The summary of Erasmus

   Moro my Erasmus friends. I was writing my blog whole semester, but only in Czech. This is my first and also last post in English. It’s something like summary and say goodbye. So where should I start. I was thinking about Erasmus the last year, but I wasn’t brave enough. But this year (or in November last school year) I sent an application and after nine months my Erasmus was born. At the end of July I got in the bus in Czech Republic and I was thinking what stupid think I did this time, but I started forgetting this thought very fast and when I arrived, it was gone. Instead of this thought came to my mind a possitive atmosphere of EILC course. I was thinking about this course, if it’s good, because it was instead of my holiday in Czech Republic, but now I can say it was the best decision. It’s hard to say if it was the best part of Erasmus, but definitely one of the best. Nice weather, no homeworks, course was more fun than work, simply perfect. We made the great group of people, which was together not just on EILC, but for the whole semester. After EILC we had feeling that we don’t need new students. Of course it was fault, because we met a lot of new great people.

   From the beginning we started with the tradition of international dinners. It was not just about eating and exploring new dishes, but it was always a great fun.

   Another important chapter of Erasmus were trips. I think I was travelling a lot during my studies in Finland. I was in Tallin, Stockholm, Turku, Oslo, St. Petersburg, Helsinki, Lapland and Jyväskylä. I can’t say which one was the best. Some of them were in a small group of people, some were big, but all of them were great. And the best thing, that we organized every trip (except Lapland) on our own, with no travel agency.

   We had a lot of parties, experiences and new friends. I met lot of people and I can say I know people not just from the whole Europe, but from the whole world. I hope I’ll meet some of you in a future in Czech Republic, in your countries or anywhere else.

   In these 5 months I felt like home in Tampere, I get know new life, new people and new languages. I would never say before Erasmus I can miss English. Now I miss it. I was studying Finnish too and I tried to learn some words from another languages.

   It was a nice period, probably the best in my life. That‘s the reason why it was so difficult to say goodbye to Finland and though I’m at home now, I’m remembering a lot. Some people said, that we’ll have a culture shock when we’ll arrive to Finland. But the truth is, that the real culture shock is when you come back. It needs some time to get used with it, but it doesn’t mean that I’ll forget. I’ll never forget.

   I want to thank all the people from Erasmus who was participating on this unforgetable dream, which we were living. I hope see you soon.

Moi Moi!

A to je konec...

   Tak a tohle je konec. Tohle bude můj poslední příspěvek, teda aspoň v češtině. Chystám se totiž podobný napsat pro mé Erasmus kamarády i v angličtině. Tak jak začít. O Erasmu jsem přemýšlel už minulý rok, ale to jsem se ještě nerozhoupal. Tento rok (respektive vloni na konci listopadu) jsem se odhodlal a podal si přihlášku do Finska. A přesně o devět měsíců později se mi narodil Erasmus. Na konci července při nástupu do autobusu v Olomouci jsem si říkal, co jsem to zas udělal za blbost, ale tahle myšlenka se začala rozplývat už během cesty a po příjezdu už zmizela úplně. Dokonale ji totiž přebila pozitivní atmosféra EILC. O tom jsem taky zpočátku přemýšlel, že se mi tam nechce jet o měsíc dřív místo prázdnin u nás, ale zpětně musím říct, že toho vůbec, ale vůbec nelituju. Těžko hodnotit, jestli to byla nejlepší část Erasmu, ale rozhodně k těm nejlepším patřila. Krásné počasí, žádné úkoly, škola byla víc zábava než učení, prostě paráda. Navíc jsme byli skvělá skupina lidí, která spolu vydržela až do konce Erasmu. Samozřejmě jsme nebyli spolu jenom my, ale základ většiny akcí tvořili právě tito lidi. Po ukončení EILC jsme měli pocit, že ani další studenty nepotřebujeme. To se ale ukázalo jako hloupost. Ne že bychom si to neužili sami, ale poznali jsme časem opravdu hodně nových super lidí.

   Zavedli jsme hned od září tradici mezinárodních večeří, které byly super. Nejen, že jsme měli možnost ochutnávat typická jídla jiných zemí, ale vždycky se sešla skupina dobrých lidí, takže byla sranda.

   Další významnou kapitolou byly výlety. Myslím, že se mi povedlo cestovat docela dost. Byl jsem v Tallinu, Stockholmu, chvilku v Turku, Oslu, Petrohradu, Helsinkách, Laponsku nebo Jyväskyle. Těžko vybrat, který byl nejlepší, každý měl něco do sebe. Některé byly ve velké skupině lidí, některé v menší, ale všechny byly super a nelituju ani jednoho. Poznal jsem kus světa a co je ještě lepší, až na Laponsko jsme si všechny výlety organizovali sami, bez žádné cestovky.

   Potom samozřejmě nespočet party, zážitků a nových kamarádů. Poznal jsem ve Finsku opravdu hodně lidí a nyní mám známé nejen skoro po celé Evropě, ale po celém světě. Doufám, že se s hodně z nich v budoucnu znovu setkám. Ať už v České republice, jejich zemích nebo někde na půli cesty. Pevně věřím, že ano.

