Laponsko

    Minule jsem vás nalákal na další týden. Před mnoha a mnoha týdny jsme se rozhodli, že pojedeme do časem zapomenuté a sněhem zapadlé části Finska zvané Laponsko. Realita byla nakonec trochu jiná, protože o zapadnutí do sněhu jsme si mohli nechat jenom zdát. To byl také důvod, proč předchozí skupina minulý týden nejela. Nakonec se počasí trochu umoudřilo, trošku sněhu v této historicky jedné z nejteplejších finských zim napadlo a my jsme tedy po chvilce rozhodování vyjeli. Byl to také první výlet, který jsme si neorganizovali sami, ale využili jsme služeb cestovky. Bohužel se to odrazilo i na ceně. Protože ve stejný termín probíhal podobný výlet ve více vesnicích, museli jsme se rozdělit. Jižanská skupinka Italů, Španělů a Řeků jela do vesnice Saariselka, naše skupina jela do vesnice Vasatokka. Ale ani to nebyla konečná stanice, protože jsme bydleli ve městě Inari. Naše skupinka byla tvořena lidmi z EILC kurzu a byla docela mezinárodní – Česko, Slovensko, Německo, Rakousko, Francie, Katalánie a Polsko. Tolik bylo úvodu, je na čase vyrazit.

Fotka se Santou

   Sraz na autobus byl v pondělí o půl jedenácté večer, takže jsem na něj šel přímo s brazilské párty, o které jsem psal minule. V autobuse se k nám přidala německá skupinka z Helsinek, která putovala do stejného města jako my. Už v autobuse bylo vidět, že půjde o super výlet, protože panovala dobrá nálada hned od začátku. První zastávka byla Jyväskylä, kde jsme nabrali další skupinku (ne však do našeho autobusu), mimo jiné Housiho. Pak už pokus o pár hodin spánku a probudili jsme se ráno v Rovaniemi. Tam začala první část našeho programu a tou byla prohlídka Arktického muzea. Bylo to zajímavé, viděli jsme něco z historie, něco ze současnosti i pár zajímavostí. Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat, asi za 10 minut jsme dorazili do Santovy vesnice. Možná to nevíte, ale Santa Claus sídlí oficiálně ve Finsku a kancelář má právě v Rovaniemi, vstupní bráně do Laponska. Toto město leží přesně na severním polárním kruhu, takže kromě návštěvy vesnice jsme také překročili severní polární kruh. Protože u nás Santu nemáme, nebyli jsme z toho tak unešení jako ostatní, ale i tak jsme se s ním zašli vyfotit. Teď už aspoň vím, odkud bere Santa peníze na všechny ty dárky, protože jedna fotka stála 25 eur – 630 korun! Ale protože se fotila celá skupina, použili jsme česko-polský styl – složili se na jednu fotku a naskenovali. Jinak byla ve vesnici spousta obchodů se suvenýry, ale musí se tomu nechat, že to vánoční atmosféru mělo. Pak zpátky do autobusu a dalších pár stovek kilometrů na sever. Do Inari jsme dorazili až poměrně pozdě a není žádné překvapení, že za tmy. Tma je v této části země a v tomto ročním období skoro pořád. Šel jsem do největší chatky pro 7 lidí, která se nakonec ukázala jako nejlepší. Nejen, že byla největší, nejvybavenější, ale taky to byla party chatka, takže jsem nemusel chodit daleko. Chatka byla pěkná, dřevěná, vybavená jak jinak než se saunou, kterou jsme po večerech často využívali. První večer byli všichni poměrně unavení, takže se nic velkého nedělo. Navíc ranní vstávání v 6:30 nebyla zrovna pěkná představa. V 8 totiž začínal náš program ve Vasatoce, do které jsme museli jet autobusem, a sraz byl o půl osmé ráno. Mělo to svůj důvod, protože je tu většinu času tma, musí se těch pár hodin světla využít.

