Petrohrad

   Jak už to poslední týdny chodí, následoval další týden a další výlet. Ale protože jsme vyrazili až v druhé půlce týdne, tak o tom až trošku později. V pondělí jak už je naším dobrým zvykem byla opět francouzská večeře na Paawole v Hervantě. V hlavní roli Pierre-Antoine a pomáhala Anne (nebo to bylo opačně?). Měli jsme několik chodů a zase bylo všechno výborné. Ono to snad tady ani jiné být nemůže. Korejka Yu Ni donesla polaroid a tak většina z nás viděla tento přístroj poprvé v praxi.

Katedrála Sv. Izáka

   V úterý se psal další díl mého florbalového severského hledání. Mám takový pocit, že bych mohl začít nový blog jenom o tomhle tématu. Na školní email nám přišla zpráva, že se někde hraje florbal. Řekl jsem si proč ne a šel to zkusit. Našel jsem malou tělocvičnu a v ní 3 chlápky a 2 holky středního věku. No dokážete si asi představit, jak to vypadalo. Nevím, proč mi vůbec něco takového přišlo na univerzitní mail. Jak jsem si stěžoval na úroveň univerzitního florbalu, tak oproti tomuhle to bylo finále mistrovství světa. No nic, zkusil jsem a asi stačilo. Nicolasovi přijel kamarád z Francie, tak po florbale byla party u něho na bytě. Plán byl jet posledním autobusem do města a jít do Kuuby, ale protože autobus skoro všem ujel, party se přesunula do prádelny. Laundry-party, proč ne. Ve středu už se nic moc nedělo, protože bylo potřeba se připravit na výlet a taky udělat všechny úkoly, co byly potřeba před odjezdem.

Zímní Palác

   Ve čtvrtek jsme teda konečně vyrazili na nejdobrodružnější výlet, a to do ruského velkoměsta Petrohrad. Hlavní organizátor Michael dělal vše, co mohl, a nakonec nás jela skupina 24 lidí. Z toho teda jedna Ruska Ekaterina, které je z Petrohradu a přidala se na cestu k nám. Většina lidí jela vlakem do Helsinek kolem poledne, ale protože já měl hodinu finštiny, kde nám nenápadně naznačila, že budeme psát slovíčka, tak jsem tam musel jít. Takže jsem vyrazil po hodině sám, ale nebyl to problém, dojel jsem v pohodě a k přístavu taky došel bez problémů. Tam už nás čekal trajekt společnosti St.Peter’s Line. Už vstupní kontrola na loď nám napověděla, že to bude jiný výlet než všechny ostatní. Vojáci v uniformách, skenování zavazadel, první jazyk na lodi ruština atd. Měli jsme celkem šest kabin po čtyřech lidech, takže jsme se v klidu ubytovali a vyrazili poznávat loď. Večer jsme strávili různě – hraním karetních her, pitím, tancem nebo zpíváním karaoke. A nejlíp všechno dohromady. Navíc jsme dostali další dokumenty, které musíme při vstupu na ruské území vyplnit a mít je u sebe. Proč to říkám se ukáže později. V pátek ráno jsme dorazili ke břehům Ruska, přetočili hodinky o 2 hodiny dopředu, protože Rusové nemění letní čas a vyrazili na povinnou bus tour. Je to povinné z důvodu osvobození od víz. Prohlídka byla...no ona vlastně ani nebyla. Řidič na to šlápl a dovezl nás nejkratší cestou do centra. První věc, co jsme potřebovali, bylo vyměnit nějaké peníze, protože je tam lepší kurz než ve Finsku a s eurem v Rusku opravdu nepochodíte. Věděl jsem, že s angličtinou to bude problém, ale že nebudou umět ani slovo anglicky ve směnárně, které je skoro na hlavní třídě a určená převážně pro turisty, mě tedy opravdu překvapilo. Měl jsem 50 eur a vysvětlit paní za okýnkem, že chci vyměnit 40, se zdálo jako neřešitelný problém. Když angličtina ani čeština jako slovanský jazyk nepomáhala, tak jsme se skončili u toho, že paní zkoušela psát čísla na kalkulačku a ukazovala mi je a já říkal Da nebo Niet. Po pár minutách jsme se k oboustranné spokojenosti a úlevě dohodli. Pak už na hostel a ubytovat se. Hostel to byl pěkný, slečna na recepci mluvila pěkně anglicky a byla ochotná nám ve všem poradit. První jsme zašli na oběd a pak do města. Cesta do města pro nás znamenala přijít na hlavní třídu Nevskiy prospekt a jít po ní až na konec, to znamená několik kilometrů. Věděli jsme, že se jako celá skupinka budeme asi muset rozdělit, ale naše skupinka se oddělila tak nějak nedobrovolně. Prostě jsme ztratili zbytek a zůstali jsme já, Polák, Slovenka a dvě Brazilky. Tak jsme s Tomaszem z Polska vzali mapu a vydali se ke katedrále Sv. Izáka. Pro studenty měla být sleva na ISICa, tak jsem ji chtěl uplatnit. Nerudná paní za okýnkem mě ale rázným Niet odkázala do patřičných mezí. Nemohla (nebo spíš nechtěla) pochopit systém validačních známek, takže jsem neuspěl. Jak mi večer další Polák Tomek říkal, tak on se s ní hádal asi 10 minut, nechal si zavolat vedoucího a stejně nic nevyhádal. Prostě Rusko. No stejně jsme tam šli, protože když už jsme jednou tady, nějaký ten rubl se asi vyplatí obětovat. Bylo to muzeum uvnitř kostela, ale šlo spíš o ten kostel. Byl podobný jak kostely u nás, ale všude mnohem víc zlata a všechno mnohem větší. Potom jsme se šli podívat k Zimnímu paláci, ale protože už bylo dost hodin, tak jsme vyrazili do Hesburgeru na jídlo a zpět na hostel. Tam jsme se všichni sešli. Večer dorazila druhá skupinka na náš hostel a strávili jsme tak večer společně. Čtyři lidi se k našemu výletu totiž přidali až později, a proto bydleli jinde. Všichni byli unavení z lodi a chození po městě, takže se šlo poměrně brzo spát.