   Za těch necelých 5 měsíců jsem se v Tampere opravdu zabydlel, poznal nový život, nové lidi a nové jazyky. Nikdy před Erasmem bych neřekl, že mi může angličtina chybět. Teď to tak je. Také jsem studoval finštinu a snažil se zachytit aspoň základní fráze z dalších jazyků.

   Bylo to krásné období, asi to nejlepší v mém životě. Proto bylo tak těžké se rozloučit a i přesto, že už jsem pár dní doma, pořád na Finsko rád vzpomínám. Lidi říkali, že když přijedeme do Finska, čeká nás „culture shock“. Ten pravý ale přišel až po příjezdu domů. Bude to chvilku trvat dostat se zase do normálu, ale to neznamená, že zapomenu. Myslím, že nikdy nezapomenu.

   Protože tohle je poslední příspěvek, chtěl bych také poděkovat lidem, kteří četli tento blog. Dostával jsem od vás pozitivní reakce, které mě opravdu potěšily a motivovaly psát dál. Měl bych pro vás vzkaz: Jestli máte možnost jet na Erasmus, jeďte. Opravdu to stojí za to.

   Děkuji také všem lidem na Erasmu, se kterými jsme společně vytvořili tento nezapomenutelný sen, který jsme ale skutečně žili. Doufám, že se brzy potkáme. 

Moi Moi!

Finské postřehy

Automaty
   Finové jsou závislí na hracích automatech. Jsou všude, v obchodě, na poště, v barech, prostě všude. A hrají všichni, nezáleží na věku. Když jde babička nakoupit do Lidlu, zaplatí u pokladny a pak si jde párkrát zatočit, tak je to zvláštní. A nejhorší věc je, že tu mají dokonce automaty, které berou kreditní karty.

Finská image
   Fini a hlavně Finky vypadají prostě trochu jinak. Představte si typické festivalové lidi – tetování, piercingy, různobarevné vlasy, zvláštní sestřihy a oblečení. U nás takového lidi potkáte většinou tak akorát na festivalech, tady normálně chodí po ulici. Čím zvláštnější, tím lepší. Každá druhá Finka tady má tetování nebo piercing. Nebo nejlíp oboje. Také emo styl je tady dotáhnutý do dokonalosti.

Finsko a alkohol
   Jak jistě víte, Fini pijí rádi a hodně. Možná právě proto je tady hodně omezení, díky kterým se ještě neupili k smrti. Koupit alkohol tvrdší než 5% můžete koupit pouze ve specializovaných alkoshopech, které jsou vlastněné státem. A není zrovna levný, protože jsou na něho hodně vysoké daně. Další omezení je, že jakýkoliv alkohol v obchodě můžete koupit pouze do devíti hodin večer. Potom, i když je obchod stále otevřený, zavřou regály a neprodají vám ho. Také hospody a kluby mají nařízené otevírací doby. Hospoda musí zavřít do dvou do rána, klub do čtyř. Protože je tu alkohol drahý i pro Finy, tak nechodí často až tak často ven, ale když jdou, tak pořádně. Prostě finský styl pití.

Zálohy
   Zajímavý nápad mají s plastovými lahvemi a plechovkami. Dříve měli problém, že měli díky těmto věcem na ulicích nepořádek, ale to zmizelo se zavedením zálohy za tyto věci. Konkrétně je to 15 centů za plechovku a 40 centů za plastovou lahev. Je to sice dobrý nápad, ale je to trochu divné, když lidi přijdou na akci a pak si prázdné plechovky každý nese v batohu zpátky domů.

Hokej
   Hokej pro Finy znamená opravdu hodně. Při každé prezentaci o Finsku nezapomenou zmínit, že vyhráli poslední mistrovství světa. Když vyhráli loni finále, bylo prý celé Finsko vzhůru nohama. Navíc proti Švédům, kde není rivalita pouze geografická, ale také historická, protože Finsko patřilo dlouhá pod švédskou nadvládu. Po vítězství dokonce pojmenovali jeden druh piva Karjala, kde je vítězství 5:1.

Eurovision
   Tato u nás ne zrovna populární evropská pěvecká soutěž je ve Finsku velmi oblíbená. Jak jsem zjistil, ne jenom ve Finsku, ale ve více zemích je hodně populární. Finové měli komplex, protože ji do roku 2006 nevyhráli a všechny okolní země už triumf měly. Až v roce 2006 se jim to podařilo díky kontroverzní skupině Lordi. Pěknou poznámku k tomuto vítězství měl jeden učitel, který nám o tom říkal. Měl sice radost, že soutěž konečně vyhráli, ale na druhou stranu řekl, že Finsko se dlouhá léta snažilo světu ukázat, že nejsou jenom barbaři ze severu a pak tuto soutěž vyhraje tato kapela.

