Výlet do Tallinnu

   Minule jsem sliboval překvapení, ale prozradil jsem ho už v nadpise. Ano, tenhle týden byl ve znamení Tallinnu. Ale k tomu až později, protože už před tím se děly věci, o kterých bych se chtěl zmínit. Tomasz z Polska zorganizoval na kolejích City v úterý drinking party. Název byl prostý stejně jako program akce. Prostě každý donesl něco a pak se „koštovalo“. Také to bylo trošku seznamování s některými lidmi, o kterých jsem toho ještě moc nevěděl. Můžu říct, že už tu znám poměrně hodně lidí, ale je tu tolik zahraničních studentů, že budu celý semestr potkávat nové a nové tváře. No ale popili jsme, pokecali a já jsem jel domů. Někteří zůstávali a hráli ještě nějaké zajímavé hry, ale ty prošly cenzúrou autora. 

   Ve středu další z mezinárodních večeří, na kolejích v Paawole se konala turecká večeře. Bohužel Görkem, hlavní organizátor, zapomněl událost na facebooku označit jako soukromou, takže se tam mohl přidat každý. Výsledkem bylo asi 60 lidí, ze kterých jsem spoustu neznal, takže to bylo takové zvláštní. Těch lidí bylo až moc. Co se týká jídla, tak to špatné nebylo. Měli jsme bulgur, něco jako hrachovou kaši, a na závěr dezert, který ale nevím z čeho byl. Ale našla se tu věc, která mi opravdu nechutnala. Bylo to jejich pití – mléko s vodou a solí. Ano, chutnalo to předně tak, jak to zní.

   Přišel pátek a čas na výlet. Jak už jsem psal výše, jeli jsme do Estonska, konkrétně do Tallinnu. Naše skupinka byla nakonec docela početná, bylo náš 14 – 3 Češi, 1 Češka, 1 Slovenka, 3 Brazilky, 1 Brazilec, 1 Polák, 1 Američan, 1 Němec, 1 Rakušanka a 1 Litevec. Něco po půl šesté odpoledně jsme nasedli na vlak a vyrazili směr Helsinki. Cesta trvala zhruba 2 hodinky a byli jsme v hlavním městě Finska. Protože jsem tam ještě nebyl, překvapila mě hned před nádražím česká restaurace Vltava, a když jsem se podíval na druhou stranu, viděl jsem na budově nápis Zetor. Česká stopa je holt všude. Protože jsme neměli moc času, vydali jsme se rovnou k přístavu hledat náš trajekt. Když se řekne trajekt, představím si velkou loď. To čím jsme jeli, byl spíš takový trajektek. V odbavovací hale jsme potkali další skupinu erasmáckou skupinu z Tampere – italsko-řecko-německo-španělskou. Po chvilce čekání jsme se nalodili a v 9 hodin odrazili od břehů Finska. Na palubě mi Robin pouštěl německé písničky a já jemu zase české. Musím uznat, že i některá německá hudba je dobrá. Ale to jsou kapely u nás neznámé. Další atrakcí na palubě byla televize s českým večerníčkem Štaflík a Špagetka, originál v češtině. Proč vysílali zrovna tohle opravdu nevím. Cesta uběhla rychle, za hodinu a půl už jsme byli v Tallinnu. Potom jsme se vydali hledat náš hostel. Procházeli jsme nočním městem, které bylo plné lidí a pěkně nasvícených památek. Po chvilce bloudění jsme zapadli do jednoho dvora v centru. Vypadalo to tam jak někde na okraji Havířova, ale na jednu noc proč ne. Další překvapení nás čekalo na recepci, kde nás přivítal ne úplně střízlivý člověk v převleku žáby. Nikdo nevěřil svým očím a říkal si, kam jsme se to dostali. Kartu se mu nikdo neodvážil dát, takže chvilku trvalo, než jsme dali dohromady peníze. Pak už ale proběhlo všechno v pohodě a pokoje nebyly špatné. Zjistili jsme, že tam byla i hospoda, tak jsme ji šli navštívit. Pivo za 1,80 euro a panák za euro. Oproti Finsku zadarmo. Možná už jsem přišel ve Finsku o chuť, ale tohle pivo chutnalo opravdu jak pivo. Taky jsme tu našli typické české pivo Praha, s českými texty, akorát vyráběné v Estonsku. Pak jsme vyrazili do města do vyhlášeného baru Shooters. Název není jen tak pro nic za nic, bar byl známý kvůli panákům, které se tu prodávaly ne po jednom, ale v dřevěných podstavcích rovnou po pěti. A cena? Stejná jak za jeden panák ve Finsku. Jinak byl ale bar docela malý a lidí v něm bylo hodně, takže jsme tam moc dlouho nezůstali. Po návratu na hostel nás uvítal stejný člověk z recepce, ale místo Mr.Froga to byl Mr.Alien. Pak se ještě Tomáš & Tomáš vydali na „noční prohlídku hospody“ a pak už spát, protože další den nás čekala prohlídka města.