Aurora

   Druhý den po společné snídani, která byla v ceně hostelu, jsme vyrazili na společně ke hřbitovům na druhém konci Něvského prospektu a potom na úplně druhou stranu této nekonečné třídy na prohlídku Ermitáže v Zimním paláci. Tam už jsme využili služeb metra, které je tu levné, 25 rublů. Ermitáž je o jedno z největších a nejslavnějších muzeí na světě a překvapivě bylo pro studenty zdarma. Bylo opravdu obrovské, a jak už to u ruských památek bývá, všude plno zlata a přepychu. Naše skupinka prohlídku ukončila trochu dřív než ostatní, protože jsme ještě chtěli stihnout Auroru, která byla otevřená do čtyř. Když jsme tam došli, tak tam byla fronta pár lidí, ne moc dlouhá a bylo čtvrt na čtyři a řekli nám, že už nás tam nepustí. No nevím co si o tom myslet. Potom jsme se trochu potulovali po okolí, šli se podívat do pevnosti Petra a Pavla a pak se potkali s další menší skupinkou. S tou jsme vyrazili k dalším památkám a kostelům, z nichž mě nejvíce zaujal dvoupatrový kostel Sv. Mikuláše. Potom sednout na metro a jet na hostel. Tady se nám ukázal další příklad Ruska. Stáli jsme ve frontě u pokladny na lístek a za chlápkem, co stál normálně v řadě před námi, přišel policajt, odvedl ho bokem a chtěl po něm pas a další dokumenty. Potom ho zavlekl do nějaké místnosti, zavřel dveře a asi po minutě ho vyvedl a poslal do metra. No koupit lístek a rychle pryč. Večer jsme strávili opět společně na hostelu, akorát někteří se ještě v noci vydali na otevírání mostů.