Tři finská S
   Sauna-Sisu-Sibelius. Tyhle tři slova začínající na S jsou pro Finy typické a důležité. První je sauna. Myslím, že všichni ví, o co jde. Ve Finsku žije 5,5 milionu obyvatel a říká se, že je tam 2 miliony saun. Na kolejích jsme měli saunu v každé budově, navíc jsme chodili i do veřejných saun, kde byla možnost se po zahřátí v horké sauně jít vykoupat do ledového jezera.
   Druhým slovem je Sisu. Tady už bude asi málokdo vědět, o co jde. Charakterizuje to finskou vlastnost, která jde nejlíp vyjádřit asi slovem houževnatost. Finové se totiž neměli vždy dobře. V historii to byla země uprostřed, takže byla velkou část historie součástí Švédska, později zase Ruska. Podnebí tam taky není zrovna vždy příznivé, hodně tmy v zimních měsících. Ale protože mají Fini sisu, tak to vydrží. Typický obrázek byl finský medvěd, který seděl v mraveništi, nebo věta: „Já nejsem v pohodě, ty nejsi v pohodě, ale to je v pohodě.“.
   Třetím slovem je Sibelius. To už by zase mohlo být trošku známější. Jde totiž o známého hudebního skladatele, který je pro Finy symbolem národního obrození.

Lesy a jezera
   Finsko je země lesů a jezer. Lesy pokrývají 66% povrchu Finska, což je nejvíce v Evropě. Můžu to potvrdit z vlastní zkušenosti, protože např. v Tampere je les skoro všude, i já jsem bydlel vlastně v osadě v lese. Ve Finsku možná nemají moc měst a lidí, ale mají tam hodně jezer. Ať už jsou to malá jezírka nebo obrovské vodní plochy. Říká se, že je ve Finsku necelých 200 tisíc jezer.

Opačné zámky a známky
   Opačné zámky, věc, na kterou jsem si dlouho zvykal. Prostě odemyká a zamyká se na opačnou stranu než u nás. A i známky jsou opačné. Místo 1 až 5 nebo A až E tady mají stupnici 5 až 1. S těmito známkovacími stupnicemi je to celkově zajímavé. Skoro každá země to má trochu jinak. Různé počty známek, různé směry hodnocení.

Second-hand
   Poměrně oblíbené jsou ve Finsku second-hand obchody. Ale nejsou jak u nás, že je tam pár obnošených kusů oblečení. Jsou fakt velké a můžete tam najít snad úplně všechno. Oblečení, knížky, hračky, šperky, CD, ale i mnohem zajímavější věci jako baseballové pálky, bowlingové koule nebo třeba ohraný florbalový míček. Prostě všechno.

Akademická čtvrthodinka
   Ta má ve Finsku trošku jiný význam než u nás. U nás to znamená, že pokud učitel nepřijde do čtvrt hodiny, studenti můžou jít domů. Ve Finsku to znamená, že předměty jsou vždy psané např. od dvanácti do dvou, ale předmět vždy začíná přesně o čtvrt na jednu a končí o tři čtvrtě na dvě.

Kola
   Kola jsou i zde velmi oblíbeným dopravním prostředkem, který využívá hodně studentů. A nejezdí jenom v létě, které tady moc dlouho není, ale i v zimě, ve sněhu i dešti.

Auta v zimě
   Jak jsem psal, léto tady není zrovna dlouhé a zimy umí být docela tuhé. Ale Fini jsou na to připravení. Jednak mají kola, se speciálními „hřebíky“, ale jim to na ledě neklouzalo. Ty jsou u nás zakázané, protože by ničili silnice. Je celkem paradox, když se podívám na české silnice, které jsou zničené i bez hřebíků, a finské, které jsou krásné i pod  hroty těchto speciálních pneumatik. Další zajímavost, že ve Finsku se cesty nesolí, používají se místo toho malé kamínky, aby to neklouzalo. Protože i zimě je opravdu zima, i finská auta by mohly mít problém nastartovat. K tomu ale slouží speciální krabičky na parkovišti, do kterých zapojí kabel z auta. Když potom přijdou k autu, motor je zahřátý, takže nastartovat není problém.

Oslovování učitelů
   Tohle byla taky věc, která mě zaujala a potěšila. Nejen „obyčejní“ učitelé, ale i učitelé ověnčeni všemožnými tituly po studentech chtějí, aby je neoslovovali těmito tituly, ale dokonce ani příjmeními. Takže prostě Tiina nebo Mikko. Příjemná změna oproti českým profesorům, kteří se urazí, když jim někdo nevyjmenuje všechny tituly před jménem a za jménem.

Ohlašování zavírací doby
   Protože ve Finsku ve většině hospod nefungují číšníci a musíte si objednávat na baru, vyřešili elegantně oznámení, že už budou zavírat a lidi by se měli pomalu zvedat. Zablikají na 5 sekund světly. Viděl jsem to nejen v hospodě, ale i třeba ve školní jídelně. Je to nenásilné, ale každý to pochopí.

