Tak tohle je můj první příspěvek. Nebude začínat přihláškou na Erasmus, výběrovým řízením ani radostí z přijetí. To už je totiž hodně dávno a v té době jsem netušil, že začnu psát tento blog. Přejdu tedy k samotnému pobytu v zahraničí. Dostal jsem možnost studovat jeden semestr v Tampere na University of Tampere. Navíc jsem se dostal na EILC (Erasmus Intensive Language Course), který začínal 1. srpna a trval 3 týdny. Jak název napovídá, hlavním cílem mělo být naučit se základy finštiny a taky se o této severské zemi něco dovědět. Ale protože škola není všechno, šlo také o seznámení se s lidmi a prodloužení si Erasmu.
Po dlouhém přemýšlení nad nejlepším spojením jsem na konec zvolil cestu autobusem Student Agency z Olomouce přes Prahu do Frankfurtu nad Mohanem a odtud letadlem společnosti Ryanair do Tampere. Nejlepší a nejlevnější varianta to nebyla, ale protože jsem kvůli EILC kurzu řešil vše na poslední chvíli a potřeboval jsem být v Tampere přesně 1. srpna, jiná varianta mi nezbývala. Bohužel jsem si jako poměrně nezkušený cestovatel rezervoval pouze 15ti kilový batoh do letadla, což byla velká chyba. Celkově se 25 kilo (spolu s příručním zavazadlem) může zdát hodně, ale věřte mi, není. Po výrazné redukci jsem se nakonec do váhy vešel, ale musel jsem doma nechat pár věcí, mimo jiné speciálně na Erasmus zakoupenou flašku „magic drinku“ neboli slivovice. Ale věřím, že si ke mně najde cestu. Po super rozlučce v pátek (tak trochu ve stylu Erasmus party) jsem tedy vyrazil v sobotu 30. července večer na dobrodružství směr Tampere. Na autobusové nádraží se se mnou přišli rozloučit Kabo, Housi a Skophek, kterým děkuju. Když se autobus rozjel, na chvilku jsem si uvědomil ,co jsem to zas udělal, ale tento pocit naštěstí za chvilku přešel a začal jsem se těšit.
 |
| Frankfurt nad Mohanem |
Po přestupu v Praze na jiný autobus jsem se v neděli asi v 6:45 ráno ocitl ve Frankfurtu. Měl jsem asi 12 hodin než mi letělo letadlo, takže jsem odložil věci do úschovny, zjistil, odkud jede autobus na letiště, a vyrazil poznávat město. Město to špatné není, ale úžasné taky ne. Možná proto, že v neděli ráno bylo takové mrtvé. Jedno pěkné panorama s mrakodrapy a jedno pěkné malé náměstíčko. Co se mi nejvíc líbilo bylo nábřeží podél řeky napříč celým městem. Další charakteristikou Frankfurtu je určitě fakt, že kdykoliv se podíváte na oblohu, uvidíte nějaké letadlo. Prošel jsem město, pořídil pár fotek a vyrazil zpátky na nádraží pro věci a hurá směr letiště. Ne ovšem hlavní letiště ve Frankfurtu, ale asi 120km vzdálené letiště Frankfurt-Hahn. Na letišti přišla nepříjemná část, kdy jsem v rámci ušetření váhy mých zavazadel na sebe musel navlíct pár vrstev oblečení. Věřím, že 31. července jsem v zimních botách, dvou mikinách a zimní bundě musel vypadat vtipně, ale prošlo to. Co ovšem neprošlo byla moje florbalová hokejka. Slečně na check-inu se to nelíbilo a poslala mě na přepážku zaplatit příplatek za sportovní náčiní. První jsem rozuměl 15 euro, tak jsem byl naštvaný, ale když mi pak slečna na přepážce ukázala papír na 50 eur, moje naštvání se několikanásobně vystupňovalo. Ale co se dalo dělat, pokud jsem hokejku nechtěl hodit na letišti do koše, nebylo jiné řešení. Tak jsem jako tučňák na poušti chudší o 50 eur napochodoval do letadla. Let proběhl v pohodě a za nějakých 2 a půl hodiny už jsem byl v Pirkkale, městě pár kilometrů od Tampere. Neviděl jsem zatím moc letišť, ale tohle bylo rozhodně nejmenší a nejskromnější, což ale vůbec nevadilo. Pak už jenom cesta do Tampere, kde jsem se setkal s moji tutorkou Meri-Tuuli.
 |
| Daleko od domova |
Tím ovšem dobrodružství nekončilo. Poradila mi autobus, předala klíče od ubytování, ale protože v části Tampere, kde bydlím, nikdy nebyla, tak mi moc víc poradit nemohla. Dala mi na papíře napsané jméno zastávky a že se mám zeptat řidiče. No nakonec to dopadlo tak, že já jsem to nedokázal pořádně vyslovit (zastávka se jmenovala Kierikankatu), řidič to nedokázal přečíst a když jsem se zeptal jiných cestujících, tak nevěděli, kde to je. A jak je ve Finsku zvykem, tak v autobuse nebylo žádné hlášení kde jsme. Ale o dopravě napíšu více jindy. Každopádně dobrodružná cesta a ani nevím jak, ale vylezl jsem na správné zastávce. Kolem mě les a spousta domků. Kouknu na obálku s klíčem a kolonka adresy byla prázdná. Takže jsem bloudil a byl tak trochu ztracený. Něco jako recepce tu nebyla, navíc bylo asi půl dvanácté večer. Naštěstí jsem potkal jednu Finku s Íráčanem, kteří byli ochotní a snažili se mi pomoct. Pozvali mě k nim domů, hledali jsem na internetu, kde bych tak mohl bydlet, ale nakonec jsme stejně zkoušeli každý dům, jestli tam nepasuje klíč. Podle zákona schválnosti první nepasoval nikam, pak zase pasoval, ale nebyl to můj dům. Nakonec asi po půl hodině zběsilého obíhání všech domků v okolí jsme se trefili. Ještě že jsem je potkal, protože jinak bych to hledal asi až do rána. Ale hlavně že se povedlo, konečně jsem měl kde odložit těch 25 kilo na zádech a zimní bundu. Cesta byla náročná, ale nakonec úspěšná. Už jenom vybalit nejnutnější věci a jít spát. A další den poprvé na univerzitu, ale o tom zase příště.
