obchody se suvenýry, kavárny nebo obchody s oblečením není nic neobvyklého, ale že tam bude tolik sushi barů mě fakt překvapilo. Potom jsme pokračovali do Gamla Stanu, starého města. Staré domy a pěkné uličky občas trošku připomínající zapadlé olomoucké nebo pražské. Co ale v Olomouci nemáme je královský palác. Viděli jsme i výměnu stráží, která mi ale přišla docela vtipná. Vrchol byl, když jednotka pochodovala pryč, na rozkaz se zastavila a velitel zazvonil na elektrický zvonek u dveří. Ale celý tento ostrov byl opravdu pěkný. Celý Stockholm se rozkládá na 14ti ostrovech propojených mosty nebo lodní dopravou, což dává městu specifickou atmosféru. Po prohlídce starého města jsme se vydali na další z ostrovů, protože holky chtěly jít do muzea fotografií. Byl to taky tak trochu útěk před zimou. Na tabuli sice svítilo pět stupňů, ale když zafoukalo od vody, tak bylo určitě o nějaký ten stupeň míň. Výstava měla několik pater, ale nejlepší bylo hned to první s fotkami afrických zvířat. Potom jsme se šli podívat na pár kostelů a pak se rozdělili, protože jsme s Tomem chtěli vidět halu Globe (v češtině Globen). Byla to sice docela štreka, ale stálo to za to. Je to opravdu budova, která stojí za to vidět. Pak zpátky a najít holky v zapadlé kavárně. U dobrého, ale hodně drahého čaje, nám vrchní vyprávěl historky, ale po tom, co nám řekl, že jsme z Československa, tak jsme se pomalu zvedli a šli. Ale dal nám na cestu zadarmo sušenky, takže aspoň tak. Pak už na hostel se ubytovat. Hostel byl super, místo nejlevnějšího 14ti-místného pokoje nám dali za stejnou cenu 6ti-místný a to se k nám přistěhoval ještě jenom jeden kluk z Kolumbie. Navíc zadarmo káva, čaj a počítače s internetem. A protože jsme byli po předešlé noci docela nevyspaní, šli jsme poměrně brzo spát.

Sushi

   Druhý den jsme vyrazili podívat se k radnici, kde jsme chtěli jít i na vyhlídku na věž, ale ta byla bohužel zavřená. Ale budova je to obrovská a hodně mi připomínala radnici v Kodani. Následovala návštěva knihkupectví, kde měli mít knížky ve 47mi světových jazycích. A opravdu jsme tam našli i 4 knížky v češtině. Jak jsem psal, sushi barů tady bylo tolik, že je nešlo ignorovat a v jednom z nich jsme skončili na obědě. Musím říct, že jsem byl poprvé v restauraci na sushi, takže jsem přesně nevěděl co čekat, ale zkusit se má všechno. Taky jsem se dověděl, že to čemu u nás říkáme sushi (ryba zamotaná do rýžového kolečka) není ve skutečnosti sushi, ale maki. Sushi je rýže a na tom položený plátek ryby. Oboje můžete vidět na fotce. Nebylo to špatné a jsem rád, že jsem to zkusil, ale upřímně – guláš je guláš. Po obědě jsme se opět rozdělili. Maria šla na nákupy a my jsme vyrazili ještě poznávat město. Bohužel jestli se nám včera moc nelíbila zima, teď to bylo o dost horší, protože nebylo teplo a začalo do toho ještě pršet. To naše putování městem muselo zkrátit a omezit, takže jsme mokří a zmrzlí viděli akorát pár věcí a pak se šli schovat do Národní knihovny. Protože si Ariadna nechala na hostelu zavazadlo, vrátili jsme se ještě tam. Už jsme tam dávno nebyli ubytovaní, ale nikdo to nekontroloval, takže jsme si ještě zašli na čaj a kafe. Pak jsme se setkali s Marii a vyrazili směr přístav. Protože stále vytrvale pršelo, použili jsme metro, aneb Jardovo oblíbené slovo Tunnelbanan. Systém lístků byl prazvláštní, Tomáš si v automatu koupil něco jako lístek, co pak lístek ani nebyl, takže jsme museli koupit lístek v trafice. Ten nám pak orazítkoval pán za přepážkou. No upřímně zrovna ve Stockholmu bych čekal lepší systém. Protože nás tyto problémy celkem zdrželi, tak jsme byli opět jako v Tallinnu celkem ve spěchu, ale nakonec jsme všechno stihli. Zpátky nás přepravovala ještě větší loď MS Galaxy, která byla ale prázdnější, protože byla noc z úterý na středu. Tentokrát jsme povýšili na 8mé parto, to zas ale bylo vedle diskotéky. Loď byla podobná, akorát místo karaoke jsme střídali klavíristku a diskotéku, kde jsme marně čekali na živou kapelu. Ta začala hrát asi o 2 hodiny později, než byl plán a to už jsme si poslouchali z postele. Ráno přehodit čas zpátky na finský a najít nejlepší spoj do Tampere. Měli jsme štěstí, kousek od přístavu čekal autobus do Tampere. Byla to sice „vyhlídková“ více než tříhodinová cesta, ale aspoň se dalo dospat ty 3 hodiny z trajektu. Tak a to by byl konec výletu. Stockholm je krásné město, bohužel jsme neměli tak krásné počasí, ale stihli jsme projít většinu věcí, co jsme chtěli. Jediné co mi chybělo, bylo vikingské muzeum a nějaká vyhlídka, protože pohled na ostrovy seshora by musel být pěkný. Bohužel nám nepřála zavřená radniční věž a počasí. I tak ale výlet rozhodně stál za to a doporučuju dalším cestovatelům. Více fotek najdete na Picase.

   Ve středu a ve čtvrtek jsem trochu dospával a hlavně dodělával věci do školy, které byly nutné odevzdat. V pátek jsem chtěl někam vyrazit, ale byl problém, že v Tampere skoro nikdo nebyl. Protože byly prázdniny, většina lidí je využila na různé výlety. Lidi byli roztroušení po všech okolních zemích a někdo dokonce na tento volný víkend letěl domů. Sice jsem moc nepochopil proč, ale když chtějí a mají na to peníze, proč ne. Protože Češi jsou dobrodružný (a možná taky chudý) národ, my jsme tady všichni zůstali. I to byl důvod, proč jsme nakonec v pátek udělali malou českou party u mě ve společenské místnosti s ping-pongem.

   V sobotu byl v Tampere hudební festival místních kapel. Ve skutečnosti byl už od středy, ale nevěděl jsem o něm, takže jsem vyrazil aspoň v sobotu. Navštívili jsme 3 koncerty ve 2 hospodách. Abych řekl pravdu, tak mě zaujal jenom jeden, ale za to docela hodně. Byla to mladá finská písničkářka Frida Andersson. Koncert byl krátký, ale pěkný. Byl to takový důkaz, že Finsko není jenom o metalu.

 

   V neděli mi Tomáš říkal, že se na TUT (Technická univerzita) hrává florbal zadarmo, takže jsem hned využil situaci a šel si zahrát. Pod školou jsou vybudované podzemní kryty, ve kterých je mimo jiné i hřiště. Úroveň byla podobná jak na mojí univerzitě, což znamená žádný zázrak, ale oproti mé univerzitě to mělo jednu velkou výhodu a to tu, že to bylo zadarmo. Takže pokud budu moct, tak příště přijdu zase.

    Tak a je konec prázdnin a příští týden začíná zase škola. Ale ani ta nám nezabrání v dalších výletech, kterých máme naplánovaných hodně. O dalším se dočtete už v dalším příspěvku.