Cesta domů

   V pondělí mě čekal poslední půlden v Tampere. Měl jsem vše naplánované, ale ne vše vychází podle plánů a někdy to ani nevadí. Každopádně jsem musel celkem spěchat, abych všechno stihl. Protože jsem měl všechno předchystané, nezabralo balení až tak moc času. Protože jsem do Tampere vezl jenom 25 kilo a zpátky jsem mohl vézt 31 kg, s celkovou váhou jsem problém neměl. Problém byl ale s místem. Neměl jsem totiž žádný velký kufr, ale jenom 2 krosny, ze kterých jedna měla splňovat podmínky příručního zavazadla. Půjčil jsem si váhu od Michaela a snažil se správně rozložit váhu mezi oba batohy. Protože čas neúprosně běžel, nějak jsem to do nich naházel s tím, že na letišti bude čas to ještě přeskládat. Potom jsem musel uklidit pokoj a rozloučit se se spolubydlícími. Ti však nebyli jediní, kteří se chtěli rozloučit. Přišel taky můj francouzsko-finský student Nicolas a Slovák Michael. Potom jsem se naposledy svezl městským autobusem do školy. Tam jsem musel vytisknout letenky a boarding passy. Neměl jsem moc času, a když jsem zjistil, že hlavní počítačová místnost je zavřená, tak jsem musel spěchat ještě víc. Potom se rozloučit s Brazilci a Brazilkami. Musím říct, že to bylo obzvlášť smutné. Potom následoval rychlý sprint s necelými třiceti kily na autobusové nádraží, kam jsem dorazil asi 3 minuty před odjezdem autobusu. Tam na mě ještě čekala Litevka Brigita s kamarádkou, takže to bylo poslední loučení. Nebylo to vůbec lehké udělat těch posledních pár kroků do autobusu a říct Tampere sbohem, ale neměl jsem na vybranou.

   Cestou jsem hodně vzpomínal a přemýšlel. Naštěstí jsem se nezamyslel tak moc, že jsem nezapomněl přestoupit. Za dvě a čtvrt hodinky jsem dorazil na letiště v Helsinkách. Tam jsem se setkal s Housim a jednou Němkou. Nastala fáze přehazování z jednoho batohu do druhého a snažit se co nejlíp vyjít s váhou. Ta nakonec prošla, když můj batoh měl pouze necelých 17 kg a Housi lehce překročil limit, ale neměl problém. Problém nebyl ani s hokejkami. To byla příjemná změna oproti Ryanairu. Potom jsme museli projít kontrolou. Housi v rámci úspory váhy a já v rámci úspory místa jsme na sebe museli navléct znovu pár vrstev. Musím říct, že tentokrát jsem se ještě překonal. Šusťáky, lyžařské kalhoty, tričko, svetr, mikina a dvě bundy. Nevypadali jsme asi zrovna jako modelové a když jsme u kontroly museli většinu věcí sundat, tak dokonce jako exoti. Ale co, prošli jsme bez jediného poplatku a to se počítá.

   Náš let byl s přestupem, první jsme letěli společností Blue1 do Curychu. Letadlo bylo pěkné, dostali jsme i čaj a vodu. Tento let trval asi 3 hodiny. Neměli jsme žádný problém, jediné o co jsme se trochu strachovali, byly zavazadla, protože na přestup jsme neměli moc času, tak aby všechno proběhlo v pohodě. V Curychu jsme si prošli halu a pár obchodů a museli jsme znovu projít kontrolou. Není překvapení, že se na nás opět dívali podivně. Ale i tady jsme prošli s troškou hanby, ale bez poplatku. Druhý let byl se společností Austrian Airlines, které mělo ještě hezčí letadlo. Let byl krátký, trval jenom hodinu. Servis byl lepší, dostali jsme sendvič a zákusek a sklenku vína. Jaká to příjemná změna oproti už zmiňovanému Ryanairu. Let byl opět bez problémů, pár minut po deváté hodině večer jsme dorazili do Vídně. Můj původní plán byl zůstat ve Vídni do dalšího dne a podívat se po vánočním městě a trzích, ale protože Housi nakonec nechtěl a mě se nepovedlo sehnat ubytování, tak jsem to vzdal. Však Vídeň není tak daleko a můžu tam zajet někdy jindy. Pro Housiho přijel na letiště tata a protože jsme oba z Olomouce, svezl jsem se s nimi. Vzhledem k množství a váze batohů a celkové únavě to byla super pomoc. Říkal jsem si, že v autě nejspíš usnu, ale protože jsme si říkali zážitky, tak ani nebyla nálada na spaní. Před půlnocí jsme dorazili do Olomouce, kde jsme se rozloučili a pak už zpátky domů. Tak a to je vše, takhle skončil Erasmus. Moje cesta je sice u konce, ale můj blog ještě ne, takže se ještě můžete na nějaký článek těšit.