Chrám Alexandera Něvského

   Ráno jsme se po všech hygienických úpravách a balení vydali rovnou na oběd. Protože v Estonsku jsou známé palačinky, museli jsme je taky ochutnat. Dělali je na všemožné způsoby, na slano i na sladko, a byly tak velké, že se jich člověk opravdu najedl. Posilněni jídlem jsme se vydali na cestu. Tallinn je opravdu krásné historické město v takovém středověkém stylu. Plno hradeb a kamenných budov. Navíc jsme měli krásné počasí, takže to byla pěkná procházka. Za zmínku stojí kostel sv. Olafa, kde jsme se vydali na vyhlídku na věž. Vystoupali jsme do výšky 60ti metrů a naskytl se nám krásný rozhled na celé město. Druhou významnou budovou byl pravoslavný chrám Alexandera Něvského. Také se musím pochlubit, že jsem ochutnal losí polévku. Nějakou speciální odlišnou chuť neměla, ale byla dobrá. Hospoda, ve které jsme si ji dávali, byla taková typická kamenná středověká putyka, i obsluha oblečená do dobových kostýmů. Ale celkově se celé město stylizovalo do tohohle období. Narazili jsme na lukostřelbu, kterou si Kristýna zkusila. Nebo různě po městě nám dávali ochutnat oříšky s různými příchutěmi, opět stylově oblečení.  Potom jsme zašli na poslední jídlo před cestou, protože návrat jsme očekávali až v ranních hodinách. To se ale změnilo, protože nám přepravní společnost poslala smsku, že náš poslední trajekt se ruší a musíme jet už v 7. Bylo to pochopitelně ve finštině a než jsme to rozluštili, tak to chvilku trvalo. Protože jsme měli z poklidných třech hodin najedou hodinu pouze jednu, museli jsme začít spěchat. Jak jsem psal v jednom z předchozích příspěvků, do Tallinnu se jezdí za krásami města, ale i za levným alkoholem, proto jsme si chtěli nějaký ten suvenýr odvézt taky. Protože jsme opravdu spěchali, zapadli jsme do nejbližšího obchodu, asi ne toho úplně nejlevnějšího. Ale i tak ceny oproti Finsku pěkné. Pak už úprk na loď. Když jsme po cestě potkávali Finy, kteří za sebou táhli vozíky s bednami alkoholu, uvědomili jsme si, že jsme teprve začátečníci. Cesta trajektem probíhala podobně jak minule, opět se Štaflíkem a Špagetkou. Dřívější trajekt měl nakonec i jednu výhodu a to tu, že jsme stihli jeden z posledních vlaků z Helsinek a nemuseli čekat na noční autobus. Před půlnocí jsme dorazili do Tampere a tam se rozprchli každý na svoje koleje. Musím říct, že výlet se maximálně povedl. Krásné město, počasí i super parta lidí.

   Tím ale moje vyprávění z tohoto týdne nekončí. Celý víkend probíhaly ve městě Dny Tampere na oslavu výročí založení města. To bylo totiž založeno 1. října 1779. Ano, není moc staré, ostatně jako většina věcí ve Finsku. Ale o tom snad někdy později. V rámci těchto oslav bylo hodně vyhlídek, muzeí a jiných věci zadarmo, takže jsme se rozhodli využít příležitosti. Prohlídku jsme ale začali až odpoledne, protože všichni byli z předchozího výletu unavení. S prořídlou skupinkou z estonského výletu jsme se první vydali do Leninova muzea. Toto muzeum leží na místě, kde se Lenin sešel v roce 1905 se Stalinem. Výstava nás provedla celým jeho životem. Celkem mě zarazilo, jak ho tam oslavovali. Jako suvenýr se tu prodával například komplet skleniček s podobiznami Lenina, Stalina a Gorbačova. No nevím, asi to pod stromeček přát nebudu. Dál jsme pokračovali na vyhlídkovou věž Pyynikki. O té jsem psal hned v prvním týdnu EILC, ale tentokrát jsme šli až nahoru. Věž je sama docela malá (nějakých 26 metrů), ale je na nejvyšším bodě Tampere, takže je z ní pěkný výhled. Potom jsme se šli odměnit do kavárny pod věží, kde jsme si dali koblih a kafe. Protože už jsme měli čas jenom na poslední věc, holky prosadily muzeum Vaprikki, kde je mimo jiné výstava bot. V něm jsem v rámci EILC kurzu sice už také byl, ale na muzeum hokeje se vždycky rád podívám. Tak a to už je opravdu všechno. Tak zase příště.

Více fotek najdete na Facebooku nebo Picase.