Rybaření

   Takže nás vzbudil budík, ale ne první, ale snad pátý, protože vstávat tak brzo pro studenty na Erasmu není zrovna obvyklé (a pro studenty obecně). Nalodili jsme se na autobus a vyrazili vstříc prvním dobrodružstvím. První část programu byla trocha teorie o přežití v přírodě. Potom už se přikročilo k praxi a tak jsme se rozdělili na skupinky, dostali kompas, mapu a taky GPS a vyrazili jsme hledat ukryté indicie do lesa a vyplňovat tajenku. Potom byla pauza na oběd, průvodci pro nás uvařili na ohni polévku. Po obědě následovala další část programu a tím bylo chytání ryb na zamrzlém jezeře. Vrtákem jsme udělali díru do ledu a nahodili. Po hodině zmrzání a snaze něco chytit jsem to vzdal. Pár lidí bylo úspěšných, ale mně přišlo, že ryby měly ten den školní exkurzi na téma jak se nenechat chytit. No nic, program pokračoval stavěním finských „týpí“. Původně bylo v plánu stavět iglů, ale pro nedostatek sněhu se od toho muselo upustit a udělat tuto náhradní variantu. Takže jsme stavěli tyto stany a rozdělávali oheň na sněhu. A protože se začalo rychle stmívat, to byl konec dnešního programu. Ale konec jenom oficiálního programu, protože večer jsme zatopili v sauně, pozvali na návštěvu Němce a vyzvali část svých zásob z plné ledničky. A protože vím, kdy přestat, tak přeskočíme na čtvrtek.

Sobí farma

   Ve čtvrtek jsme měli výjimečně pozdější budíček, protože se musel změnit program, takže jsme mohli vstávat až v luxusní čas 8:30. Dopoledne byly na programu běžky. Protože už jsem na nich už párkrát stál, nebyl to pro mě problém, ale vidět Katalánku Ariadnu poprvé na lyžích byl zážitek. Po pár cvičných rovinkách jsme udělali závod. Týmy byly víceméně podle zemí, k naší české skupině se přidal náš polský kumpel (kámoš) Tomek. S pohodovým náskokem jsme vyhráli. Potom jsme se vydali na malou projížďku lesem. Protože nebylo moc sněhu a nejeli jsme po žádné upravené cestě, nebylo to zrovna jednoduché, ale o to byla větší sranda, protože lidi padali a my se smáli. Ale všichni přežili a dostali se zpátky do tábora, kde jsme převzali ceny pro vítěze závodu. Odpolední program byl výlet na sobí farmu. Po cestě na tuto farmu jsme potkali i soby v přírodě, protože si vykračovali přes naši cestu a autobus musel počkat. Jak jsme se později dozvěděli, byli sice volně v přírodě, ale každý sob někomu patří. Na farmě jsme pořídili pár fotek těchto pěkných zvířátek, mohli je nakrmit a něco jsme se o nich dozvěděli. Potom jsme se povozili na sobím spřežení, tam se sedělo fakt pěkně. Potom dostali čaj a kávu do tradičních Laponských dřevěných hrníčků. Pro ně je to osobní věc, kterou si nosí vždycky a všude. Vyprávěl nám majitel farmy a představil nám celou svou rodinu, která se o nás starala. Jeho maminka nám dokonce zazpívala pár tradičních Laponských písní, bylo to fakt příjemné. Potom jsme navštívili místní suvenýry, a protože už byla zase tma, tak jsme jeli zpátky. Tím ale tento den neskončil. Večer bylo totiž jasno a tak jsme doufali, že uvidíme to, na co jsme se všichni těšili – polární záři. Když se na obloze začaly objevovat první náznaky, tak jsme si moc jistí nebyli. Vypadalo to jak mrak a tak jsme si říkali, jestli to není spíš naše přání. Potom to ale bylo stále jasnější a tak jsme věděli, že se nám poštěstí. Po nějaké půlhodině, už to bylo krásně vidět. Je to krásné, i když ne tak jasné jako je to na fotkách. Můj foťák ale nebyl dostatečně dobrý, takže jsem focení nechal na jiných a já se jenom kochal.