Poslední týden

Vánoční trhy v Tampere

   Tak a je tu poslední týden. Dělo se toho opravdu hodně. Poslední výlety, poslední akce a taky smutné loučení. Ale začněme od začátku. Minule jsem skončil v půlce našeho „výměnného pobytu“ s Housim, takže je potřeba to dokončit. Jak jsem psal, v neděli jsem byl u něho v Jyväskyle. V pondělí ráno jsme vstali a šli (místy běželi, protože Housi neodhadl délku cesty) na nádraží, kde jsme sedli na vlak a jeli zpátky ke mně do Tampere. Po příjezdu jsme šli koupit jednodenní lístek Housimu a trochu se projít po městě. Zabralo to trochu víc času než v Jyväskyle, ale taky ne moc. Kvůli počasí byly možnosti trochu omezené, navíc času jsme taky neměli tak moc jako při minulé české návštěvě. Takže po zběžné prohlídce města, vánočních trhů na hlavním náměstí (které byly mimochodem skoro stejné jak u nás) a hudebního obchodu, kde jsme si zahráli na různé nástroje, jsme zašli do univerzitní jídelny na oběd. Tady se ukázala dobrá věc Finska. Nezáleží, z jaké školy nebo jakého města jste, pokud máte studentskou kartu, dostanete slevu na jídlo všude. To by mělo být i u nás. Potom jsme vyrazili na druhou univerzitu vrátit Tomášovi spacák a taky se rozloučit. Potom odložit věci ke mně a hurá společně na poslední lukostřelbu. Při této příležitosti měl Housi možnost poznat dochvilnost tamperských autobusů. Čekali jsme tam společně s dalšími deseti lidmi 15 minut a autobus prostě nepřijel, takže jsme jeli dalším. Anebo přijel ten autobus o 15 minut později. To už nikdo nezjistí. Ve městě jsme se potkali s Robinem, který s námi šel taky. Myslím, že jsme si to celkem užili, já už jako Robin Hood střílel na menší terč, ale Housi na první pokus bojoval taky statečně. Potom jsme zašli do hospody Plevna ochutnat tamperskou černou klobásu a potom zpátky ke mně. Já dopsal svoji poslední esej a pak jsme se koukli na zápas Chelsea – Manchester City. Nakonec jsme si šli o půlnoci ještě zahrát ping pong, čímž jsme zakončili tento myslím povedený den. Byli jsme tak unavení, že toho víc ani stihnout nešlo.

   Protože měl Housi v úterý zase další akci v Jyväskyle, nemohl zůstat déle a ráno jel domů. Já měl úterý taky docela nabité. Odpoledne jsme si zahráli poslední ping pong s mou erasmáckou „ping pong enemy“ Maike a museli jsme se rozloučit, protože ve středu jela domů do Německa. Od této chvíle jsem si uvědomil, že to loučení opravdu začíná a bude to jenom horší. Myšlenky jsem šel zahnat do veřejné sauny, kam jsme šli s naší starou známou EILC skupinkou. Bylo to opět super – horká sauna a ledové jezero, prostě paráda. Po sauně nás pár vyrazilo na akci pořádanou jednou studentskou organizací. Původně se tam mělo chodit v obleku, ale protože tam bylo tak málo lidí, tak nás ještě prosili, abychom tam šli i normálně oblečení s mokrými hlavami po sauně. Protože po sauně jsme byli hladoví a na baru bylo připravené jídlo zdarma, nechali jsme se přemluvit. Lidí tam bylo opravdu málo, ale trochu jsme pokecali, trochu zatančili a pořádně se najedli. Ale jeli jsme před půlnocí domů, protože jsem měl na středu vymyšlený taky nabitý program.

Luteránská katedrála v Helsinkách

   Tímto programem byla cesta do Helsinek. Navštívil jsem hlavní města Švédska, Norska, Estonska a již dříve Dánska, tak jsem si řekl, že by byla ostuda se nepodívat pořádně i do hlavního města země, kde jsem strávil více než 4 měsíce. Bohužel nikdo jiný se mnou jet nechtěl nebo nemohl, takže jsem se vydal sám. Vyjel jsem o půl osmé ráno, abych stihl něco vidět ještě za světla. Přijel jsem něco před desátou, zašel na kafe a koblih, udělal si plán podle mapy, kterou mi půjčil Tomáš a vydal se na cestu. Obešel jsem pár kostelů, podíval se po přístavu nebo po vánočních trzích. Z hlavních památek bych zmínil luteránskou katedrálu nebo kostel ve skále, který byl hodně pěkný a zajímavý. Také jsem se byl podívat na olympijský stadion. Nejsem si úplně jistý, jestli se tam mohlo, ale našel jsem díru v plotě a šel jsem se podívat, kde že to ten Emil Zátopek vyhrával. Pak se ještě podívat po nějakých suvenýrech a hurá zpátky na vlak. Protože jsem poměrně nestíhal, běžel jsem rovnou do vlaku, že si koupím lístek až tam. Když přisel průvodčí, řekl jsem, že chci studentský lístek do Tampere. Chtěl po mě 11,60 a já mu dal 20. Nevím, jak se ve Finsku počítá, ale vrátil mi 10 a pak nějaké drobné. Než jsem si to uvědomil, byl pryč a já si spočítal, že jsem jel z Helsinek za 6,60. No proč ne. Po příjezdu zpátky jsem se ještě jel rovnou podívat na trénink áčka Koovee. Ten se mi opravdu líbil. Až tak, že jsem opět začal přemýšlet o trénování. Více fotek z Helsinek najdete opět na Picase.