"Zmrzlinová" katedrála

   Poslední den jsme se shodli, že bychom chtěli všichni zkusit nějaké ruské jídlo. Tak jsme určili čas a místo srazu a rozprchli se po skupinkách, protože každá chtěla vidět něco jiného. Nám k těm základním věcem chyběla Kazaňská katedrála, kam jsme se vydali jako první. Po její prohlídce jsme pokračovali k asi nejznámější Petrohradské památce Saviour on the Blood Cathedral. Pro nás to byl ale podle vzhledu zmrzlinový nebo lízátkový kostel. Opět jsem zkusil uplatnit slevu na ISICa, ale dopadl jsem stejně jako minule. Paní za okýnkem uměla jediné anglické slovíčko a to impossible. Katedrála je zajímavá nejen zvenku, ale i zevnitř. Je jiná než všechny ostatní, není v ní až tolik zlata, ale mozaiky na jejích zdech pokrývají naprosto všechny plochy a kouty katedrály. Vedle katedrály byl trh se suvenýry, který byl plný tradičních ruských matrjošek. Zaujaly mě fotbalové, které měly v sobě několik hráčů jednotlivých týmů, ale za tu cenu jsem si liverpoolskou odpustil. Potom jsme se rozdělili, zbytek chtěl jít obcházet suvenýry, já se vydal sám na metro a vyjel kousek za město. Když člověk opustí centrum, objeví se před ním opravdové Rusko, šedé škaredé paneláky, stará auta, ostnaté dráty. Trochu mě zradilo měřítko mapy, protože jsem se chtěl projít až ke sportovním stadionům, ale protože čas neúprosně běžel, musel jsem běžet i já, abych stihl sraz na ruský oběd. Objednal jsem si houbové menu a bylo to dobré. Někomu sice donesli úplně studené jídlo, někomu zase první hlavní jídlo a až pak polévku, servírka byla asi nervózní a hodila Görkemovi nuž za krk, ale to by asi nebylo Rusko, kdyby bylo všechno v pořádku. Potom následoval rychlý přesun do hostelu pro zavazadla a do přístavu na loď. Protože už jsem neměl ani na autobus, šel jsem s další skupinkou část cesty pěšky, ale nakonec jsme tam byli dřív než autobusová skupinka. Potom už projít kontrolami a nalodit se. To jak se ukázalo, nebyla taková sranda. Jak jsem na začátku psal, měli jsme mít u sebe několik dokumentů a mě se povedlo někde ztratit migrační kartu, malá papírek formátu asi A8. Půjčil jsem si teda od Cipa jeho a šel se na odbavení zeptat, jestli nemají náhradní, že bych ho vyplnil znovu. Narazil jsem ale opět na ruský problém, kterým je angličtina. Jestli by ve směnárně měla být povinnost mluvit anglicky, tak na cizinecké kontrole už pro to asi nemám slovo. Zkoušel jsem angličtinu i češtinu, ale paní vůbec nechápala. Pořád mi brala pas a půjčenou kartu a říkala, že to nejsem já. Marné byly snahy jí vysvětlit, že to vím, že to je kamaráda a že to mám jenom proto, abych jí ukázal, jaký dokument chci. Když pochopila, že to nikam nevede, zavolala někomu, kdo měl umět anglicky. Když přišel chlapík, řekl jsem mu svůj příběh ještě jednou, ale protože jeho angličtina byla asi jen o 50 slov bohatší (rozuměj pokrok z nuly na padesát), daleko jsme se nedostali. Naštěstí aspoň pochopil můj „body language“, takže jsme se výsledku dopracovali. Já šel tedy vyplňovat znovu svou migrační kartu, když přiběhl třetí chlapík, který už trochu anglicky uměl, tak mi oznámil, že když to vyplním, tak by to neměl být problém. Když jsem přistoupil k přepážce, ukázalo se, že to přece jenom trochu problém je, protože mi tam chybělo razítko z příjezdu. Naštěstí slečna za sklem byla mladá, sympatická a chápavá, tak jsem se usmál, ona se usmála, dala mi razítko a poslala mě pryč z Ruska. Na lodi jsme si udělali závěrečnou party a mohli si vynahradit cestu do Stockholmu, protože teď jsme byli my ti, kteří všechny rušili. Abych to všechno ještě dokreslil, tak mě vyhazovač vyvedl z diskotéky na lodi, protože jsem tam měl foťák a udělal jsem pár společných fotek. Chytl mě, vyvedl ven a musel jsem před ním všechny fotky vymazat a odnést foťák do kabiny. Přemluvil jsem ho aspoň na to, že ho dám do kapsy a už ho nepoužiju pod výhružkou, že příště půjdu do kabiny i s foťákem. Uznávám, že jsem si dovolil moc fotit své kamarády na diskotéce.

    V pondělí ráno jsme dorazili do Helsinek, kde jsme sedli na vlak a dorazili do Tampere. Nutné říct, že dorazili všichni a v pořádku. V Rusku tohle není jenom otřepaná fráze. Celkově byl výlet super. Když se řekne Petrohrad (ale platí to pro celé Rusko), napadne mě slovo velké. Všechno je velké - budovy, ulice, vzdálenosti, davy lidí. Ve městě je vidět kontrast mezi bohatou a chudou vrstvou, ať už v autech nebo budovách v centru a na okraji. Všude je plno policajtů, vojáků a bodyguardů, furt máte pocit, že vás někdo sleduje a kontroluje. I ve staré obyčejné samoobsluze stojí u pokladny bodyguard. Máte zakázáno dělat věci jako focení na místech jako je třeba metro nebo diskotéka na lodi. Anglicky se opravdu nedomluvíte, ale je třeba říct, že někteří mladí sice neumí, ale aspoň se snaží. To ostatní se ani nesnaží. Jsem rád, že jsme Rusko trošku poznali, ale upřímně jsem docela rád, že jsem zpátky. Bydlet bych tam teda nechtěl. Více fotek najdete na Picase.