Polární záře

   V pátek byl na programu výlet ještě více na sever. Měli jsme překročit hranice Finska a navštívit Norsko a Severní ledový oceán. Protože jsme jeli zase stejně brzo, v autobuse všichni dospávali předchozí noc. Tomáš měl tento den narozeniny a naše průvodkyně Olga mu v autobuse dala narozeninový dort. Milé překvapení. Na cestě jsme měli pár zastávek a na jedné jsme málem nechali Robina, který se zapomněl v kavárně. Potom ale přišlo ještě větší dobrodružství. Nechápu proč, ale náš autobus měl úplné obyčejné zimní pneumatiky, ale cesta byla tak namrzlá, že po ní nešlo ani chodit. To ovšem neomezovalo naší řidičku, která se po cestách směle řítila. Co se týká naší řidičky, ještě větší šok než její jízda bylo zjištění, že je to holka. Věřte mi nebo ne, ale všichni v autobuse si mysleli, že je to řidič. Podle vzhledu, hlasu, všeho. Když ji jednou průvodkyně oslovila jako Rita, po chvilce údivu přišel smích. V jednom z kopců se na této namrzlé silnici přišel problém, když se proti nám vyřítil z kopce náklaďák. Ten to nemohl ubrzdit, my neměli kam uhnout. Seděl jsem u okna a viděl jsem, jak jsme se minuli – snad o 10 centimetrů. Jinak by to nebylo pěkné. My jsme ale ztratili rychlost a dostali se trochu do smyku. Výsledkem bylo, že jsme zůstali napříč a nemohli se hnout, protože při každém pokusu jsme jenom sjížděli ze silnice. Náš finský průvodce byl ale úplně v klidu, řekl, že se to nějak vyřeší a pustil nám písničku Everything’s gonna be alright od Boba Marleyho. A situaci zakončila Rita, když vyšla z autobusu a začala si situaci fotit. Naštěstí přijel další autobus a za pomocí jejich řetězů jsme se ze situace dostali. Když jsme konečně dojeli na místo, čekala nás svačinka v podobě tradiční finské kávy a krabích sendwichů. A potom už přišla hlavní atrakce dne a to koupání v Severním ledovém oceánu. Všichni běželi první do sauny, ale já, Josef a Sylvain jsme byli odvážnější. Převlékli jsme se v autobuse a vyběhli rovnou. No musím říct, že voda byla pekelně studená a slaná, takže na nějaké dlouhé plavání to nebylo a běželi jsme rychle do sauny. Ta nebyla moc teplá, tak jsme si dali ještě jedno kolo s koupáním. Někdo nám pak řekl, že voda má mínus tři stupně (protože je slaná, tak má nižší bod mrazu). Takže rozhodně zážitek. Po cestě zpátky se Sylvain s Tomkem ujali mikrofonu v autobuse a pozval všechny lidi do naší chatky. A opravdu, večer se nejen celá naše skupina, ale i celá německá skupina sešla v naší chatce. Napadlo trochu sněhu, takže jsme stavěli sněhuláka a ze sauny skákali do sněhu a dělali andělíčky. Do toho palačinky, dopíjení zásob, prostě parádní poslední večer.

Koupání v Severním ledovém oceánu

   Poslední den jsme museli uklidit chatku a ráno opět na autobus, který nás zavezl do další vesnice – Saariselka. Odtud se velká skupina oddělila a šla vyzkoušet další atrakci a to jízdu na psím spřežení. Protože to ale bylo krátké a drahé, tak jsem si to neobjednal. Naše malá skupinka, co zůstala, se šla podívat po městě. Potom jsme se sešli a šli na oběd. Doporučili nám sobí pizzu, která se jmenuje Berlusconi. Je to odplata Itálii za něco. Tak jsme vyzkoušeli sobí pizzu, byla docela normální, ale byla dobrá. Ale žádná místní specialita to nebyla, protože to byla obyčejná Koti pizza, která je po celém Finsku. Potom jsme si půjčili zadarmo boby před hotelem a šli na svah. Společně se sněhovými bitvami jsme se všichni vrátili do dětských let. Poslední věc, kterou jsme využili, byly lázně nebo přesněji bazén. Protože ten den začínala zimní sezóna, dostali jsme dokonce slevu. Tak a pak už do autobusu a vyrazit na cestu zpátky do Tampere, kam jsme přijeli v neděli o půl osmé ráno. 

   Ukázka Laponské hudby:

 

   Jenom pro úplnost, po příjezdu jsem šel dospat cestu a vlastně i celý týden a odpoledne si šel zahrát florbal. Celkově byl tento výlet maximálně povedený, spousta zážitků, super lidí a super akcí. Určitě jeden z nejlepších týdnů ve Finsku. Jsem rád, že i přes ne úplně ideální sněhové podmínky jsme to nevzdali a užili si to. Další fotky najdete na Picase.