   Protože šlo o poslední týden, ani ve čtvrtek jsem se nezastavil. Blížil se odjezd, a tak bylo potřeba vyřešit nějaké dokumenty do školy. Sice to moc rád nemám, ale ty peníze, co jsme od školy dostali, za to stály. Potom jsem zašel na Lapinkaari (další koleje) vyměnit pár fotek s Marií. Večer mě čekal poslední trénink s béčkem Koovee. Dobře jsem si zahrál, dokonce jsem si pokecal s jedním hráčem, který byl fanoušek Liverpoolu, a zjistil jsem, že byl na stejném zápase jako já v dubnu tohoto roku a dokonce na stejné tribuně. Dobrá náhoda. Na konci mě vedoucí týmu zhodnotil. Řekl mi: „Jsi docela dobrý hráč, máš dobré nahrávky, dobrou kontrolu míčku, dobrý pohyb po hřišti, akorát prostě neumíš dávat góly.“ Jaké překvapení. Tak jsem se rozloučil a poděkoval za šanci si s nimi zahrát a přesunul se na vedlejší hřiště, kde opět trénovalo áčko před pátečním zápasem s Pori. Tomáš Sladký mi půjčil svoji členskou kartu, takže jsem mohl jít na páteční zápas zdarma. To se nedalo odmítnout. Po tréninku jsme ještě zašli do města rozloučit se s dalšími lidmi, konkrétně Sylwií z Polska a Marií z Německa.

Olympijský stadion

   V pátek bylo potřeba ve škole vyřešit poslední detaily a taky byla jedna z posledních možností podívat se po městě a koupit nějaké věci. Byl jsem mimo jiné i ve fanshopu Koovee, který mě ale hodně zklamal, protože to byla zamčená místnost, která sloužila jako sklad a ještě tam skoro nic neměli. Večer jsem šel na zápas Koovee – Pori, na který jsem mohl díky kartičce zadarmo. Zápas to nebyl špatný, Koovee bylo lepší a po zásluze vyhrálo 9:2. Líbila se mi celková atmosféra. Plná tribuna, spousta lidí s klubovými šálami, vlajkami nebo v klubovém oblečení. Navíc přestávkový program se Santou pro děti. Prostě to bylo více než jenom 3x20 minut florbalu. Po zápase jsem vrátil kartičku a zase spěchal zpátky, protože se chystala poslední společná party. Z mé myšlenky jít všichni dohromady nakonec nic moc nebylo, protože se to roztříštilo na více menších skupinek. Naše skupinka byla u nás v Lukonmäki, ale cíl většiny lidí byl stejný, club Miami. A tak jsme si užili poslední společnou party a já ráno naposledy počkal na kolejích City na ranní autobus.

Kostel ve skále

   V sobotu se toho přes den moc nestalo, všichni odpočívali po páteční party. Večer jsem zajel na Lapinkaari, kde probíhala taková malá party, na které jsem byl poprvé po dlouhé době jediný Čech. Zato tam bylo plno lidí z Brazílie. Ochutnávali jsme Thiagovo pití z droždí a kávy, které se čepovalo přímo z kanistru. Chutnalo to líp než to „vonělo“, ale ani ta chuť nebyla zrovna exkluzivní. Ale pít se to dalo a spotřebovat muselo, takže plán byl jasný. V neděli ale přišlo to opravdové loučení a jeden z nejsmutnějších dní. Protože už jsem musel vážně začít něco málo připravit na balení, vrátit všechny plechovky a PET lahve, musel jsem vynechat poslední florbal na univerzitě a také poslední saunu. Potom jsem se vydal na Paawolu rozloučit se s lidmi. Následovalo moje Lukonmäki a dále do centra na City. Tam jsem znal opravdu hodně lidí, takže loučení bylo dlouhé a těžké. Poslední destinací bylo poslední dobou oblíbené Lapinkaari. Po cestě jsem ještě chtěl zapálit svíčku na počest Václavu Havlovi, ale nevím, jak se mi to povedlo, koupil jsem prázdný zapalovač. Koupil jsem prostě ten nejlevnější zapalovač a vůbec mě nenapadlo, že by se mohla prodávat jenom prázdná krabička. Takže ze svíčky nic nebylo, ale doufám, že aspoň snaha se cení. Musím říct, že na konci dne jsem se cítil celkem zlomeně, protože jsem se rozloučil se strašně moc lidmi a nebylo to zrovna veselé. Tak a to byl poslední týden v Tampere. Příští článek bude už o cestě domů.

Konec školy

   Minulý týden byl hodně o esejích a škole a tento bohužel nebude o moc jiný. Je to totiž poslední týden školy a v něm taky nějaké zkoušky. Ale začněme pěkně popořadě. Měl jsem předmět Web Publishing, ze kterého byla naplánovaná zkouška na pátek. Do tohoto předmětu se mnou chodila mimo jiné Brazilka Isabella, která s dalšími dvěma Brazilkami odjížděla ve středu na „eurotrip“ a proto šla na speciální termín už v pondělí. Protože tento předmět pro mě nebyl těžký, tak jsem jí v pondělí před zkouškou pomáhal s učením. Když přeskočím trochu do budoucnosti, tak to pomohlo, protože zkoušku udělala. Večer jsme si chtěli jít zahrát nějakou deskovou hru. Protože ale byla většina návodů jenom ve finštině, tak jsme skončili u Scrabble. Hrát to v angličtině bez slovníku byla docela sranda, protože jsme vždycky něco složili a pak jsme přemýšleli, jestli takové slovo existuje. 

   V úterý bylo volno, protože celé Finsko slavilo Den nezávislosti. Vyhlášení nezávislosti bylo 6. prosince 1917, kdy bylo Finsko prohlášeno za suverénní stát. Pro Finy je to velký den, protože v historii byli vždy součástí větší říše – ať už to bylo Švédsko nebo Rusko. Protože jako hlavní město oslav bylo tento rok vybráno Tampere, mohli jsme se těšit na vojenský průvod, který čítal 1600 vojáků a plno vojenských strojů. To bych všechno viděl, kdyby mě zase a opět nezradil autobus. Takže když jsem přijel, průvod už skončil. No ale aspoň jsem viděl pár těch vojenských strojů, které tam měly vystavené. Nejlepší bylo, že na všech autech a tancích byly davy malých děcek, které to měly jako prolízačky. Takže jsem udělal pár fotek a mohl jet zpátky. 

   Ve středu bylo další loučení, jedno částečné a jedno úplné. Částečné s Brazilkami, které jely na svůj „eurotrip“ a úplné s Tomášem, který jel domů. I když to taky nebylo úplné, protože se v Česku určitě potkáme. Ve čtvrtek jsem se musel trochu učit, protože v pátek jsem měl na programu své jediné dvě zkoušky v druhé části tohoto semestru. Ano, dvě zkoušky v jeden den. Naštěstí zkoušky tady nejsou tak těžké jako zkoušky u nás. No spíš to bylo proto, že předměty, ze kterých jsem zkoušky dělal, nebyly tak náročné. Jednalo se o již zmíněný Web Publishing, který proběhl dopoledne, a finštinu, která byla odpoledne. Už vám rovnou můžu prozradit i výsledky. Z Web Publishingu jsem dostal čtverku (u nás béčko) a z finštiny pětku (u nás áčko). To bylo potřeba oslavit. Místa oslav byly poměrně tradiční – pre-party na City a potom klub Miami. V čem se ale party lišila, bylo naše oblečení. Zhruba před dvěma týdny jsme si totiž z Polska objednali trička „I love Tampere“. Ano, museli jsme je objednávat až z Polska, protože jsme prostě ve Finsku taková trička nenašli. Celé to vymyslela Sylwia, které bych chtěl takto poděkovat. Takže jsme navlíkli trička, upekli pár perníčků a vyrazili do klubu. Hodně lidí nám trička závidělo a fotilo si nás. Byli jsme hvězdy.

   V sobotu nás čekala zřejmě poslední společná mezinárodní večeře. A protože Katalánsko je vždy poslední, Ariadna pro nás připravila tuto poslední společnou katalánskou večeři. Konala se u nás v Lukonmäki a oproti původnímu plánu jsme se museli přesunout do menší společenské místnosti. Ale jíst na pingpongovém stole mělo taky něco do sebe. Velké překvapení bylo, že Ariadna udělala všechno jídlo dopředu a na čas. Tak trošku jsme čekali večeři v 11 večer. Ochutnali jsme tortillu a katalánskou pizzu. Největší gastronomický zážitek byl ale dezert. Byla to mozzarela se šlehačkou, slanými rybičkami a malinami. Asi nejzvláštnější kombinace, co jsem v životě jedl. Potom nám Ariadna vysvětlila katalánskou vánoční tradici, jak dostávají vánoční dárky. Ve zkratce, celý advent krmí dřevěné poleno, které potom vykadí vánoční dárky. Tak jsme to zkusili a opravdu to funguje. Ariadna nám dala dárky v podobě bonbonů a osobního přání. To bylo fakt milé. Potom jsme se přesunuli ven a udělali velkou sněhovou bitvu. Po celé této super akci jsem měl ale ještě jednu nepříjemnou povinnost a tou byla poslední věc do školy - poslední esej.

 
   Protože ve Finsku nejsem jediný člověk z Olomouce, konečně jsme se s Housim domluvili na návštěvě. Plán byl takový, že v neděli pojedu za ním do Jyväskyly a v pondělí pojedeme ke mně do Tampere. Takže jsem v neděli ráno sedl na vlak a vyjel. Na nádraží mě Housi čekal s půjčeným kolem, takže jsem mohl taky zkusit finskou sněžnou rally na kole. Prohlídli jsme si město, což jako ve většině finských měst nezabralo moc času a pak se vydali zahrát si florbal. Tady jsem zjistil, že Tampere není jediné město, kde je spousta Čechů. Na florbale byla většina lidí právě z naší země a na nějakou angličtinu už úplně rezignovali. Úroveň florbalu byla docela dobrá, dobře jsme si tam zahráli. Pak jsme jeli na koleje a na pizzu, která byla obří a levná. Večer jsme strávili docela poklidně, po dlouhé době, co jsme se neviděli, bylo o čem si povídat. Navíc jsme zašli za dalším kámošem, jak jinak než Čechem. Myslím, že v poměru počtu lidí ve Finsku a velikosti země Česká republika s přehledem všechny válcuje. A protože víkend končí, druhou část výletu nechám na další článek.

První loučení

   Po super týdnu v Laponsku přišel těžký návrat do reality v podobě školních povinností. Začalo to v pondělí odevzdáním deníků z předmětu Finnish History. Většinu těchto deníků jsem si naštěstí připravil před odjezdem do Laponska, takže v pondělí jsem dělal pouze korektury, vytisknul a odevzdal. Potom jsem si za odměnu zašel opět zastřílet z luku. Je to opravdu sranda, ale asi mi v Laponsku trošku zamrzla muška, protože se mi tentokrát moc nedařilo. Úterý a středa moc zábavy nepřinesly, protože jsem musel psát další esej, která byla potřeba odevzdat do středy do večera. To se nakonec s velkým množstvím přemáhání povedlo. 

Loučící se Petra

   Ve čtvrtek jsem se nahlásil na akci Technické univerzity (TUT). Byla to akce pořádaná pod záštitou našeho předmětu Finnish Society and Culture. Hlavním programem byla předčasná oslava Dne nezávislosti Finska. V krásné aule jsme si vyslechli proslovy proděkana a zástupců studentských organizací. Potom následovalo vystoupení pěveckého sboru TUT, kde k mému překvapení zpívala i Rebeka. Musím říct, že zpívali fakt krásně. Pořadatelé pro nás připravili i spoustu jídla, takže jsme se nakonec i dobře najedli. Jídla bylo tolik, že jsme ho nemohli sami sníst a proto se ke konci akce začali objevovat lidi, kteří s akcí vlastně neměli nic společného a přišli se akorát najíst. Asi nikoho nepřekvapí, že mezi nimi byli i Češi. Na závěr akce byla ještě ohnivá show za zvuku skupiny Rammstein a potom jsme se přesunuli na Paawolu, kde byla první vánoční akce. Pekli jsme cukroví, pouštěli vánoční písničky, ale také se někteří připravovali na pokračování v klubu Senssi, kde byla poslední Exchange party. Nejzvláštnější přípravu měla Anne, která pila Bloody Mary, které opravdu, ale opravdu nebylo dobré. Já jsem do Senssi bohužel jít nemohl, protože mě čekala další esej, tentokrát ve finštině. Ano, musel jsem ji psát opravdu ve čtvrtek v noci po akci, protože termín pro odevzdání jsem už tak přetahoval. Při zadávání eseje jsem byl v Laponsku, takže jsem o ní nevěděl (nebo aspoň dělal, že nevěděl) a povedlo se mi přemluvit Tiinu (naše učitelka), aby mi dala nějaký ten den navíc. Ale už jsem to víc odkládat nemohl.

Mezinárodní večeře

   V pátek mě čekala poslední, zato extra dlouhá, hodina Web Publishingu. Mít 6 hodin jeden předmět, navíc nezáživný, bylo stejně zábavné jako předmět sám. Potom ale přišla lepší část dne, protože Němec Robin měl narozeniny, tak uspořádal takovou malou party u sebe. Potom jsme se přesunuli na City, kde probíhala další mezinárodní večeře. Naše EILC skupina se opět sešla a navařila plno svých národních jídel, které jsme potom navzájem ochutnávali. Protože jsem ale neměl na vaření opravdu čas, ruku k dílu jsem tentokrát nepřiložil. Co jsem ale přiložil, byl můj žaludek. Ochutnával jsem o sto šest – italské, řecké, polské, německé, španělské, katalánské. Bylo toho hodně. Potom, co opět přišla naše stará známá slečna vyhazovačka, jsme se museli přesunout někam jinam. Zvolili jsme klub Doris, kde většina z nás ještě nebyla. Když jsme přišli, měla tam jedna kapela koncert. Jejich hudba byla ale hodně zvláštní – finský metal s příměsí zvuků z gameboye. Já byl ale po celém týdnu tak unavený, že jsem tam moc dlouho nevydržel.

Loučící se Klára

   V sobotu byla další party, ale tentokrát s trochu smutným nádechem. Petra a Klára odjížděly za pár dní, tak uspořádaly rozlučkovou párty. Ta proběhla opět na Reinole a byla až na Lucku a Michaela ze Slovenska ryze česká. Holky připravily nějaké pochoutky, udělaly punč a tak jsme se neměli vůbec špatně. K tomu jsme opět využili vymoženost Reinoly, kterou je Nintendo Wii, takže srandy bylo plno. Jenže nakonec jsme se museli rozloučit a to nadobro (aspoň teda ve Finsku, protože u nás se určitě potkáme). Protože se nám nechtělo platit za autobus a spojení do naší části města nebylo úplně ideální, rozhodli jsme se, že půjdeme pěšky. Ale nebyla to ledajaká procházka, protože ve Finsku je všechno daleko, prošli jsme se asi 7 kilometrů. Ale šlo nás hodně, takže byla sranda. V neděli jsem stylově ukončil tento týden a to jak jinak než další esejí. Po tomto týdnu jsem znovu začal vážně přemýšlet nad tím, jestli mě opravdu nešoupli omylem na nějakou novinářskou sekci. Protože však nebylo zbytí, musel jsem se podřídit místnímu systému a eseje napsat. A příští týden bude studium pokračovat, protože půjde o poslední týden školy, který s sebou přináší i nějaké ty zkoušky.